Solíme a osvětlujeme?
Vydání: 2023/24 Chceme žít jako bratři, znělo v Římě, 13.6.2023, Autor: Aleš Opatrný
Příloha: Perspektivy 24
Většina křesťanů nebude mít nikdy příležitost k poustevnickému životu. Naopak. Jsme vysláni do světa, který nebyl a nikdy nebude ideální. Jak v něm naplno žít a neztratit přitom identitu Kristových učedníků?
Ježíšovo světlo je zachraňující. Září i z nás, kteří žijeme ve světě? Ilustrační snímek Ivana Bužková / Člověk a Víra
V dávnějších dobách žili křesťané v Evropě v prostředí, které nebylo svaté, ale v mnohém bylo utvářené křesťanstvím. Nebyla zde tedy většinou vyostřená zásadní otázka, jak žít ve světě a nebýt ze světa. Tedy s čím se identifikovat. Spíš se někteří ptali po dokonalosti svého křesťanského života. Dnes je to jiné. Svět, v mnohém křesťanství odcizený, křesťany nejen obepíná, ale při všem důrazu na osobní svobodu a na práva individuality nabízí a někdy přímo požaduje, aby se s ním křesťan identifikoval jako se základem a do jisté míry souhrnem všech podstatných nadějí a jistot. Aby tedy křesťané nebyli jen „ve světě“, ale „ze světa“. Řada křesťanů se tomuto požadavku různým způsobem brání, jiní si s tím nelámou hlavu a někteří splynou se světem, jehož vlivu se neumějí či nechtějí bránit.
Při pohledu do dějin křesťanství nacházíme výrazný způsob, jímž křesťan odmítá zakořenění ve světě, v mnišství. Zejména pouštní mniši v dávných staletích řešili tento vztah radikálně, totiž co možná úplným odchodem do samoty na poušti nebo do osamělosti v jeskyni či jednoduchém příbytku. Ovšem tento způsob nebyl a není uskutečnitelný pro naprostou většinu křesťanů. Co tedy dělat, aby člověk „nekulhal na obě strany“, nechtěl být trochu ve světě a trochu u Boha neboli nebýt ze světa, a přitom být v něm?
Neházet do jednoho pytle
Uvažme, že křesťanství stojí na skutečnostech, které tento svět přesahují, na skutečnostech transcendentních, a od silné identifikace se světem proto mnohdy odrazuje. Zejména ve formaci dětí a mladých lidí to klade jak na ně, tak na ty, kdo na ně působí (jako jsou rodiče, pedagogové a vychovatelé jakéhokoliv druhu), značné nároky. Když to vyostříme, máme zde otázky: Žít bez ohledu na mínění a vliv okolní společnosti, tedy jaksi mimo mnohé požadavky a nabídky světa, nebo žít tak, aby člověk ve světě prorazil a byl s ním v mnohém zajedno, i když se to nebude shodovat s křesťanstvím? Tyto skutečnosti je třeba poctivě promýšlet. Silná slova zde nepomohou a myšlenkové návraty do minulých časů pomohou jen z menší části, pokud vůbec. Spíše se opakovaně v životě ptejme, kdo jsme, a tedy kým máme být jako křesťané. Jaké jsou naše zásadní pozice a úkoly v tomto světě. A teprve potom přichází otázka, jak se v konkrétních případech zachovat, abychom se křesťany nejen nazývali, ale také jimi byli.
Jako křesťané se svou křesťanskou identitou nejsme v podstatě ze světa, ten nás Duchem Svatým nevybavil. Jsme od křtu z Ježíše, který si nás zamiloval, když jsme ještě byli hříšníci, a miluje nás, i když jsme opakovaně a vlastně stále hříšníky. A jsme z Ducha Svatého, který byl vylit a který člověka uschopňuje ke křesťanskému smýšlení a žití. Zásadním úkolem křesťanství není výuka a výchova k mravní či profesní dokonalosti, ale zprostředkování spásy. Pán Ježíš nás nepřišel „naučit náboženství“, ale zachránit pro Boha, a tedy pro věčnost. Budoucnost člověka po smrti a budoucnost církve v dějinách zaručuje a nese trojjediný Bůh, a když žijeme správně a dobře, tedy podle evangelia a v souladu se svým svědomím, tak se k jeho dílu záchrany přidáváme.
Bůh miluje svět, který není ideální
Do druhého příchodu Kristova platí, že nám není slíben ideální svět, který ostatně v dějinách po pádu prvních lidí nikdy neexistoval, ale přesto je to svět, o který má Bůh zájem a miluje ho. Ne pro jeho kvalitu, ale protože on sám je láska. Proto také pracuje pro trvalou záchranu nás, obývajících tento svět (srov. Jan 3,16), který se ovšem v dějinách měnil a mění. Proto je například třeba poznat a uznat, že svět, ve kterém jsme my starší vyrostli, tu už není nebo je na odchodu. Proto jsou v něm nabyté zkušenosti jen zčásti použitelné v přítomnosti a budoucnosti. To neznamená, že vše minulé máme zahodit. Ale musíme rozlišovat, co je i dnes cenné, a co ne.
Mohu předat jen to, co mám. Ale to nejcennější, co mám, je od Boha, ne ode mne či od nás.
Tento svět není všechno, není ale také bezcenný, když je Božím stvořením. Naši bližní nám nejsou dáni do majetku, ale svěřováni k doprovodu na cestě, na kterou Bůh každého povolal, a tedy nejsou určeni především k formování podle našich představ. Obrazně řečeno – svět je pole, na kterém nás Bůh „zaměstnává“, ale pole a úroda patří vposledku jemu.
Ve světě má křesťan žít exkluzivitu svého povolání ke křesťanské víře bez pýchy a pohrdání ostatními. Jeho zásadní výbavou nejsou ani znalosti, ani zbožnost, ač je obojí důležité, ale Duch Svatý, který byl dán jako dar. A jestliže Bůh „tak miloval svět, že dal svého Syna“ (Jan 3,16), je úkolem křesťana spojit zachování vlastní identity s láskou k bližním, kteří jsou a budou nejen milí a blízcí, ale také obtížní i nepřátelští. Je to mnohdy těžký, ale nezbytný úkol. Jako křesťané nejsme vyvoleni k předělání celého světa podle svých představ ani k „přednostnímu vstupu do nebe“, ale ke svědectví o Kristu.
Proč o tomto problému mluvit? Protože je aktuální pro nás v dnešní době, a to nejen pro rodiče a pedagogy. Týká se všech křesťanů, jelikož vyplývá z evangelia. V životě rodin je ale zvlášť naléhavý a choulostivý – například proto, že vychovatelská role je „pohybem“ od staršího, znalejšího, k mladšímu, vychovávanému. Je zde zpravidla generační rozdíl. A zkušenější, vychovávající, vnímá obtížnost vzájemného porozumění, protože vychovávaný nemůže mít zkušenosti vychovávajícího a vychovávající potřebuje mladší generaci porozumět. Pro obě skupiny to představuje větší či menší problém a zátěž.
Navíc se to odehrává ve světě, který se velmi rychle, až prudce mění. Názorně řečeno: Pro nás sedmdesátníky platí, že svět, ve kterém jsme jako děti vyrostli, tu z velké části už není. Nemění se samozřejmě úplně všechno. Ale jsou oblasti, kde změny nemile překvapily a pro mnohé jsou zdrojem trápení. Nejde jen o prudké změny v oblasti křesťanské víry v Evropě. Mění se i praxe života většiny lidí. A zdaleka se vše nemění podle křesťanských zásad. Mnohdy to vypadá tak, že naše křesťanské zásady vedení života zajímají většinou naše okolí jen tehdy, když má dojem, že je nedodržujeme, nebo když je může prohlašovat za zastaralé, tedy ne proto, aby se jimi řídilo.
Ani skanzen, ani splynutí
V životech křesťanů se setkáváme s různými životními strategiemi, když chceme řešit otázku naší křesťanské identity ve vztahu k okolní společnosti. Pokud máme být světlem světa, solí země a Ježíšovými svědky, nemůžeme se jen odvrátit a pohrdat vším, co není výslovně křesťanské. Právě tak ovšem nemůžeme propagovat a následovat cokoliv, co „se dělá“ a jak „se“ smýšlí. Jinak řečeno: nelze být mimo svět, protože ten je naším prostorem k životu, a nelze se mu ve všem přizpůsobit a tak přicházet o svou identitu. Nemůžeme zastavit vývoj, dějinný pohyb, ale to neznamená, že poplujeme s proudem, že vše přijmeme, nebo naopak, že vše odmítneme. Nepomůže ovšem pouhé zastávání a propagování tvrdých a odsuzujících negativních postojů, které sice situaci nezmění, ale dávají pocit, že jsme bojovali. Právě tak ovšem nepomohou rezignované postoje, charakterizované větami „je jiná doba“ nebo „ti mladí jsou jiní“, a to bez dalšího uvažování.
Povzbuzováni slovem a příkladem papeže Františka se potřebujeme stále učit duchovnímu rozlišování. Což je mnohdy namáhavé, ale bezesporu užitečné. Abychom se jen nesnažili o pěstování co možná ideálního světa „za plotem“, za kterým jsme skryti, přes který se nedíváme, kde si v oddělenosti pěstujeme svůj ideál. Ale také se nesnažili splynout s většinou, kdy bychom si ponechali křesťanskou víru a křesťanské zásady života jen jako brož po babičce v ozdobném pouzdru, která se ve všedním životě nepoužívá, ale poslouží jen k ozvláštnění mimořádných příležitostí.
Pro někoho je svůdná, ale neperspektivní snaha vracet čas čili hledat naději ve způsobu života církve v 18. až 19. století, který se snažíme přenést do 21. století a tvrdíme, že je to původní a jediné možné uspořádání. Uzavřít se v bublině nebo budovat si jakýsi „křesťanský skanzen“ jsou velká pokušení, ke kterým je v kontrastu pokušení přizpůsobit se a jít cestou nejmenšího odporu a zdánlivých úspěchů.
Jak se tedy zachovat?
Nemůžeme vycházet z iluze, že se věci vrátí někam, kde dřív zdánlivě byly. Ani z iluzí, že většina lidí myslí jako křesťané, jen to neříkají nahlas. Jak se tedy postavit ke světu, který je v mnohém (ale ne ve všem) jiný a který nás většinou neposlouchá?
První otázkou může být: S čím se chci jako křesťan ztotožňovat a o co chci usilovat? Ztotožňovat se zejména se svou představou o církvi, křesťanech a „správném“ světě, nebo s Ježíšovým postojem? Uvažme, že naše osobní představa není pro ostatní směrodatná a není, takříkajíc, pro Pána Boha závazná.
Boží postoj je v dějinách světa konkretizován příchodem Mesiáše, celým Ježíšovým životem. Asi nejlapidárnějším způsobem je to vyjádřeno v Janově evangeliu slovy: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16). Toto „milování světa“ má v postojích a činech Pána Ježíše své konkrétní vyjádření. Nepřichází vyznamenat vzorné ani zničit ty hříšné. A není vůči lidské nouzi bezmocný. Slovy evangelia: „Ježíš to uslyšel a řekl jim: ‚Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky‘“ (Mk 2,17).
Temnota ho nepohltí
Ježíš vchází do světa jako určitým způsobem nezranitelný. Jinak řečeno: Ne jako ten, kdo se bojí, že ho zlo přemůže nebo že ono ve světě zvítězí. V Janově prologu čteme: „V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila“ (Jan 1,5). Je vážnou otázkou, jestli jsou tato slova i přesvědčením křesťanů, jestli jsou oporou vůči „bláznícímu“ světu.
Ježíšovo světlo není jen usvědčující. Je zachraňující. Je nabízeno, ne vnucováno. Není zdaleka vždy přijímáno. Ale můžeme snad v konkrétních případech říct, že kdo ho nepřijímá teď, nepřijme ho už nikdy? Bylo by to stejně neoprávněné jako domýšlet se, že Ježíše coby světlo přijímají i ti, kteří ho přijmout nechtějí.
Mons. Aleš Opatrný. Autor je pastorální teolog a člen redakční rady Perspektiv.
Sdílet článek na:
Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články
