Tajemství hořčičného zrna
Vydání: 2021/24 Plzeňská katedrála se otvírá, 8.6.2021, Autor: Pavel Hošek
Příloha: Perspektivy 24
Čtení z této neděle (Mk 4,26-34) nám naznačuje, že ne všechno ve svém životě máme ve vlastní režii, že ne všechno si můžeme dopředu sami rozvrhnout, naplánovat, důkladně promyslet. U některých věcí, a to zpravidla věcí nejdůležitějších, nám prostě nezbývá než trpělivě čekat, až se odehraje zázrak.
Na tento týden (11. června) připadá také slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Úcta k Ježíšovu srdci se rozšířila především pod vlivem zjevení svaté Markétě Marii Alacoque (1674). Snímek Pixabay
Nikdy nezapomenu na svůj nejsilnější zemědělský zážitek. Bylo potřeba zatravnit kousek rozrytého pozemku na chalupě ve Skalsku. Poctivě jsem zkypřil půdu a zasel prvotřídní travní semínko. Několika konvemi z pozinkovaného plechu jsem dodal životodárnou vláhu. Měl jsem ze sebe dobrý pocit. Asi za týden jsem přijel znovu a cestou jsem se tetelil očekáváním svěží zelené travičky.
Cítil jsem se zrazen...
Nebylo tam ale vůbec nic. Ani lísteček. Jen potměšilé hroudy suché hlíny, které jako by se mi vysmívaly. Cítil jsem se zrazen. Po několika dnech jsem tam zajel znovu. Stále tam nic nebylo. Tou dobou už mi bylo jasné, že travní semínko zřejmě zmrzlo ve skladišti, prošlo radioaktivním zářením, dala se do něj plíseň nebo ho někdo polil petrolejem.
Pak jsem si všiml, že opodál postává statný holub, významně po mně pokukuje a lenivě převrací drápkem kousek ztvrdlé hlíny. A došlo mi to. Hned, jak jsem zasel osivo, přiletěl holub, svolal své kamarády a pak už jen nezřízeně hodovali na můj účet. Byl jsem si jistý, že v té mrtvé hlíně nezbylo nic, co bych ještě mohl očekávat.
Na chalupu jsem se znovu dostal až za tři týdny. Kam oko pohlédlo, mladé výhonky trávy a barevné kvítky lučních bylin nastavovaly svá „tělíčka“ slunečním paprskům. Hustý zelený koberec pokrýval celou zahradu a nikde nebylo vidět ani kousek hnědé hlíny.
Vydržet dobu, kdy se neděje vůbec nic
Tehdy jsem pochopil odvěkou moudrost zemědělských kultur: nejdůležitější je trpělivost. A důvěra ve skryté síly přírody. Tajemství rolníkovy moudrosti spočívá v tom, že poté, co udělal všechno, co je v jeho silách, nezbývá než trpělivě čekat. A věřit, že se ten nevýslovný zázrak znovu odehraje.
Nikdy předtím mě nenapadlo, že nejtěžší zkouškou rolníkova života je vydržet tu nesnesitelně dlouhou dobu, kdy se na poli neděje vůbec nic. Kdy člověk dennodenně hledí na suché hroudy, očima vzývá a probouzí zasetá zrna a ono se strašlivě dlouho vůbec nic neobjeví. Možná i proto se v Bibli tak často objevují zmínky o zemědělství. O pšenici a vinné révě, o setbě a sklizni, o hořčičném zrnku. Zemědělství je totiž – stejně jako víra v Hospodina a láska k bližnímu – především školou trpělivosti a důvěry.
Skryté síly přírody pracují tiše a nepozorovaně. Tak jako Duch Svatý v lidských srdcích. Tak jako pověstné Boží mlýny. Dlouho není vůbec nic vidět. Není divu, že mnozí propadají netrpělivosti, mnozí „pohrdají dnem malých začátků“, jak říká prorok Zacharjáš. I já jsem tehdy při pohledu na suchou hlínu kolem chalupy pohrdal dnem malých začátků. A tiše proklínal výrobce nekvalitního osiva. I toho obézního holuba, který jako by se mi smál do obličeje.
Vyhlížet Boží království s trpělivostí a důvěrou
Jenže „co je důležité, je očím neviditelné“, jak pravila liška v rozhovoru s Malým princem. „Hořčičné zrnko je menší než všechna semena na zemi, ale když je zaseto, vzejde, přerůstá všechny byliny a vyhání tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jejich stínu“ (Mk 4,31-32). A tak je to s královstvím Božím, říká Ježíš.
Ten, kdo vyhlíží Boží království, potřebuje přesně ty dvě ctnosti, bez kterých se neobejde žádný zemědělec: trpělivost a důvěru. Zdá se, že Hospodin má zvláštní zalíbení v pěstování těchto ctností v nedočkavých lidských srdcích.
Možná proto tak často používá „metodu hořčičného zrnka“. Neplodný stařec Abraham se stává praotcem Božího lidu. Ryšavý mládeneček David se stane požehnaným králem podle Božího srdce. A kdo by si při pohledu na děťátko v Betlémě pomyslel, že ten, kdo tady dřímá v kolébce, jednou změní dějiny lidského rodu k nepoznání? Kdo by si při pohledu na dvanáct neotesaných učedníků pomyslel, že oni jsou ty základy, na kterých Bůh postaví svou církev, kterou brány pekel nepřemohou?
Ano, jak je zřejmé z biblického vyprávění, Pán Bůh své věrné odjakživa vede k tomu, aby vyhlíželi Boží království s trpělivostí a důvěrou. I proto bývají jeho počátky nepatrné, jako zrnko hořčičné. Právě díky nepatrným počátkům se člověk učí důvěřovat. A otvírat srdce vlitým ctnostem, víře, naději a lásce. Vždyť víra, to je trpělivost s Bohem. Naděje, to je trpělivost se sebou samým. A láska, to je trpělivost s druhými lidmi.
Autor je vedoucím katedry religionistiky na ETF UK a kazatelem Církve bratrské
Sdílet článek na:
Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy
