Ruská velikonoční ofenzíva

Vydání: 2022/19 S Pannou Marií na cestu k míru, 3.5.2022

Příloha: Perspektivy 19

Pomýlené chápání oběti a mučednictví pomáhá putinovskému Rusku ospravedlnit i ty nejhanebnější válečné zločiny. Glorifikace vlastní oběti ale odporuje Ježíšovu velikonočnímu poselství, kde smrt ukazuje především na život.


Válka na Ukrajině dala přemýšlení o Kristově velikonoční oběti aktuální rozměr. Ilustrační snímek Lucie Horníková / Člověk a Víra

Souběh nejvýznamnějších svátků křesťanské tradice s krutou válkou dává příležitost zamyslet se nad tím, co Velikonoce znamenají a jak se interpretuje Ježíšův život a smrt.
Jedním ze způsobů, jak o nich uvažovat, je přemýšlet o nich jako o celku. Ježíš Nazaretský v životě riskoval. Měl co říci o lásce a pravdě, ale stát záměrně neprovokoval. To, že kvůli nim zemřel, dodává jeho přesvědčení nezapomenutelný rozměr.
Při takovém výkladu Velikonoc by byl Ježíš příkladem etika a pravdomluvného člověka, který chápal, že závazky s sebou nesou rizika. Jeho příklad netkvěl ve vyhledávání smrti, nýbrž v hledání smyslu smrti – totiž, že ze závazků k hodnotám, jako jsou láska a pravda, vyplývá za některých okolností určité riziko smrti.
Láska a pravda. Po jedné debatě v roce 2009 v Bratislavě jsem se podíval na poznámky, které si tam vedl český myslitel (a v té době už bývalý prezident) Václav Havel. Na list papíru si napsal slova „láska“ a „pravda“ a pak kolem načrtnul květiny.

K pravdě patří riziko

Václav Havel byl autorem slavného východoevropského eseje o riziku v politice. Svou „Moc bezmocných“ napsal v komunistickém Československu tři desetiletí před onou bratislavskou debatou ve stínu smrti filozofa Jana Patočky, který zemřel po policejním výslechu. V tomto eseji Havel tvrdil, že člověk riskuje pro svou pravdu ne proto, že by trest sám o sobě měl nějaký smysl, ale proto, že riziko k pravdě neodmyslitelně patří. „Žít v pravdě“ znamená přijmout určitou míru existenciálního ohrožení.
Podobně se vyjádřil i sovětský (ukrajinský) disident Myroslav Marynovyč, který Havla obdivoval. Rizika, která on a další podstupovali jako aktivisté za lidská práva na sovětské Ukrajině v 70. letech, nebyla záměrnou provokací státu. Byla jen neoddělitelnou součástí toho, co Marynovyč nazýval „normálním ukrajinským životem“. V Sovětském svazu mohl být člověk potrestán za to, že zpíval ukrajinské písně nebo mluvil o ukrajinské historii. Člověk by měl takové normální věci dělat ne proto, aby si koledoval o trest, ale spíše proto, že by jejich neděláním kompromitoval sám sebe.
Jak Havel (který byl sekulární), tak silně věřící Marynovyč byli součástí mezinárodního hnutí za lidská práva, které za svou hlavní činnost považovalo zaznamenávání dění. Významnou formou odporu proti komunismu byla totiž snaha zaznamenávat zatýkání, procesy, deportace, rozsudky a zneužívání. „Lidská práva“ zavazovala vyprávět pravdu o okamžiku, kdy byl přerušen život. Na tuto tradici navázali po zániku Sovětského svazu investigativní reportéři, kteří s mnoha riziky psali o postkomunistické oligarchii a válce.
Tuto tradici vyprávění pravdy jsem si připomněl o letošním velikonočním týdnu, když jsem četl reportáž Natalije Gumenjukové z ukrajinských území, odkud se stáhla ruská vojska. Gumenjuková patří k obdivuhodné skupině ukrajinských reportérů, kteří na sebe vzali svůj díl rizika při informování o bezpráví a konfliktech 21. století. K této tradici patří i ruští reportéři – například ti, kteří pracují pro noviny Novaja Gazeta a Echo Moskvy. Tato média byla ruskou vládou donucena ukončit činnost.

Zemřeli, protože sloužili

Ve válce na Ukrajině je ruskou okupační praxí popravovat zdejší elity. Ruští vojáci střílejí ukrajinské civilisty do hlavy za to, že převzali odpovědnost za místní záležitosti. Podle svědectví přeživších tito lidé neusilovali o nějaký hrdinský konec. Jednoduše se nemohli přinutit ke spolupráci s ruským okupačním režimem. „Zabíjeli je za nás,“ říká jeden z přeživších Ukrajinců reportérce Gumenjukové v článku, který vyšel na Velký pátek (podle našeho západního kalendáře). Tím je myšleno, že tyto místní elity zemřely kvůli tomu, jak žily, jako služebníci svých komunit. Nešlo však o to, že by jejich smrt byla vykupitelská. Byly to hrůzné vraždy.

Ve způsobu, jakým se Volodymyr Zelenskyj vyjadřuje o ukrajinských ztrátách na životech, slyším také něco ze starší východoevropské tradice. V rozhovoru, který byl rovněž zveřejněn na Velký pátek, Zelenskyj hovoří o utrpení a smrti spojené s odporem proti invazi jako o výsledku rizika, které bylo třeba podstoupit pro zachování života společnosti. Zelenskyj neglorifikuje boj ani smrt. Nedávno pronesl projev, který připomněl právě Václava Havla: definoval v něm život ve lži jako zdroj Putinovy agrese a mluvil o pravdě jako o formě odvahy.

To je jeden ze širokých způsobů uvažování o politice, který naznačují Velikonoce: hodnoty života jsou potvrzovány rizikem smrti. Život je plný hodnot, ale ke každé z nich se váže riziko. Pokud se riziko realizuje ve smrti, hodnota se potvrzuje. Ale o smrt zde nejde.

Pokřivené chápání oběti

Existuje ale i konkurenční výklad Ježíšovy smrti, kterému křesťané mohou propadnout. Jde v něm o glorifikaci smrti jako takové, když se nejvyšší smysl přikládá spíše utrpení a umírání než konání a žití.

V takovém rozvažování o Velikonocích může význam umírání vytlačit živé poselství lásky a pravdy. Polský romantismus 19. století se ubíral tímto směrem. Vize Polska jako „Krista národů“ se tolik netýkala křesťanského chování, spíše kladla do popředí ochotu zemřít pro věc. O století později se zase rumunští fašisté silně identifikovali s křesťanstvím (východním pravoslavím) a zároveň vytvářeli kult mučednictví a smrti.

Určitý způsob zaměření na Ježíšovu smrt dokáže, přinejmenším v politice, rozpustit odpovědnost za činy. Jedním takovým výkladem Ježíšovy smrti za naše hříchy je ten, že nás zbavuje viny a cítíme se být nevinní. Kdo my? My všichni, kdo patříme do naší skupiny a můžeme se považovat za svobodné od hříchu, bez ohledu na to, co děláme, zatímco ostatní můžeme považovat za hříšníky, bez ohledu na to, co konají.

Ruský myslitel Ivan Iljin (1883–1954), křesťan (pravoslavný) a fašista, takovou doktrínu národní nevinnosti rozvíjel. Podle Iljina je třeba Kristovo učení o pravdě a lásce chápat zvláštním způsobem, s ohledem na konkrétní národ. Svět byl podle něj rozbitý a mohl být uzdraven pouze Rusy, a to zejména fašistickým ruským vůdcem. To byla ta pravda, na níž záleželo. Jedině Rusko má prý šanci stát se křesťanským národem, a to prostřednictvím totality, která by odstranila rozdíly mezi lidmi a vládcem. Obnovené Rusko, které by mohlo vést lidstvo, by bylo bez národnostních menšin, a tudíž bez Ukrajiny, o níž Iljin tvrdil, že neexistuje. Kristus přikázal lásku k Bohu a lásku k bližnímu, ale to pro Iljina znamenalo nenávist k bezbožníkům, tedy k těm, kteří nechápali osud Ruska.

Putin coby vykupitel?

Podle Iljinova názoru bylo vše, co by ruský vůdce udělal pro vytvoření fašistického, imperiálního Ruska, z definice nevinné a bez hříchu, protože by šlo o krok ke spáse celého světa. Jakoby na lhaní a zabíjení nebylo nic špatného. V tomto vidění světa je opravdu lhaní a zabíjení dobré, pokud je provádí ruský vůdce na křížové výpravě za obnovení celistvosti světa.

Když Rusko v roce 2014 napadlo Ukrajinu, měl Putin ve zvyku citovat právě Iljina, aby legitimizoval ruské impérium (Putin z něj často čerpá ve svých prezidentských projevech, roku 2005 dokonce nechal zorganizovat slavnostní převoz jeho ostatků do Moskvy ze Švýcarska, kde Iljin zemřel v zapomnění – pozn. red.). A aby ospravedlnil současnou válku, dodal k tomu žijící ruský fašista, politik a ideolog Alexandr Dugin obraz Ruska jako ukřižovaného chlapce (což je falešná a mnohokrát vyvrácená informace šířená ruskou propagandou a kolující v ruských médiích o tom, že ukrajinští vojáci v Donbasu ukřižovali před zraky matky ruského chlapce).

Putinova rétorika o válce na Ukrajině dává v takovémto ideologickém rámci smysl. Na jednom ze shromáždění citoval Bibli, aby oslavil smrt Rusů v bitvě (konkrétně, že „nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele“ – pozn. red.) Řekl, že jejich smrt učinila národ jednotnějším než kdykoli předtím.

Jak ospravedlnit krveprolití

Vraždění místních ukrajinských elit je součástí ruské politiky „deukrajinizace“, kterou Putin nazývá „denacifikací“, aby vymezil, která země je vždy nevinná a která vinná. V tomto pohledu na svět jsou Ukrajinci vždy vinni (už proto, že jsou Ukrajinci) a Rusové vždy nevinní bez ohledu na to, co dělají. Genocidní kampaň se pak zbavuje viny s odkazem na tvrzení o trvalé národní nevině.

Devátý květen, Putinem zamýšlený termín vítězství ve velikonoční ofenzivě, je sám o sobě jakýmsi druhem sekulárních Velikonoc: je to den připomínky sovětského vítězství ve druhé světové válce, v němž je smrt milionů sovětských vojáků prezentována jako trvalé vykoupení Ruska a ospravedlnění Putinových válek. Když smrt dodává smysl, další smrt dodává další smysl.
Rusové se mohou bez skrupulí chovat jako fašisté a zároveň označovat ostatní za „fašisty“. Putin může vyjadřovat rozpaky nad tím, proč by se měl cítit vinen. Koneckonců prohlásil, že je Boží vůlí, aby Rusko a Ukrajina byly „sjednoceny“. Mrtví Rusové dokazují posvátnost jeho cíle a mrtví Ukrajinci jsou jeho uskutečněním.
A tak přijde ruská velikonoční ofenzíva. Ruští pravoslavní duchovní, napojení na ruský stát, najdou způsob, jak ospravedlnit krveprolití. Rusko se bude v oficiálních vyjádřeních bránit morálnímu napětí extravagantními tvrzeními o obětech a obětování se.
A všichni křesťané budou mít o čem přemýšlet: jak rozjímat o Ježíšově životě a smrti v našich vlastních válečných časech.

Článek vydal 17. dubna 2022 autor na svém blogu (snyder.substack.com), s přetištěním pro KT souhlasil.

TIMOTHY SNYDER. Autor je historik, působí na Yaleově univerzitě v USA a vídeňském Institutu pro humanitní vědy. Odborně se zabývá zejména východní Evropou: dějinami Ukrajiny, Běloruska, Pobaltí a Polska. Česky vyšly např. jeho knihy Krvavé země, Černá zem, Cesta k nesvobodě nebo Tyranie: Dvacet lekcí z 20. století v obrazech.



 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články



Aktuální číslo 48 22. – 28. listopadu 2022

Poděkování za svobodu spolu s církví

Česko oslavilo 17. listopadu svátek svobody na více než padesáti místech. Součástí byly také mše svaté a modlitby. Duchovní rozměr měl i koncert pro budoucnost, který…

celý článek


Mladí lidé se potkali s biskupy

O víkendu se napříč diecézemi setkali mladí lidé se svými biskupy. Dříve se akce konala před Květnou nedělí, ale papež František ji přesunul na konec liturgického roku.

celý článek


Co nás pandemie naučila

Málokterá doba přinesla tak výrazný a rychlý posun jedním konkrétním směrem, jak to během uplynulých dvou let v oblasti využití moderních technologií dokázala omezení…

celý článek


DARUJTE Katolický týdeník

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok! Líbí se vám Katolický týdeník a chcete, aby…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2022

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay