Vydání: 2020/19 ČBK povede Jan Graubner, 5.5.2020, Autor: Tereza Zavadilová

Příloha: Doma 19

Školní jídelny zavřely spolu se školami a maminky (i tatínkové) mají v kuchyních napilno, zvlášť když pracují nadále z domova nebo se pokoušejí se svými dětmi učit. To, že se v domácnostech více vaří, zaznamenaly hned od počátku karantény obchodní řetězce a své tržby (zejména za čerstvou zeleninu, maso, mléko či pečivo) srovnávají s těmi předvánočními. Sklady vajec byly jednu dobu dokonce vyprodané – nikoli kvůli Velikonocům, nýbrž pro domácí pečení. O nedostatku droždí v té době není třeba se rozepisovat. Ale kdy bylo v rodinách naposledy tolik času chystat jídlo spolu a také ho společně jíst?
„Když se chci o způsobu života dané rodiny něco dozvědět, ptám se, jak často společně jedí,“ sděluje svou zkušenost pro KT dětský psycholog Jaroslav Šturma. „Dovídám se například, že někde žádný jídelní stůl nemají a každý jí v jiném rohu sám. Jinde na něm stojí počítač nebo televize. Podle toho poznám, okolo čeho se život rodiny točí,“ dodává. Připouští však, že v době pandemických omezení je pochopitelné, že rodiny občas uspořádají virtuální hostinu s příbuznými či přáteli po Skypu. „Pozor ale na to, aby naše komunikace nezpovrchněla, abychom si pak, až karanténa skončí, nezvykli psát přes sociální sítě z pokoje do pokoje,“ varuje.
Jak si u stolu počínáme?
Situace, která klade na rodinu velké nároky (pevně stanovené časy, řád společného jídla i chování u stolu), ji zároveň tmelí. Společné stolování významně spoluvytváří rodinnou dynamiku – může ji dokonce rozbít, nebo naopak léčit. Jídlo není jen „kus žvance“, nýbrž vyžaduje svůj čas a měli bychom se mu věnovat cele a nerozptýleně – nehrát si při něm, nečíst apod.
„Z pohledu rodinné diagnostiky je podstatné sledovat, jak si lidé u jídla počínají. Uvědomme si, jak stoloval Kristus Pán a jak jej emauzští učedníci později poznali podle jeho chování,“ poukazuje Šturma. Připomíná tím, že se Bůh stává živým chlebem, aby všechny sjednotil ve společenství. Nezbytný prvek, který rodinnou hostinu utváří, je proto společná modlitba – uvědomění si, že jídlo je dar, nespadlo z nebe a komu všemu jsme za ně vděčni. Modlitební dimenzi rodinného stolování připomíná v encyklice Laudato si’ papež František: „Navrhuji věřícím, aby obnovili tento cenný zvyk a hluboce jej prožívali. Tato chvíle dobrořečení, byť velmi krátká, nám připomíná životní závislost na Bohu, upevňuje v nás smysl pro vděčnost za dary stvoření, je projevem vděčnosti těm, kdo svou prací tato dobra poskytují, a posiluje solidaritu s těmi nejpotřebnějšími.“
V loňském roce pak vyšel překlad knihy U stolu s papežem Františkem (vydalo KNA), která seznamuje s jeho myšlenkami i oblíbenými pokrmy, ale také s italskými kořeny a jídelní kulturou Bergogliových. Ti stolování považovali za setkání, zdroj rodinného tepla, pramen lásky i příležitost zavzpomínat. Sám papež, vystudovaný potravinářský chemik a laborant kvality potravin, navíc velmi rád vaří.
Nezapomeňme děti pochválit
Někdy se jídlo naopak stává kamenem úrazu. Co si počít, když i zde doléhá ponorková nemoc, děti se u stolu nudí a zlobí a rodiče ztrácejí sílu? „Jídlo je k životu nutné, ale zároveň je jen prostředkem, ne cílem,“ připomíná psycholog Šturma s tím, že někteří rodiče stravování dětí sledují až úzkostlivě – že nepřibývají na váze nebo jsou vybíraví. „Jakmile to ale dítě vytuší, role se obrátí: začne hlídat, jak na jeho chování rodič reaguje. A v té chvíli už jídlo neplní svou funkci milosti,“ popisuje psycholog s tím, že někdy může pomoci i uvolněnější postoj rodiče: nevadí, když nechceš, aspoň neubude. Podle Šturmy také určitě pomůže, když jsou děti do chodu domácnosti více zapojeny. Máme tedy „hledat, jak proměnit jejich energii v tvůrčí činnost, jak ji zkrotit, aby sloužila dobrému účelu“. Vždyť společná příprava jídla a jeho konzumace je jednou z nejdůvěrnějších aktivit. „A nezapomeňme děti za pomoc v kuchyni pochválit,“ uzavírá Jaroslav Šturma.