Vydání: 2022/7 Řeholníci oslavili svůj den, 8.2.2022

Příloha: Perspektivy 7

Průvod padesáti tří kardinálů vstoupil ve čtvrtek 2. února 1922 do Sixtinské kaple. Od pohřbu Benedikta XV. uběhlo sedm dní a jeden z mužů se měl stát jeho nástupcem. V zástupu bylo třicet Italů, průměrný věk činil šedesát sedm let. Sedm kardinálů nedorazilo buď pro špatný zdravotní stav, nebo pro časovou náročnost cesty. Mezi chybějícími byl i někdejší arcibiskup Lev Skrbenský z Hříště.
V klání o nejvyšší post v hierarchii katolické církve proti sobě stály dva tábory. První z nich byl konzervativní, jehož nejvýraznější kandidáty představovali bývalý státní sekretář Rafael Merry del Val, sekretář Kongregace konzistorní Gaetano De Lai či sekretář Kongregace pro šíření víry Camillo Laurenti, kteří se hlásili k odkazu papeže Pia X. Druhý, liberální blok zastupovali současný státní sekretář Pietro Gasparri, pisánský arcibiskup Pietro Maffi, sekretář Kongregace ceremonií Vincenzo Vannutelli a milánský arcibiskup Achille Ratti, kterým bylo bližší směřování pontifikátu Benedikta XV.
Kompromisní kandidát
Hlasování byla nerozhodná a jednání se dlouho protahovala, neboť se žádnému z kardinálů nedařilo přesvědčit ostatní a získat potřebné hlasy. Zvolený papež se tak nakonec stal kompromisním kandidátem pro obě strany, z nichž ani jedna nebyla schopna ve třinácti kolech získat dvě třetiny přítomných hlasů. Svojí délkou se jednalo o nejdelší konkláve 20. století.
Finální rozhodnutí padlo teprve ve čtrnáctém kole v pondělí 6. února 1922, kdy se nástupcem Benedikta XV. stal se 42 hlasy milánský arcibiskup Achille Ratti, jenž přijal s ohledem na Pia IX., který ho podporoval během jeho kněžské formace, jméno Pius (XI.). Slavnostní přijetí odznaku nejvyšší pastýřské a učitelské moci, tzv. papežská korunovace, se konalo v neděli 12. února v chrámu sv. Petra za účasti šedesáti tisíc věřících.
Knihovny a jazyky
Nový papež Pius XI., vlastním jménem Ambrogio Damiano Achille Ratti, se narodil dne 31. května 1857 v lombardském městě Desio u Monzy nedaleko Milána. Po maturitě na milánském lyceu vstoupil do kněžského semináře v Miláně, kde byl po skončení třetího ročníku vysvěcen na jáhna a stal se pomocným učitelem latiny a matematiky v místním semináři. Na kněze byl vysvěcen v prosinci 1879 ve svých dvaadvaceti letech. Poté získal tři doktoráty na Papežské univerzitě Gregoriana v Římě, a to z filozofie, kanonického práva a teologie. Následně působil jako profesor teologie v semináři v Padově.
Právě intelektuální ambice, zájem o prohlubování znalostí a snaha o pedagogické mistrovství přivedly Achilla Rattiho do slavné Ambroziánské knihovny v Miláně, přičemž se zde rovněž zdokonalil v cizích jazycích, zejména v angličtině, francouzštině a němčině. Závěr 19. století vyplnil Achille Ratti nejen pilnou prací v knihovně, kdy zrestauroval mnohé její sbírky, ale též studijními cestami po Itálii i do zahraničí, kdy navštívil významné evropské metropole (Praha, Vídeň, Paříž, Budapešť). V roce 1907 se stal ředitelem zmíněné milánské knihovny.
Navzdory slibné kariéře v Ambroziánské knihovně jej papež Pius X. v roce 1911 vyzval, aby se přestěhoval do Věčného města. Zde následně začal působit jako zástupce ředitele a od roku 1914 jako ředitel Vatikánské knihovny. Byl to právě Achille Ratti, který se zasloužil o konzervování a restauraci starých kodexů a aktualizaci soupisu rukopisů. Zorientovaný Ratti se tu dostal do kontaktu se státním sekretářem kardinálem Pietrem Gasparrim, který brzy rozpoznal jeho mimořádné schopnosti a výjimečný talent.
V roce 1914 jej papež Benedikt XV. jmenoval kanovníkem svatopetrské kapitoly a apoštolským protonotářem extra numerum. V závěru první světové války ho tentýž papež jmenoval apoštolským vizitátorem pro Polsko a Litvu se širokými pravomocemi; do Varšavy odcestoval v květnu 1918.