26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Ještě se budu trochu snažit

9. 12. 2014

|
Tisk
|

Životní příběh devadesátiletého P. BOHUMILA KOLÁŘE by vydal na román. I o těch nejtvrdších zážitcích však někdejší roudnický farář a spirituál pražského semináře hovoří s nadhledem, noblesou a takřka chlapeckým úsměvem.

Vydání: 2014/50 Náboženští vůdci odmítají otroctví, 9.12.2014, Autor: Alena Scheinostová

Příloha: Cesta 121

Narodil jsem se u sv. Apolináře na Vinohradech, ale bydleli jsme v Hodkovičkách a to byl úplný venkov. Měli jsme psa, kočku, slepice, králíky… Dnes tam jsou paneláky, tehdy tam byla pole, les jsme měli naproti. Lékaři totiž doporučili mé mamince čerstvý vzduch – trpěla tuberkulózou a také na ni v devětatřiceti letech zemřela. Bylo mi tehdy jedenáct let. Krátce před maminčinou smrtí mi také poprvé přišla myšlenka stát se knězem. A už mě nikdy neopustila.
První den našich maturit se odehrál atentát na Heydricha. Takže jsme vůbec nevěděli, jestli budeme moci odmaturovat. Platil zákaz večerního vycházení, noviny dennodenně otiskovaly seznamy popravených. Vysoké školy byly zavřené. Ale semináře – kromě pražského a olomouckého – neměly status vysokých škol. Oficiálně to byla biskupská učiliště. Arcibiskupské učiliště se podařilo udělat v Praze. Když jsem se tam v roce 1942 hlásil, přijal mě ještě tehdejší rektor, pozdější arcibiskup Josef Beran. Za pár dní ho zatklo gestapo, poté nařídili okamžitě seminář vyklidit. To nebyla snadná věc: kam a jak? Představení byli však výborní lidé a podařilo se jim aspoň část zařízení přestěhovat.
Jediná budova, která byla k dispozici, byla tvrz z nějakého 15. století u Zbraslavi, úplně neobyvatelná. Přízemí, první patro, jeden kohoutek se studenou vodou. Dali nám tam na chodbu plechová umyvadla a džbány a tím jsme se umývali. Nebylo tam moc místa, využil se každý centimetr: jídelna byla zároveň přednášková místnost. Úplně automaticky to ovšem mezi námi vytvořilo skvělé společenství, protože tam se opravdu nikdo nemohl separovat. Od rána do večera jsme byli pohromadě.
V Praze bylo dost lékařů, kteří byli ochotní riskovat život. Znali se s našimi představenými, a tak napsali asi polovině bohoslovců nález, aby jako „zdravotně nezpůsobilí“ nemohli být odvedeni. Mě vicerektor poslal k policejnímu lékaři, ten mě vůbec neznal, ale dostal doporučení od našich představených. Věděl, co má napsat, aby se to nedalo rychle zkontrolovat. Dal tam, že mám srdeční vadu, že jsem prodělal plicní infekci, že maminka zemřela na tuberkulózu. U odvodu byl lékař Čech a ten napsal, že jsem schopný jen k práci v protektorátu. Z pracovního úřadu mě poslali do továrny do Strašnic, tam chvíli koukali na moje papíry a pak mi dali zamítavé vyjádření. Potom mě vyslali do Valtrovky do Jinonic, vzali si ode mě lejstra, a když viděli, že už je tam jedno razítko „neschopen“, nebáli se přidat další. Pak mě poslali do Avie v Letňanech, tam se mi to povedlo potřetí, přinesl jsem to na pracovní úřad, dal jim krabičku cigaret – a do konce války už po mně nic nechtěli.
Všechno jsme dennodenně v rádiu sledovali. Neviděli jsme ale důvod, proč se sem nevracet. Měli jsme platné pasy, existovaly všechny církevní školy, semináře, kláštery a bylo tady potřeba kněží. Když jsme přijeli na hranice z Rakouska do Břeclavi, stála tam česká celní kontrola a hlídali, aby nikdo z republiky neodjížděl na Západ. A my jsme se ze Západu vraceli! Bylo jim to nepochopitelné, ale nechali nás jet. V Praze jsme se přihlásili na arcibiskupství a poslali nás na fary – já dostal kaplanské místo v Roudnici nad Labem.
V prvních měsících ne. Až pak sem přijeli poradci z Moskvy, pozvali si do Karlových Varů několik zdejších ministrů a udělali jim školení, jak se má likvidovat náboženství podle zkušeností ze Sovětského svazu. Nejdřív odstranili biskupy: zavřeli je nebo internovali, že se k nim nikdo nedostal. Potom likvidovali řeholní řády, pozatýkali všechny jejich představené, odsoudili je na doživotí, dvacet, patnáct roků. A v létě 1950 rušili semináře, nechali pouze dva, jeden v Praze (ten pak přestěhovali do Litoměřic) a jeden v Bratislavě, pod důkladnou kontrolou tajemníka. Brali tam nepatrný zlomek původního počtu studentů.
V roce 1949 jsem byl obžalován, ale zase mě pustili, a zavřeli mě potom v roce 1952.
Za velezradu. Za tu mohli odsoudit každého, to byl velice užitečný paragraf. Dával se za ni i trest smrti. Zpočátku jsem byl v Ostravě ve vyšetřovací vazbě: to bylo z celého kriminálu nejhorší. Po soudu nás rozvezli do velkých věznic, já šel do Valdic, kde jsem zůstal až do amnestie. Tam byla spousta velezrádců, hodně kněží, setkal jsem se tam snad s tisícovkou duchovních. Vlastně jsem za kriminál velmi vděčný, protože to byla skvělá škola.
První, kdo šel do vězení, byli ti, kdo měli největší vliv na lidi: ti nejlepší, nejšikovnější a nejzkušenější kněží – elita. Spoustu jsem toho od nich pochytil. Ve Valdicích byli i vrazi, lupiči – ale většina z nás jsme byli tzv. protistátní zločinci. Velice jsem se tam spřátelil například s jedním ze sekretářů prezidenta Beneše, velmi vzdělaným člověkem, polyglotem, skvělým muzikantem – a pravidelně jsme se potom navštěvovali, i když nás už pustili.
Víte, oni se sice se snažili, abychom spolu mluvit nemohli, ale to se nedalo uhlídat. Bylo nás tam přes tři tisíce, všecky prostory přecpané, na celách trojpatrové postele, patnáct osmnáct lidí. Když jsme byli na cele pohromadě, nedalo se nám v tom zabránit. Při práci se oficiálně mluvit nesmělo, ale my jsme pracovali v takových obrovských sálech, po třech stovkách vězňů, a hlídal nás tam vždy jen jeden dozorce. Nesměli jsme si třeba ani přesednout na jiné místo. Ale bylo naprosto nad jeho síly, aby nás uhlídal.
Bezmála denně jsem katechizoval, celé ty roky, protože se pokaždé našel někdo, kdo chtěl slyšet o věcech Božích a byl za tu možnost velmi vděčný. Mnoho lidí v kriminále konvertovalo a byli tam i pokřtěni – na to potřebujete jen vodu, a tu jsme měli.
Sloužit mši bylo naprosto nemožné. Ale Pán Bůh dovede chodit i zavřenými dveřmi, a tak jsme mši svatou měli skoro každý den. Jakákoli společná modlitba byla považována za trestný čin – za maření státního dozoru nad církvemi, trestané mnoha roky vězení. Navíc jsme neměli nic, co je ke sloužení mše potřeba. Například misál. Každý kněz ale uměl nazpaměť text, a kdo ne, ten se to od zkušenějších rychle doučil. Neměli jsme hostie. Ale poradili jsme si. Kdo z vězňů měl cukrovku, musel dostávat větší příděl, aby ve vězení neumřel, takže občas dostali rohlík. A protože ty nejobyčejnější rohlíky jsou jen z mouky a z vody, stejně jako hostie, cukrovkáři nám je dávali, my je pokrájeli na malé kousky a bylo to.
To bylo nejobtížnější, ale byli tu s námi kněží z jižní Moravy a ti si věděli rady. Když jste se hlásila na marodce, že vás bolí v krku, dostala jste kloktadlo v takové lahvičce. Od spolehlivých věřících vězňů, kteří měli povolené balíčky z domova na přilepšenou, jsme zase dostávali rozinky. Ty se daly do lahvičky, zalily vodou a nechalo se to stát – a protože všechny ty vinné kvasinky v rozinkách jsou, začalo to poměrně rychle kvasit. Za nějaký den se voda vylila, rozinky už hezky nasákly, daly se vymačkat – a šťáva se pak nechala kvasit dál. A brzo z ní bylo skutečné víno. A přitom to bylo nenápadné – když dozorci dělali přepadové kontroly, vyhnali nás na chodbu, vyházeli nám věci, rozpárali slamníky – stejně neobjevili nic, jen lahvičku s lékem, a ta byla přece legální (smích).
Je to zázrak, ale nepřišel. V každé cele byl kromě kněží udavač, který nás měl hlídat. Slibovali mu za to všelijaké výhodičky a jednou za čas si ho volali a zjišťovali, co děláme a o čem si povídáme. Takže se to všecko muselo provádět, aby to ten udavač neviděl. A šlo to. Nevzpomínám si ani na žádný případ, kdy by Nejsvětější svátost padla dozorcům do rukou, a to jsme prostřednictvím věřících chodbařů posílali přijímání v krabičce od léků do cel, kde nebyli žádní kněží. Někdy od nás šlo i osmdesát přijímání.
V polovině šedesátých let začali komunisté pouštět do východního Německa. Tam byly poměry pro život církve mnohem příznivější, dokonce tam vycházela duchovní literatura, zatímco u nás kromě tvrdě cenzurovaného Cyrilometodějského kalendáře nesmělo do tisku vůbec nic. Tam jsme se setkávali s biskupy, vozili jsme si knížky a tam jsme se také seznámili s fokolarínskými lékaři z Itálie, kteří tam na vlastní žádost přišli vykonávat praxi, aby zároveň mohli šířit myšlenky hnutí.
Celá fokolarínská spiritualita je přitažlivá tím, že vlastně nejde o nic zvláštního, jen o naplnění myšlenek evangelia, které do té doby byly trochu ve stínu. Nejpodstatnější že je láska k Bohu projevovaná v lásce k bližnímu; že služba bližnímu, zvláště trpícímu, je důležitější než všechny krásné obřady. A že nemáme žít sami pro sebe jako uzavřená skupinka, ale že máme zůstat otevření a vytvářet společenství. A zároveň fokolarínské hnutí chválili všichni papežové, a tak jsme věděli, že pořád stojíme na pevné půdě katolického vyznání.
To mi také připadá jako zázrak. Ačkoli bylo všechno zakázané, církevnímu tajemníkovi jste rok předem musela hlásit všechny bohoslužby v kostele a každou změnu musel odkývat národní výbor, jinak se jednalo o ilegální shromáždění trestané lety vězení, nikdy nikoho nezavřeli ani nikomu neodebrali státní souhlas. Samozřejmě tu nepříjemnosti byly – a když se po revoluci otevřely archivy, teprve jsme viděli, jak nás špehovali, četli nám poštu, odposlouchávali telefony. Věděli, že se scházíme, že někam jezdíme… ale ty nejdůležitější akce, kde byly třeba i stovky lidí, jim pokaždé unikly.
Církev je pořád stejná. Pořád jsou v ní takoví ubozí chybující lidé, jako jsme my, a Pán Bůh je pořád milosrdný a drží to všechno ve svých rukou. Církev jsme nevymysleli my a my ji nebudujeme – tu buduje Duch Svatý z ubohých nedokonalých kamenů, ale i z nich dokáže vystavět nezničitelnou budovu, kterou „brány pekelné nepřemohou“, ačkoli to pořád znovu zkoušejí. Takže si lidé nemusejí dělat o církev starosti.
Za mých devadesát let se přirozeně proměnila řada věcí, ale přesto je stále víc toho dobrého, co se v církvi děje. A ti nejlepší lidé, které jsem v životě potkal, byli vesměs lidé církve. To je pro mě osobní odpověď na všechny výhrady a námitky vůči církvi.
V létě jsem byl hodně nemocný a síly už mi nepřibývají. Ale pokud zatím člověk od Pána Boha dostává sílu a může trochu sloužit, je na místě, aby se ještě trochu snažil. 
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou