Rozčiluješ mě, ale ať ti Bůh žehná!
Vydání: 2016/39 Tisíce žáků porovnají své znalosti Bible, 20.9.2016, Autor: Karolína Peroutková
Příloha: Doma
Všichni je známe a leckdo se jich bojí. Potulují se mezi námi jako ztracenci, kteří svoji bezcílnost maskují řevem a touhou kopnout si do každého a do všech. Děti ulice.
Co ty o mně víš? Z tohohle tunelu dokážu vyjet sám.Ilustrační snímek Majkl Tygr
Doma je nikdo nedrží. Povalují se až do noci po lavičkách, pouští si hlasitý rap na mobilu, nenápadně se dělí o „páva“ a flašku a s „bengy“ jsou jedna ruka. Ne tak už se svými rodiči – mezi tímto poutem zpravidla číhá propast, na jejímž dně kromě bolestně pošlapané lásky vždycky leží i touha vyškrábat se zase nahoru.
Co s těmito teenagery? Napomenout je? Chytnout za ruku a dovléct do nejbližšího salesiánského střediska? Nebo zbyde jen povzdech a modlitba?
Otvíráme téma „Děti z ulice“ pro všechny, kteří si kladou tyto otázky. Inspirací pro odpovědi je více – můžou nás vést ti, kteří dokázali do propasti jejich dětské duše nejen nahlédnout, ale i zavolat a nebát se ozvěny.
Láska u Dona Bosca a Guy Gilberta
Salesiány máme u nás jen v několika městech, ale k Donu Boscovi se můžeme obracet kdekoli. „Don Bosco nám pomáhá jak z nebe jako světec, tak i svou metodou. Skvěle se mu podařilo vystopovat v Písmu svatém, jak Bůh přistupuje ke každému člověku a jak jej vychovává – tento způsob pak shrnul do své metody ‚preventivní systém‘, což je propojení lásky, úcty a starosti o důstojnost a štěstí mladého člověka,“ vysvětluje salesián Jaroslav Fogl.
Úctu jako základní kámen při směřování mladého člověka zmiňuje také boromejka Angelika Ivana Pintířová (viz rozhovor níže), která řadu let pracuje ve Středisku výchovné péče a Výchovném ústavu Praha-Klíčov. Uvádí řadu praktických příkladů, jak s dětmi ulice jednat, a připomíná, že je důležité stanovit si jinou „míru“ tolerance.
Nemůžeme znovu vytvarovat povahové rysy dětí
Naší další směrovkou může být i francouzský kněz Guy Gilbert, který dokázal „chytit“ spoustu zatoulaných. Ve své knize Bratr zavržených připomíná: „Ti, kdo dobře znají svět těch vyděděnců, ti vědí. Vědí, že se za vším jejich násilnictvím skrývají celé osudy, nešťastné, někdy hrůzostrašné dětství, kde každodenním chlebem byl křik a bití.“
Nemůžeme změnit minulost a znovu vytvarovat základní povahové rysy těchto dětí. Je dost pravděpodobné, že jejich dřívější dny je jako dravý proud zavedou přímo mezi kameny a srázy. Ale třeba zrovna tam jim může pomoci milá vzpomínka na setkání s někým, kdo je zkusil oslovit a dal jim zakusit pocit sebeúcty, přijetí a lásky. To není málo.
