„Stará mama“ je pořád maminka

Vydání: 2019/30 Církevní památky světovým dědictvím, 23.7.2019, Autor: Karolína Peroutková

Příloha: Doma 30

Prarodiče jsou pro vnoučata zásadní. Jejich životní zkušenosti a vyznávané hodnoty jsou příkladem, který ty mladší táhne po zbytek jejich života.

 
Rady starší generace se vyplatí poslouchat, zvláště při důležitých životních rozhodnutích .Snímek Aleš Masner

Mnoho neujdou, protože nikam nespěchají. Také ví, jak bolí pád. Sáhnou raději po plechovém či plastovém hrnku, ani ruce neslouží, jak by chtěli. A nesnědí tvrdou chlebovou kůrku, zuby jim totiž buď už vypadly, nebo ještě nenarostly. A mnoho se toho od nich nedozvíme. Malé děti a staří lidé jsou rozdílní věkem a zkušenostmi, přesto jsou si – v jistém období svého života – velmi podobní.

Dokážou se také lépe zastavit v kolotoči času, porozhlédnout a vidět důležité. A dovedou si k sobě najít cestu a setkat se na ní. Vzpomínky na dětství blízko babičky či dědečka patří k těm nejcennějším a vazby prarodičů s vnoučaty jsou jedním ze základních kamenů stability rodiny. „Babičky či dědečci mohou svým vnoučatům doplnit péči tam, kde rodičům nezbývají síly. Oplývají zkušenostmi, láskou, a pokud kráčí společně s dobou, mohou lépe a kritičtěji přistupovat k řešení mnoha problémů,“ vysvětluje psycholožka Irena Lesová. Podle ní prarodiče díky svým životním zkušenostem mohou předejít zbytečnému vyhrocení mezivztahového problému a pomáhat udržovat teplo rodinného krbu.

Výstižná slovenština

Slovenské označení „stará mama“ je nějak výstižnější než české běžně užívané „babička“. Role ženy – maminky je určující po celý život a nevymizí ani ve stáří, kdy je tak náročné umění služby a péče pro druhé už často podepřeno cennými zkušenostmi. Jak tmelit rodinu? Jak táhnout otěže domácnosti, pečovat o domov a blaho všech jejích členů? Navzdory generačním a všem jiným rozdílům současné doby, takové otázky si kladou i dnešní mladé maminky.

Pokud je právě babička jako nejstarší člen rodiny poblíž, může se stát cennou výchovnou oporou. „Moje vnučky jsou ještě maličké a zatím jen plnými doušky sají z rodičů a prarodičů lásku, bezpečí a jistotu, že svět je dobré místo k životu,“ říká až básnicky pedagožka a vychovatelka Ludmila Muchová. „Dá-li Pán Bůh a dočkám se jejich dospívání, určitě jim budu vyprávět příběhy ze svého života, ve kterých hrdinové usilovali jen o své vlastní štěstí – ale ztratili přitom lásku i štěstí. A mám pak pro ně schované i příběhy těch, kteří šířili kolem sebe lásku – a čím víc jí rozdali, tím byli šťastnější,“ popisuje své babičkovské plány pedagožka Muchová.

Co je to moudrost stáří? Ve slovnících najdeme definici jako „správné a racionální chování“, „inspirující vědomosti“, „zdrženlivost“ apod. Zaměříme-li se však na každodenní dění, zjistíme, že moudrost znamená v první řadě jistou emocionální vyrovnanost, jak píše autorka Vittorie CesariLusso ve své knížce Prarodiče, rodiče a vnoučata. Podle ní životní moudrost pomáhá člověku, aby se lépe ovládal, zachoval klid, byl schopen přijmout to, co mu život přináší, a přitom se nelitoval nebo nezahořkl kvůli promarněným příležitostem. V závislosti na tom, zda „emoční moudrostí“ vládneme, nebo ne, se z každého z nás může stát prarodič, s nímž buď lze jen těžko vyjít, nebo je průvodcem na cestě k moudrosti.

Jací jednou budeme?

„Po celý můj život mě provází vzpomínka na babičku, kdy jsme spolu loupaly fazolové lusky ve stodole,“ vzpomíná na dětství knihovnice Jana Provazníková z Ostravy. „Mnoho řečí jsme nenadělaly, babička pořád odbíhala k dědovi a mladším dětem, měla na starosti vícero povinností. Přitom kulhala, nedošlápla už dobře na pravou nohu. Ale způsob, jakým vždy měla trpělivost a porozumění pro každého, a přitom zapomínala na vlastní bolest, ten mě ohromoval,“ dodává její vnučka Jana. Podle ní šlo o nenápadnou, zato zásadní životní zkušenost, která ji právě v těžších chvílích už vlastní rodičovské role dokázala podržet.

„S malými dětmi je třeba se modlit, za velké je třeba se už jenom modlit,“ zmiňuje další stěžejní roli Milena Vykydalová, zasloužená „stará mama“ z Blanska, která pomáhá svým vnukům najít cestu k modlitbě. Podle ní je také zásadní najít si na děti volnou chvíli právě tehdy, kdy ony mají zájem o nás. Znamená to ochutnat jejich právě vyrobené „dortíky“, odpovídat na nekonečné otázky, naslouchat tomu „veledůležitému“, co nám dítě potřebuje sdělit. Takto investovaný čas se všem bohatě vrátí.

KAROLÍNA PEROUTKOVÁ

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články



Aktuální číslo 14 31. března – 6. dubna 2020

Anketa mezi kněžími: Jak se proměnila vaše služba?

Zeptali jsme se kněží, jaké cesty a způsoby doprovázení farníků volí v těchto dnech a jak se změnila pastorace v jejich farnosti.

celý článek


Zjišťujeme, že svět je křehký

To, co žijeme nyní, může být jen malá ochutnávka krize, kterou může vyvolat změna klimatu – upozorňuje lucemburský arcibiskup JEAN-CLAUDE HOLLERICH SJ, předseda Komise…

celý článek


Jak slavit v kruhu rodiny?

Velikonoce jsou svátky, které se už od svých židovských kořenů slaví částečně ve společenství Božího lidu a částečně v domácnosti, v kruhu rodiny.

celý článek


Nový KT ke stažení zdarma vždy od soboty

Vážení čtenáři Katolického týdeníku, po dobu mimořádných vládních opatření, která mají omezit šíření nákazy koronavirem, kdy bohužel distribuce Katolického…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay