26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Úchvatná psychologie barev

18. 5. 2005

|
Tisk
|

 

Jak jste se dostal k psychologii? Vždy jste chtěl být psychologem?

Vydání: 2005/21 Obraz světa a nás samých, 18.5.2005, Autor: Ivana Jeništová

Příloha: Doma

Jaro Křivohlavý

Psycholog, křesťan, milující hru na housle a svou manželku Martu, s níž už prožil 53 let. Autor řady knih o psychologii a lidských vztazích. Je zván na přednášky a semináře doslova po celém světě.

 

Vaším povoláním je psychologie, s přednáškami jste projezdil kus světa. Neopakujete se?

Moje přednášky už vyslechlo několik generací. Myslím, že lidé se mění, a přednášky zůstávají. Třicet let po sobě jsem například přednášel v malé obci Hrubá Lhota na Valašsku a stávalo se mi, že se při přednášce na vesnici se 120 obyvateli sešlo až 250 lidí.

Chtěl. Po doktorátu jsem si ovšem musel „snížit kvalifikaci“ maturitou na elektrotechnické průmyslovce; chtěl jsem se věnovat psychologii, didaktice, pedagogice, ale dostal jsem se do oblasti průmyslové psychologie, kde jsem začínal s psychologií barev. Nepředstavitelné kouzlo barev mne uchvátilo. Tehdy jsme malovali nejen fabriky, stroje a výrobní linky, ale také školní třídy, v nichž jsme zkoumali vliv barev na dětskou psychiku. Asi se už neví, že třeba barevnou linku upozorňující na začátek a konec schodiště jsme vymysleli my - stejně jako oranžové bezpečnostní vesty lidí, pracujících na silnicích. Takovéto označení se pak od nás rozšířilo do celého světa, při svých cestách jsem ho viděl i v Kalifornii a v korejském Soulu.

Brali jsme se ve chvíli, kdy jsme se viděli pošesté. Měl jsem jít krátce poté na vojnu a o ruku jsem Martu požádal čtrnáct dní před nástupem k armádě.

Jistěže měli, má je každý, ať je vztah jakkoliv dlouhý. Ale hned zpočátku jsme se dohodli, že si občas vyjdeme na procházku, při níž si řekneme tři věci, které nám na tom druhém vadí. S přibývajícím věkem bylo těch procházek méně a méně, vadilo nám toho na sobě stále míň. Důležité je při tom chodit: když sedíte proti sobě, díváte se každý jiným směrem, kdežto při chůzi hledíte společně.

 

A co obvyklé problémy s dorůstajícími dětmi? Měli jste tři.

Uvědomil jsem si, jak je atmosféra v rodině pro děti důležitá. Jednou se mi syn svěřil, že jako malý od nás chtěl odejít. „Proč?“ zeptal jsem se. Prý proto, že když jsme s manželkou něco probírali, tak pak odešla z pokoje a hlasitěji zavřela dveře. Ačkoli jsme se nehádali a ona nechtěla dveřmi bouchnout, přesto to na chlapce tak silně zapůsobilo - na žádné hlasitější projevy totiž u nás nebyl zvyklý. Uvědomil jsem si tehdy, jak asi trpí děti při hádkách v rodinách.

 

Jaká byla vaše otcovská funkce v rodině?

Byl jsem vypravěčem pohádek. Děti jsou nejvděčnějšími posluchači, důležitý je pro ně ale také hlasový kontakt. Zkuste vyprávět každý den jinou pohádku! Kde je brát? Tak jsme probírali zeměpis: posloužila mi pohádka o džinovi vypuštěném z láhve, který se na kouzelném koberci dostává z jedné země do druhé. Po pohádce ještě následovalo čtení z Bible. Manželka zase dětem četla z knížek. Později si už četly samy, ale vždy chtěly, aby přečetla aspoň poslední kapitolu knihy.

 

Vaše dny nebyly vždy veselé, i vaši rodinu potkávalo trápení.

Před časem byla manželka nemocná, ležela na koronárce a my nesměli za ní. Zeptali jsme se, jestli bychom jí mohli alespoň přinést magneťák. Dovolili nám to. Nahrál jsem na něj řadu povzbuzujících biblických veršů, které byly proloženy Vivaldiho hudbou. O tuto nahrávku byl mezi nemocnými veliký zájem, kazety jsme potom dodali i do brněnské onkologie. Ukázalo se, že všude jsou lidé, kteří potřebují povzbudit.

* * * * *

Marta Křivohlavá
Manželka Jaro Křivohlavého, matka tří dětí, opora a duše rodiny. Manžel sice ovládá psychologii barev, ale o barvách společného domova rozhoduje jeho paní.

 

Dva týdny před vojnou se mne Jaro zeptal, jestli bych na něho rok počkala. Řekla jsem: „Ne.“ Znovu se zeptal: „A půl roku?“  „Ne.“ „Tak tedy hned?“ – Souhlasila jsem. Stihli jsme všechno: představit se rodičům, rozeslat svatební oznámení a další předsvatební záležitosti.

Odstrašujícím příkladem mi byla jedna moje kamarádka. Měla dlouhou známost; když její „snoubenec“ odešel na vojnu, po čase napsal, že se tam zamiloval do jiné a spolu se rozešli. Dlouho to pak těžce nesla.

Vždy jsem měla na mysli, co mi říkávala maminka. V Bibli se praví: „Slunce nezapadej nad vaší hněvivostí!“ Proto jsme se snažili všechno vyřešit dříve, než jsme šli spát. Den jsme pak mohli uzavřít modlitbou a smířením. Byla to nejlepší rada, jakou mi mohla maminka dát.

Manžel byl v zaměstnání exponovaný, jak jste na tom byla vy?

Hned na začátku jsme se dohodli, že manžel se bude starat o zajištění rodiny a já budu o ni pečovat. Naším cílem bylo mít krásnou rodinu. Neznamenalo to žádné honění za penězi. Pro život je důležitá dohoda. Žili jsme skromněji, ale zato jsme si celá rodina zpívali. A to děláme dodnes. Manžel hraje na housle, dokonce i své přednášky často doprovázel hrou na housle.

Po celý život chodíte do kostela. Neměly s tím vaše děti ve škole problémy?

Vzpomínám si, že jednou přišel syn ze školy nešťastný. Učitelka jim říkala, že lidé, kteří chodí do kostela, jsou nevzdělaní a hloupí. Syn se nás před celou třídou zastal: „Ale my chodíme do kostela a můj tatínek je doktor!“ Učitelka mi pak volala, že nás syn dovede do neštěstí. Řekla jsem jí, že to o nás všichni vědí, že se tím netajíme.

 

Kdysi vám těžce onemocněl syn. Jak jste jeho nemoc prožívali?

Bylo to strašně těžké. Syn už byl ženatý, měl dvě malé děti. Pro nás bylo ohromně posilující vědět, jak je syn smířen s tím, že si ho Pán Bůh vezme k sobě. Jednou jsme přišli do nemocnice a on nám řekl, že si myslel, že v noci umře. „Uvědomil jsem si, že příští Vánoce už moje děti nebudou mít tátu.“ Té noci prý ale také řekl: „Pane Bože, jak ty chceš, staň se podle tvé vůle.“ To nás posilovalo.

 

Toto těžké období se jistě dotklo také vašeho vztahu v manželství.

Víte, jeden člověk by takovou bolest neunesl. Ale my jsme posilovali jeden druhého: když byl jeden na dně, druhý ho podržel. Trápení jsme překonávali vírou. A pak přišla obrovská radost. Nikdy nezapomenu, když jsme se synem přišli naposledy na kontrolu do nemocnice a primář nám řekl: „Výsledky posledního vyšetření jsou dobré. Syn je v pořádku!“ Nikdy jsem necítila tak obrovskou vděčnost Bohu jako tehdy.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou