Spravedlnost je minimem lásky

Vydání: 2020/24 Návrat Mariánského sloupu, 9.6.2020, Autor: Kateřina Šťastná

Příloha: Doma 24

Na Linku bezpečí se za minulý rok obrátilo téměř tisíc dětí s tím, že je rodiče fyzicky trestají nebo na ně jsou přehnaně přísní. Tyto údaje rok od roku stoupají. Podle výzkumů Nadace Naše dítě schvalují trestání dětí až tři čtvrtiny Čechů. Je to v pořádku? A když už někdo trestá, jak má dát dítěti zároveň pocítit, že ho má rád?


„Když už trest, pak jedině od toho, kdo má dítě rád,“ říká dětský psycholog. Snímek Pixabay

 
Psychoterapeutka Eva Labusová připomíná, že jsme jednou z posledních zemí v Evropské unii, kde dosud není ze zákona zakázáno fyzicky trestat děti. Čeští rodiče považují tresty, včetně jejich „přiměřené“ fyzické podoby, za vůbec nejefektivnější výchovný prostředek. K nejběžnějším současným podobám trestání patří zvýšený hlas či křik, domácí vězení, zákazy oblíbených činností, fyzické tresty nebo zamračení nekomunikující rodiče, kteří od sebe děti odhánějí větami typu: „Když se takhle chováš, nechci tě ani vidět.“

Dětský psycholog Jaroslav Šturma popisuje častou situaci, kdy přijdou do poradny rodiče a bezradně konstatují, že už zkusili úplně všechno, ale marně. Na otázku, co „všechno“, odpovídají: zákaz televize, odebrání telefonu, zákaz zmrzliny, zákaz vycházení ven, vařečku, pásek… „Aniž se moc ptám nebo vysvětluji, zadám rodičům malý domácí úkol: aby si vzali papír, na levou polovinu napsali minus, na pravou plus a během dne udělali čárku pod znaménko minus vždy, když na dítě reagují kritikou nebo výhradou – a na pravou polovinu za každé povzbuzení nebo pochvalu.

„Velmi často se stává, že dítě přijde ze školy a rodič se do něj pustí: Kde jsi tak dlouho? Kde se zas touláš? Jak to, že sis neočistil boty? Jak to, že je máš špinavé? Kde jsi ztratil knoflík? A ještě než si zuje boty, už má pět negativních čárek,“ vypráví Jaroslav Šturma. A dodává, že jsou-li rodiče poctiví a pokud jim na dítěti opravdu záleží, pochopí, že poměr čárek na papíru by měl být jiný. Onen poměr totiž velmi zjednodušeně charakterizuje emoční bilanci ve vztahu: za den, za týden, za měsíc… Aby emoční bilance byla pozitivní, mělo by podle doktora Šturmy připadnout alespoň pět plusů na jeden minus. „Kdyby bylo nastaveno – kolik trestů, tolik lásky, bylo by to rozhodně málo! A hlavně by to bylo stanoveno mechanicky.
Pokud už trest musí být, mělo by mu předcházet silnější ujištění láskou. Tedy: mohu eventuelně jednou potrestat, když předtím dokážu dítěti pětkrát projevit lásku. Jestliže to neumím, měl bych držet jazyk za zuby a být trpělivý,“ varuje zkušený psycholog a dodává: „Když už trest, pak jedině od toho, kdo má dítě rád.“

Nejhorší trest

Eva Labusová připomíná, to rodiče určují pravidla hry. Je-li výchova vedená formou trestů a mocenské nadvlády, výsledkem je buď dítě přehnaně poddajné, úzkostné a sebeobviňující, nebo naopak vnitřně rebelující a vzdorné (v obavě z trestu začne i lhát a podvádět). V obou případech nedostává to nejdůležitější – povědomí o vlastní odpovědnosti. A v obou případech je mezi rodiči a dětmi narušena vzájemná intimita, vzniká odcizení. V dospělosti to podle Evy Labusové může vést k četným problémům, včetně komplexů méněcennosti, nevyrovnanosti, deprese i různých závislostí.

Jaroslav Šturma varuje, že existuje ještě horší trest než fyzický – odnětí lásky. Líčí příběh malého kluka, který mu v terapii vyprávěl, že má doma sbalený kufřík. Rodiče mu řekli, že jestli ještě jednou něco provede, táta nastartuje auto a odvezou ho do dětského domova… „Toto je chronický těžký trest. Kdyby mu plácli na zadeček a bylo to smazáno, je to v pořádku. Dítě vydrží mnohem radši výprask, když si bude jisté, že ho maminka při tom všem má ráda,“ konstatuje psycholog.

Destruktivní vzorec

Rodiče obvykle sahají k trestu, aby zastavili nežádoucí chování dítěte. Ovšem aniž nabídnou alternativu daného chování. Dítě si pak často myslí, že bylo potrestáno, takže dluh je splacen. Jen vloni zaznamenala Linka bezpečí téměř tisíc kontaktů, kdy si děti stěžovaly na tělesné tresty nebo přehnanou přísnost. Velmi často se svěřovaly s pocity ponížení, bolesti, viny, selhání, vzteku na rodiče i zklamání – ze sebe nebo z rodičů. „Některé mají chuť utéct z domova, pomstít se rodičům, budí to v nich vzdor. Některé se kvůli napětí mohou i sebepoškozovat, mít sebevražedné myšlenky,“ varuje Regina Jandová z Linky bezpečí.

Také Jaroslav Šturma míní, že trest je destruktivním vzorcem: „Neuvážený trest je zdrojem zbytečných úzkostí. Když něco špatného nedělám jen ze strachu, není to správná motivace. Dítě by si spíš mělo vštěpovat zásadu: co nechci, aby mi dělali druzí, nebudu dělat já jim.“ Dále připomíná, že podle slov Tomáše Akvinského je spravedlnost minimem lásky. Tedy chce-li být rodič spravedlivý, nachází se na spodní hranici lásky. Potrestá-li nespravedlivě, už to není láska. „Soudce by měl být spravedlivý. Policista, který měří rychlost na silnici, jedná spravedlivě. Ale rodič by měl být něco víc,“ nabádá dětský psycholog a připomíná podobenství o marnotratném synu. Kdyby byl otec spravedlivý, možná by syna vyhnal. Ale místo toho dal zabít vykrmené tele, přinesl synovi obuv, plášť a prsten na ruku a radoval se…

Zatímco tresty obvykle nesouvisí s proviněním a dítě je trestáno podle nálady a rozpoložení trestajícího, přirozené důsledky jsou stále stejné. „Přirozený důsledek není trest,“ říká Jaroslav Šturma s tím, že dítě se skrze ně učí přebírat odpovědnost za své jednání: Když se mi něco nepovede, když něco rozbiju, učím se to napravit, odčinit, uklidit. Podobně jako si dítě kontrolovaně sáhne na horká kamna, aby příště vědělo, že to pálí, učí se s pomocí rodičů chápat důsledky svého chování. „Je to něco jako vakcinace. Kdybych potomkovi nedal příležitost to zakusit, byl by na život nepřipravený. Je to podobné, jako kdybych ho chtěl izolovat od všech bacilů – jakmile by pak vyšel ven, byl by nejspíš hned nemocný,“ uzavírá psycholog.

KATEŘINA ŠŤASTNÁ

 

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články



Aktuální číslo 27-28 30. června – 13. července 2020

Slovanským jazykem proti pohanským kultům

Jaký asi byl duchovní svět Moravanů v době, kdy na naše území připutovali soluňští věrozvěstové? Co prozrazují dobové prameny i nálezy z pohřebišť – přibližuje…

celý článek


Rybníkářství podle věrozvěstů i na Velehradě

Nové terénní úpravy v okolí Velehradu odpovídají moderním trendům v ekologii a hospodaření s vodou. Zároveň jsou ale v souladu s nejstaršími tradicemi. Dokládají to…

celý článek


Z poutníků se stali zedníci

Také díky pomoci dobrovolníků z naší vlasti se od ledna tohoto roku mohou sloužit bohoslužby v opraveném kostele sv. Hilaria nedaleko francouzského Avignonu, ve stavbě pocházející…

celý článek


Žiju příběh Mariánského sloupu

PETR VÁŇA – ten, který vytesal z kamenů nový Mariánský sloup. Zdaleka to však není jediné jeho dílo. Vypravili jsme se za ním do jeho ateliéru pod hradem Karlík u Berounky.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay