Toto období vzdoru, o kterém budeme mluvit, se týká dítka mezi druhým a třetím rokem a není jediným v jeho životě, ale je prvním a výrazným. A je zákonitou součástí vývoje. Když za mnou rodiče přijdou do poradny s jakkoli starým potomkem, ptám se jich, zda a jak u něj proběhlo období vzdoru. A vzbuzuje ve mně více obav, když řeknou: „Něco takového jsme nezažili, dítě bylo hodné, přizpůsobovalo se.“ Tehdy si říkám, že patrně neprošlo jednou důležitou kapitolou školy života.

Když to ale přijde s tím naším dítkem, je to vždy nové, neprožité, a proto náročné. V zásadě bych tedy rodiče povzbudil příkladem svého dávného šéfa, primáře, jemuž se v relativně pozdějším věku narodil chlapec. Jednou přišel do práce celý nadšený a říkal: „Já mám takovou radost ze svého syna! Já vám přijdu domů a on do mě začal bušit pěstičkami a kopat do holeně… Takové krásné období vzdoru!“ Jako odborník správně pochopil, že je to vývojový pokrok.

Úkolem ratolesti je postupně se emancipovat. Zpočátku je totiž ztracená v symbiotické jednotě s matkou či převážně pečující osobou. Nejprve se musí na vlastní kůži přesvědčit, že okolní svět je bezpečné místo k životu, že se jí dostává lásky bez podmínek, že se nemusí obávat jako šneček vystrčit růžky, vylézt z ulity své ztracenosti a ukázat se sobě i světu jako jiný tvor, než je maminka a tatínek. A tehdy se jí otevírá prostor pro několik důležitých věcí, jež tvoří součást jejího vývojového pokroku. Zaprvé si uvědomuje, že je někým jiným, začne se vymezovat a zkoušet, kam až může zajít. A zadruhé je to příležitost, aby dozrávala pro vyšší podobu lásky, která navazuje na tu mateřskou, bezpodmínečnou. Právě v konfrontaci s rodiči zažívá typ lásky, kterou si může a má zasloužit – a kterou potřebuje zažít pro pocit vlastní identity, vlastní hodnoty. Má tak příležitost objevit, že láskyplný vztah lze budovat i svou snahou a úsilím.

Přesně tak. Když dítě začne projevovat svou vůli, je pro ně snazší vymezovat se negativně, říkat na všechno „ne“. Chcete, aby si vzalo kvůli počasí tyhle boty, ono si postaví hlavu – a je tu hned konflikt. A v této konfrontaci potomek potřebuje zažít, že je včleněn do určitého řádu, který zavazuje všechny členy rodiny. Dávám mu zakusit, že má sice prostor a právo, aby vymezil své přání, ale svět se vždycky nebude točit podle něj. To je základní životní lekce tohoto období: uvědomit si sebe sama ve vztahu k druhému a své místo v rodině.

U dítěte to samozřejmě není sobectví, když prosazuje svou vůli, je to jeho přirozený dětský egocentrismus, jeho úroveň poznání. A sem patří i to, že se vzteká, když mu rodič v sedm hodin večer řekne: „A dost hry, půjdeme se vykoupat a spát“ – zatímco starší sourozenec si bude ještě hrát. K poznání řádu náleží, že starší má jiná práva a povinnosti, mladší zase větší nárok na rodičovské mazlení nebo se mu dostává více pomoci, ale daní za to je, že starší může být déle vzhůru.

Vyšel bych z toho, že dítě má právo se vymezovat. V zásadě bych si tedy nekladl otázku, kde je něco špatně. Nemluvme o chybách, ale o vývojových výzvách, o společném úkolu, který máme zvládnout.

Abychom měli pro potomka dost citu, trpělivosti, empatie a zároveň pevné vůle plynoucí z naší odpovědnosti. Úkolem dospělého je být dítku průvodcem. Je důležité, abychom ho uváděli do života postupně, trpělivě, a přesto rozhodně, tedy s láskyplnou pevností a důsledností. Láska neznamená, že budu dítěti ustupovat – tím bych mu vývojově neposloužil, kdybych mu nedal zažít, že jde-li ven, musí zvážit, jaké si vezme boty.

Mým cílem jako rodiče je doprovodit dítko postupně k tomu, že bude potřebovat stále méně usměrnění a kontroly zvenčí, že přání rodičů vezme za své, zvnitřní ho. Proto je tak důležité, abychom ratolesti předávali zásady, které jsou dobré, rozumné, pomáhající, nikoli svazující. Mohou vymezovat, ale neměly by svazovat – to je cesta k pravé svobodě.

Když rodič od určité chvíle začne zvedat hlas, začne se zlobit a třeba řekne: „Když mě rozzlobíš, nebudu s tebou mluvit.“ Zásadně bych zde ale varoval před slovy: „To bych tě neměl rád.“ Je rozdíl mezi odnětím pozornosti a odnětím lásky. Někdy také rodiče říkají: „Já ti odpustím, až mě odprosíš a slíbíš, že to už neuděláš.“ S tím bych zacházel velmi opatrně, neboť ho tím mohu vést k pokrytectví. Potomek to samozřejmě udělá ještě stokrát.

Někdy je vztek nebo vzdor dítěte tak silný, že ho nelze na povel zastavit (je totiž i věcí fyziologickou) a také každý pokus o přiblížení se ratolesti je přiléváním oleje do ohně. Pak je někdy strategickou cestou převedení pozornosti na jiné téma. Rodič třeba řekne: „Když to stihneme a nebudeme se handrkovat, můžeme se zastavit na břehu Vltavy a nakrmíš labutě. Máme tady nějakou housku?“ A tím odvedeme pozornost k labutím a housce. Je v tom i kus výchovné tvořivosti a vynalézavosti.

Přitom je to období, kdy by z vývojového hlediska mělo vše probíhat celkem v klidu. Zatímco v klasickém období vzdoru by mě znepokojovalo, kdyby se vzdor neprojevoval, stojí v tomto období za pozornost a analýzu. Buď se skutečně neodžilo něco, co se mělo odžít dřív, nebo je v povaze dítěte něco, co mu činí obtíže samo se sebou zacházet. Další možnost je, že tyto projevy jsou probouzeny a posilovány nevhodnými vzory – pokud je zažívá třeba v chování mezi rodiči nebo u jednoho z nich. Často totiž užívá odposlouchaných slov. Je to jen zrcadlo našeho chování. V polovině případů, kdy za mnou rodiče přijdou s dítkem, je důvodem jeho potíží, že sami mají vážné problémy mezi sebou. A i když o nich před potomky nemluví, oni to zpravidla vytuší a z atmosféry doma vědí mnohem víc, než si rodiče myslí.

Vzdor v tomto věku může být i signálem, že se dítku nevede dobře. Například proto, že toho od něj příliš chceme – třeba ho směrujeme na víceleté gymnázium, na které nemá a je spíše naším přáním, jež jsme si sami nezrealizovali. Někdy je to nevhodný životní styl, kdy je potomek přetížen jednostrannými podněty – už v deseti letech tráví hodiny u počítače a nemá možnost se odreagovat pohybem, sportem či jinak. Zkrátka v tomto období je to vždy tísňový signál.