Proticírkevní tažení ve Španělsku
Vydání: 2006/3 Jednota křesťanů, 17.1.2006, Autor: Jaroslav Šebek
Příloha: Perspektivy
V posledních týdnech uplynulého roku se ještě více ve Španělsku vyostřil konflikt mezi katolickou církví a místní socialistickou vládou. Loni v listopadu vyšly do madridských ulic dva miliony lidí, podporovaných i španělskými biskupy, aby vyjádřily nesouhlas s připravovanou vzdělávací reformou. Jejím záměrem je oslabení církevního vlivu ve školství a omezení práv soukromých, převážně katolických škol. To ale není jediný bod současného sporu.
Počátky konfliktu je třeba hledat ve výsledcích parlamentních voleb, uskutečněných ve stínu hrůzných atentátů na madridských nádražích v březnu 2004. Ve volbách byla tehdy poražena favorizovaná pravice, reprezentovaná španělskými lidovci, a rozhodující většinu získala socialistická strana (PSOE). Premiérem se stal mladý nekonformní politik José Luis Rodríguez Zapatero (nar. 1960). Ten začal záhy po svém nástupu prosazovat návrhy, měnící zavedený konzervativní obraz země. Již od minulého roku probíhaly skoro každý měsíc ve většině měst velké demonstrace proti přijetí zákona, který měl umožnit homosexuálním párům sňatky, a dokonce i adopci dětí. Proti připravované úpravě se ostře vyjádřil již několik dní po svém nástupu do úřadu i papež Benedikt XVI. Odpůrci zákona shromáždili víc než půl milionu podpisů, ale obě komory parlamentu se nakonec na tyto hlasy neohlížely a v červnu 2005 byl kontroverzní návrh přijat. Kromě toho levicový kabinet prosadil liberalizaci rozvodů (může k němu dojít již tři měsíce po uzavření manželství) a potratového zákona, stejně tak kabinet podporuje výzkum kmenových buněk, k němuž episkopát rovněž zaujal záporné stanovisko. Mluvčí tamní biskupské konference označil kroky španělské vlády jako „agresivní a antikřesťanský laicismus“.
Kritická nálada vůči církvi se však neprojevuje jen v politické rovině. Její negativní obraz je prezentován i na filmovém plátně (ve španělských kinech se objevil např. snímek Pedra Almodóvara, který poukazoval na téma sexuálního zneužívání v církevních školách, nebo film Alejandra Amenábara propagující možnost eutanazie). Charakteristickým rysem je i postupné zpovrchnění duchovního života značné části obyvatelstva. Španělsko bývá často líčeno jako nábožensky založená země, ke katolické církvi se formálně hlásí více než osmdesát procent jejích obyvatel, z toho však jen asi pouhou pětinu tvoří praktikující věřící. Jedním z důvodů nárůstu negativních postojů vůči církvi je také snaha o vyrovnání s tragickou minulostí národních dějin z doby občanské války (1936) a následného diktátorského režimu (1939-1975). Válka zasáhla i rodinu nynějšího předsedy vlády - Zapaterův dědeček byl totiž stoupencem republiky a hned na začátku občanské války ho popravily frankistické oddíly. Levice dnes v tisku často zmiňuje podporu, kterou tehdy Frankovu režimu poskytovali španělští biskupové. V 60. a 70. letech navíc v tehdejších vládách zasedali i členové katolického hnutí Opus Dei. Bezpochyby bude zapotřebí, aby se církevní kruhy vyjádřily i k problematickým místům nedávné minulosti.
Tyto otázky by však neměly překrýt fakt, že jsme ve Španělsku svědky dalšího zesilování znepokojivých trendů, k nimž nemůže katolická církev mlčet - a to ani v dalších evropských státech. Účinnou odpověď na takový vývoj daly i miliony křesťanů ve španělských ulicích. Sdílet článek na:Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články
