26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

prof. Lubomír Mlčoch: Nezbývá než zlidšťovat kapitalismus...

13. 2. 2006

|
Tisk
|

Naše média občas pranýřují komunismus a KSČM. Mě by ale víc zajímalo, co z totalitní minulosti přetrvává (i nenápadně) v lidském smýšlení a chování dodnes...

Vydání: 2006/7 Jsou muži ženám oporou?, 13.2.2006, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

O „české cestě“ transformace s profesorem Lubomírem Mlčochem
Dost času jste věnoval reflexi „české cesty“ ekonomické transformace. Poukázal jste na nerespektování mravního řádu a představy obecného dobra (bonum commune). – Co byla faktická cílová představa „české cesty“?

To lze jen dedukovat, spíše ze skutků než ze slov; ale i slova něco prozradí. Prvoplánově mělo jít o „kapitalismus bez přívlastků“. Takový ale existuje jen v učebnicích. Každý hospodářský řád má svou kulturně-historickou podobu. Vadil přívlastek sociální, obsažený v německém sociálním tržním hospodářství. To bylo účelově ztotožněno se socialismem – a s vaničkou socialismu bylo vylito i dítě, tj. smysl pro právní stát a morální řád. Přívlastek „český“ u „české cesty“ přitom nevadil. Právě ten prozrazuje, že šlo o nacionální ideologii, zakrývající strach a komplex méněcennosti. Radikální a vulgární liberalismus byl jen krycí barvou: spontánní i rafinovaně koncipovaná privatizace měla dostat co nejrychleji majetky do českých rukou, „aby nám to Němci neschlamstli“. Liberální ekonom by si ale neměl dovolit nacionální omezení: zvítězit má přece ten nejefektivnější...

Omyl té kampaně je hlubší, je to snaha o hledání viditelného vnějšího nepřítele, o dělení na oni a my. „Peklo, to jsou ti druzí“ (Sartre). Schází hloubková analýza a zpytování svědomí české společnosti (včetně církve): čím jsme se my a naši otcové „zasloužili“ o vznik a průběh tohoto českého sociálního onemocnění. Zde cítím i nejvážnější selhání plenárního sněmu.

Duchovní čtení českých dějin v rámci jeho přípravy se k takové analýze nepropracovalo, ačkoli jednotlivě zaznělo i „mea culpa“, ba i prorocké varování: nedospějeme-li k poznání, „proč Bůh na nás dopustil takovou pohromu“, a ke změně smýšlení z toho plynoucí, čekají nás v budoucnu pohromy nové.  

Na to se zeptal na semináři před zasedáním Světové banky a IMF v Praze (září 2001) jeden z protagonistů „české cesty“. Za Poláky odpověděl Marek Belka, donedávna premiér: tunelování bylo, ale ne tak rozsáhlé, Solidarność by masové rozkrádání nepřipustila. Za Maďary odpověděl Lajos Bokros, exministr financí: díky Kádárovým reformám Maďaři chápali, že bez vstupu cizího kapitálu a know-how v soutěži neobstojí. Proto šli cestou kapitalismu nikoli „maďarského“, ale internacionálního. Ten zabránil větším „tunelům“. Zafungovala tedy historická závislost na minulé cestě (path dependency). Bohužel i u nás - jenže u nás to byla závislost na normalizaci.

Neoklasika? Amartya Sen, původem Ind, ji nazval „inženýrskou ekonomií“. Vyvinula se z klasické ekonomie jednostranným důrazem na formální matematizaci, ale za cenu zjednodušení. V zemích, kde existovaly právní a morální instituce potřebné pro fungování hospodářství, nedošlo k úplnému odklonu teorie od života. Pro tranzitivní ekonomiky, které bylo třeba znovu budovat, to byl fatální nedostatek. Dnes pluje „proti proudu“ řada škol, a mění řečiště. I proto, že deficity v institucích a morálce jsou dnes i tam, kde dříve nebyly.  

Nás poznamenal konzumismus víc. V socialismu, kde vládl „dialektický a historický materialismus“, praktický materialismus uspokojen nebyl. Mnozí proto vzhlíželi k výkladním skříním sousedů. Po hubených letech nastala velká žádostivost: rádi bychom dohnali, co jsme ztratili, nejlépe hned. Rychlost zadlužování domácností i státu zneklidňuje. Na Západě se v uplynulém půlstoletí dopracovaly domácnosti k ještě většímu zadlužení. Jde o vážný civilizační problém: západní společnost si žije nad poměry, na úkor budoucích generací, i když jí to už dlouho nepřináší subjektivní pocit štěstí. Triumfem amerického materialismu je rouhavá modlitba Uváděj nás v pokušení! - titul knihy J. Twitchella. Autor jásá nad tím, že se křesťanství - katolické i protestantské - už nechalo proniknout materialismem. „Cenou“ za modloslužbu mamonu je krize křesťanské kultury.        

Strana, která má křesťanství v názvu, to nemá snadné - a netýká se to jen KDU-ČSL. Kde vzít odvahu říci voličům, že si žijeme nad poměry, že to má s křesťanstvím málo společného, že se máme orientovat na dobrovolnou skromnost a solidaritu, dokonce v globálním měřítku? Nejde o obecné odkazy, ale o vnitřní soulad hospodářské a sociální filozofie a politiky s naukou církve. Ta výslovně varuje před konzumním stylem života. Schází otevřená diskuse o naší i světové budoucnosti. Politika se redukuje na technologii moci pro nejbližší dobu. I v Německu je věřící odborář, zaměstnanec či podnikatel přesvědčen, že má na udržení dosaženého blahobytu „nárok“. Nám by mělo jít o politiku pod zorným úhlem věčnosti. Snad se to se daří v otázkách bioetiky, etiky rodiny. Ale sociální etika hospodářství je příliš ve vleku převládající kultury, která je už v jasné krizi. Církev a politická strana si mají navzájem poskytovat oporu v tom, co je podstatné pro zvěst evangelia, nikoli ve snaze udržet status quo. Ten už udržitelný není.

Marx se ujal role ďáblova advokáta, který žaluje dnem i nocí před Bohem na kapitalismus. Jeho dílo je ale ideologické. Komunistický manifest vytyčil cíl: zničit starý podlý svět, soukromé vlastnictví. Celý život se snažil dokázat to „vědecky“. Rerum novarum Lva XIII. je vůči novému řádu také ostře kritické, ale dává mu šanci a ukazuje, že Marxovo řešení je cesta do pekel. Už za svého života mohl Marx pozorovat, pokud by chtěl, že se úděl dělnictva v Anglii zlepšuje.

Snad jen z určitého úhlu pohledu. Lenin byl Marxovým žákem ve vyvolávání „ducha vzpoury“ (Hannah Arendtová). Naznačil ruskému mužíkovi: Vidíš ten statek? Ten višňový sad? To všechno může být tvé, stačí vztáhnout ruku. – Všechny kritické a žalující argumenty vůči imperiálnímu kapitalismu „mají něco do sebe“. Věnují se tomu všechny papežské sociální encykliky. Jsme ale bohatší o zkušenost: vyvlastněním člověka k lepšímu nezměníme. Srovnejme NSR a NDR, Jižní a Severní Koreu atd. Nezbývá než trpělivě a dlouhodobě usilovat o zlidšťování kapitalismu. 

Žijeme ve společnosti zájmových skupin a ve věku médií. Ta se stala náhradními strukturami „autority“ a „důvěry“ poté, kdy tradiční zdroje autority a důvěry (včetně církví) z různých důvodů přišly o svůj „reputační kapitál“. Dnes už ani věda neskýtá autoritu a důvěru, pokud se neumí mediálně prodat. Pokud jsem se dobře díval, nedávno publikovaný seznam citačního ohlasu českých ekonomů vámi zmiňované autory nezahrnuje. Slýchám, že některá jejich vyjádření v denním tisku mají dokonce povahu placené inzerce. Jaká zájmová skupina dnes stojí za teorií obecného dobra či kultury a etiky podnikání? K jejímu hlubšímu chápání naše zájmové skupiny teprve dorůstají.   

Předmět je výběrový, jmenuje se Etika a ekonomie. Učím ho 12 let. První léta byl zájem malý, i ze strany kolegů. Po ztrátě vize „české transformace“ se zvýšil, ale jen u studentů, kteří se zajímali i o to, co nebudou moci hned „prodat“ v praxi (asi čtvrtina ročníku). Předloni ten kurz vysoce ocenili. V uplynulém semestru zájem opadl. Už jednou opadl po morálních skandálech typu Enron (podvodné účetnictví firem pokládaných za solidní – pozn. red.). Zájem studentů asi odpovídá náladě na škále „naděje – cynismus“, ve světě i doma.

Do hloubky. Pokud to dokážeme, čekejme odpor „zleva i zprava“. I to, že nás budou „nenávidět bez příčiny“. Měli bychom omezit na minimum vlastní selhání, pro která nás naši bližní mohou nenávidět i důvodně. Teprve po splnění těchto podmínek bychom mohli mít šanci na (znovu)obnovení vážnosti a reputace. Uvedu příklad. Po jedné konferenci KDU-ČSL to vypadalo, že strana má v jedné závažné věci samostatný názor: špatně zprivatizované (vykradené) podniky – aspoň ty životně důležité – nezbude než zestátnit (a připravit na zdárnější privatizaci). Jenže „zprava“ se ozval zuřivý řev: pravda byla příliš krutá. Kdyby si KDU-ČSL stála na své pravdě, vrhlo by ji to politicky „doleva“, někam ke KSČM. „Rešením“ dilematu bylo „odtroubení“ názoru, který se zakrátko ukázal jako jediné možné východisko ze zpackané privatizace. Nezamýšleným důsledkem pak ovšem byla ztráta autority.

* * *

Prof. ing. Lubomír Mlčoch, CSc., (nar. 1944) po krátkém působení na VŠE a EÚ ČSAV (zaplaceném členstvím v KSČ) prožil „normalizaci“ v Tesle Holešovice. Zkušenost z podniku ho přivedla k institucionální ekonomii. Na nově zřízené Fakultě sociálních věd UK založil katedru svého oboru, po získání profesury byl dvě období děkanem. Z jeho publikací uvádíme Zastřenou vizi ekonomické transformace (Karolinum 1997) a Ekonomii důvěry a společného dobra (Národohospodářský ústav Josefa Hlávky 2005). Podílel se na dokumentu Pokoj a dobro.

 

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou