Uvádět do bezpečí a nezamlčovat
Vydání: 2022/11 Papež: Válka je šílenství. Přestaňte, 8.3.2022, Autor: Jiří Macháně
Příloha: Doma 11
Válkou na Ukrajině žije celá společnost, církev a rodiny. Dotýká se i těch nejmenších a nejzranitelnějších. Je to zásadní událost, která po náročném pandemickém období znovu vnáší do života dětí i dospívajících nejistotu a strach.
Ukrajinské děti na cestě do bezpečí vlakem z polského Přemyšle do Berlína. Jedenáctiletá Sofia se v chodbičce baví s osmiletým Mironem: „Ještě nikdy jsem nebyla v cizí zemi, ale dneska jsme projeli Polsko a Německo a pak pojedeme do Dánska. A nikdy jsem si nemyslela, že budu mluvit anglicky – a dneska překládám mamince.“ Snímek Magdalena Sodomková
Pravda osvobozuje, ale jsou ji děti schopné unést? „Je zapotřebí s nimi o tom hovořit, snad kromě těch nejmenších. Ale i jim je třeba věnovat péči. Na ně totiž přenášejí rodiče svůj neklid, starost a strach. Děti pak samy nevědí, proč jim není dobře a proč se bojí. Reagují pláčem, mají zlé sny, nemohou spát a podobně,“ vysvětluje dětský psycholog Jaroslav Šturma. „Nepomůže, když jim budeme něco vykládat. To my sami se musíme nejdřív dopracovat k pokoji a pak obvykle stačí děti ukotvit v našich vztazích – aby ti nejmenší věděli, že když je tu maminka a tatínek, jsou v bezpečí,“ dodává.
U starších dětí se obavy často projeví například změnou chování, aniž by o svých starostech samy začaly mluvit. „Konflikt na Ukrajině už je v takové fázi, že informace nás doslova obklopily. V kostele i doma se modlíme za mír, o válce už děti zkrátka vědí. Sami bychom tedy měli téma otevřít a nehledat přitom nějaké zvláštní příležitosti typu ,tak a teď si budeme povídat o válce‘. Mnohem lepší je začít hovor při večeři, u mytí nádobí, po společné modlitbě. Mluvme i o svých emocích, podělme se o to, co nám pomáhá, když se bojíme,“ doporučuje pedagožka Lenka Řezníčková, která spolupracuje s Centrem pro rodinný život při Arcibiskupství olomouckém.
Jak upozorňuje, čím jsou děti starší, tím více jsou si vědomé hrozeb a cítí zejména obavy ze ztráty domova, bezpečí a jistot. „Dcera se mě ptá, co bychom dělali, kdyby válka přišla až sem. Zda bychom se museli odstěhovat, jestli by chodila do školy a mohli jsme zůstat spolu jako rodina. Už poměrně malé děti vnímají, že uprchlíci odcházejí ze svých domovů a rodiny se rozdělují. A tak to přenášejí na svůj vlastní život. Musíme jim pomoci se zorientovat a nalézt pocit bezpečí,“ zdůrazňuje
pedagožka.
Starším dětem, které už mají svůj telefon a pohybují se na sociálních sítích nebo sledují zpravodajství, je pak na místě pomoci i s tříděním informací, vést je podobně jako sebe samé k tomu, aby nenechali na sebe proudit zprávy celý den. „Potom je zapotřebí vysvětlovat fakta, zdůraznit své postoje, objasnit jim i konkrétní pojmy: co jsou sankce, jaké hrozby jsou reálné a jaké méně. Vysvětlit jim, kdo je Putin a že ne všichni ruští občané s ním souhlasí. Nesoudit celý národ,“ vyzdvihuje Lenka Řezníčková. S takovým přístupem souhlasí také Jaroslav Šturma: „Od dvanáctého roku už nemá smysl děti před obrazností války chránit, naopak máme s nimi mluvit srozumitelně a prakticky jako s dospělými lidmi. A dát jim také možnost vyjádřit jejich názory a pocity a na ně pak reagovat – pomoci jim je nejen vyslovit, ale také usměrnit. Ale hlavně naslouchat, projevit pochopení a dát najevo, že se mě to dotýká, a nebát se přiznat i svůj strach.“
Podle Jaroslava Šturmy je dobré v případě menších dětí vysvětlovat i samotnou podstatu vzniku války. „Když si představitelé velké země najednou vezmou do hlavy, že jim patří něco z té menší, je to podobné jako když chce silnější kluk obrat bezohledně a silou o hračku slabšího. Ve válce jde ale o životy a takové běsnění rozbíjí a ničí. A my se teď snažíme těm slabším, okradeným, utíkajícím a zraněným pomoci a ulevit. Aby věděli, že na své trápení nejsou sami. Proto jim nabídneme oblečení, jídlo i bydlení, když by bylo zapotřebí. Dětem je nutné takto ukázat východisko i pro naši momentální bezmoc,“ uzavírá psycholog.
JIŘÍ MACHÁNĚ
