Vydání: 2007/46 Česká kina po 100 letech, 13.11.2007

Příloha: Perspektivy

Z povědomí naší církevní veřejnosti jako by se vytratilo porozumění pro naléhavost toho, čemu se kdysi říkávalo „zámořské misie“. Hodně se dnes hovoří o třetím světě, o rozvojových zemích, o problémech střetu kultur. Najdou se nadšenci ochotní strávit rok nebo i déle v rozvojových zemích a předávat technické nebo zdravotnické know-how místnímu obyvatelstvu. Jednotlivci nebo i celá farní společenství jsou ochotni „adoptovat“ děti z jihovýchodní Asie a umožnit jim pro naše poměry malým obnosem přístup ke vzdělání. Živá je i ochota poskytnout pomoc při přírodních katastrofách postihujících rozvojové země. Ale doba, kdy se čeští misionáři ve větším počtu uplatňovali v Africe, v Jižní Americe nebo v Číně ve službě hlásání víry, se zdá být za námi. Z našich kostelů vymizely kasičky, na kterých se malý černoušek poklonil za každou vhozenou korunu. Přestali jsme tím sice urážet afroamerické turisty, ale spolu s kasičkami jako by se vytratil i pocit odpovědnosti za šíření evangelia ve světě.

Misionáři – šiřitelé civilizace
Důvodů slábnoucího zájmu o světové misie je u nás celá řada, od násilné izolace naší vlasti během posledních dvou generací až po téměř nezdravé soustředění pozornosti na vnitřní církevní problémy. Objektivně nejzávažnějším důvodem je však hluboká změna povahy misijní práce samotné. Cesty evangelizace se během dvou tisíc let křesťanské historie několikrát pronikavě změnily a my dnes stojíme na konci jedné velkolepé epochy katolických misií, která začala velkými objevnými plavbami šestnáctého století. Byla to doba evropské kolonizace světa, kdy misionáři nastupovali v patách dobyvatelů a obchodníků zároveň jako šiřitelé civilizace. Vyučovali domorodce číst, psát a počítat, seznamovali je s elementy hygieny a zdravotnictví, a přitom je uváděli do tajů křesťanského katechismu. Evropa však ve 20. století ztratila své výsadní postavení koloniální mocnosti. Jiné supervelmoci převzaly po dvou světových válkách vůdčí úlohu ve světě. Bývalé kolonie se osamostatnily a vzdor proti kolonizátorům, z jejichž područí se tzv. třetí svět vymanil, se občas přenesl i na misijní úsilí církve. Co jste nám vlastně přišli kázat? – ptají se nás nové sebevědomé národy. Že vy Evropané máte pravdu a že my všichni ostatní, celý mimoevropský svět, jsme na omylu? Spolupráce církve s koloniálními mocnostmi v minulosti se jim dnes jeví jako anachronický kulturní imperialismus, který odmítají.
Co na to říci? Takové obvinění je ovšem ve své všeobecnosti nespravedlivé. Na druhé straně nelze popřít, že se katolické misie rozšířily po světě jakoby v evropské uniformě a že fungují jako filiálky římskokatolické církve. Ani misionáři nedovedou skákat přes svůj vlastní stín a způsob výuky katechismu dělá často z katechumenů malé Evropánky, aby se mohli stát učedníky Ježíšovými. Nebylo tomu i na samém počátku našich církevních dějin tak, že někteří horlivci vyžadovali od pohanů, aby se napřed stali Židy, aby jim evangelium mohlo prospět?

Náboženství nelze měnit jako kabát
Doba misijní práce ve znamení evropské kolonizace světa však skončila a zanechala Evropany znejistěné v hodnocení jejich vlastní kultury a role, kterou v ní hrálo a hraje křesťanství. Šířit evangelium mezi „jinověrci“ připadá dnes i mnohým Evropanům jako duchovní agrese nepřinášející adresátům užitek. Nejsou snad velká světová náboženství cestou ke spáse pro všechny ty, kteří se narodili v kulturním prostředí, jež jim neposkytuje příležitost setkat se autenticky s křesťanským poselstvím anebo takové setkání dokonce přímo znemožňuje? Nevaroval nás sympatický tibetský dalajlama při svých návštěvách v Praze, že náboženství nelze měnit jako kabát? Jak se shoduje výzva církve k misijní práci s úctou k mimokřesťanským kulturám a náboženstvím, kterou nám vštěpuje Druhý vatikánský koncil? Neměli by se misionáři starat raději o sekularizovanou společnost doma a nechat jinověrce na pokoji?
Nechejme stranou povrchní hodnocení globální náboženské situace mimoevropských zemí. Není pravda, že všude kolem nás je náboženská víra obyvatelstva pravidlem a nevěra výjimkou, jak to pozorujeme zejména v muslimských zemích. V mnoha krajích, kde rozvoj technické civilizace už dávno proměnil tradiční domácí náboženství v pouhý kulturní folklor, je setkání s křesťanským misionářem pro mnohé jejich první náboženskou zkušeností v životě, a misionář tedy „nepytlačí v cizím revíru“. Obraťme se přímo k jádru věci.

Hlásání evangelia není náborem členů
Před několika lety zfilmovali v Japonsku román katolického spisovatele Šúsaku Endó s názvem Mlčení, který pojednává o utrpení, do něhož uvrhlo hlásání evangelia v letech krvavého pronásledování křesťanů v Japonsku 17. století jak misionáře, tak věřící. Jako úvod do celé problematiky pro japonské obecenstvo začíná představení dokumentovanou úvahou o motivaci katolických misií. Katolická církev, která přišla následkem reformace o velkou část svých věřících, se prý vydala do Asie, aby si v nově otevřených krajích získala náhradu za ztráty, které utrpěla v Evropě. Těžko si lze představit pro křesťany bolestnější překroucení podstaty misijní práce.
A přece – nenahráváme my sami takové interpretaci, když se stále oháníme statistikami o počtu nově pokřtěných v různých částech světa, rádi srovnáváme rok s rokem a nepřejícně zaznamenáváme misijní úspěchy jiných křesťanských denominací? Možná, že se v takových postojích bezděky projevuje naše vlastní neporozumění velikonočnímu tajemství, tajemství Boží lásky k nám lidem, neporozumění, které si nejsme ochotni přiznat, ale které ve svých důsledcích vede ke zpochybňování misijního úkolu církve. Hlásání evangelia přece není náborem (platících) členů nějaké organizace, která si tím zajišťuje své finanční a mocenské postavení.

Na mapě naší planety už nejsou bílá místa
Misijní práce vůbec není tím úkolem, jemuž by se církev mohla podle okolností věnovat někdy více a někdy méně, nýbrž definuje církev v její podstatě a činí ji církví, tj. svátostným znamením příchodu Božího pokoje a smíření mezi nás, do světa plného konfliktů, bídy a hladu, nespravedlnosti, utrpení a beznaděje. Jako mne poslal Otec do světa, tak i já vás posílám do světa, říká Ježíš učedníkům a vyzývá je, aby ho následovali na cestě chudoby, zneuznání, utrpení, smrti a vzkříšení jako svědkové naděje, aby přinášeli lidem Boha s lidskou tváří.
Dnes už nejsou na mapě naší planety bílá místa, kam ještě „noha misionářova nevkročila“. Všude už je nějakým způsobem církev přítomna, zpravidla i s autochtonní (domácí) hierarchií. To, čemu se dříve říkalo zámořské misie, se více a více stává mezidiecézní spoluprací místních církví, přičemž vyspělé církve nabízejí personální i hmotnou pomoc nově zakládaným, obyčejně prostřednictvím misijních řádů a kongregací. Seménko evangelia se zasévá do kulturní půdy té které země a tajemství Božího vtělení, inkarnace, proniká do světa jako inkulturace evangelia, jež má přinášet rozmanité plody. Zatím se nám ovšem jeví světové misie jako síť filiálek římskokatolické církve. Třetí millenium křesťanských dějin se však před námi otvírá jako pozvání k širší katolicitě (všeobecnosti), kdy se církev jako communio (společenství) ve svých synodálních strukturách v jednotě s Petrovým nástupcem v Římě stane skutečně katolickou, tj. všeobecnou jako jednota v mnohosti. Předávání víry jednotlivcům se bude odehrávat v rámci evangelizace kultur.

Každá krize je šancí a výzvou
Evangelizace kultur bude dílem kritického asimilování všeho dobrého a ryzího, co žije v mimoevropských a mimokřesťanských tradicích a náboženstvích. Pozitivní vstřícnost a ochota přizpůsobit se je předpokladem srozumitelnosti hlásání evangelia. Tato vstřícnost musí být zároveň kritická, protože každá tradice včetně naší evropsky křesťanské je slepenec z Božího působení a naší lidské spolupráce i selhávání. Evangelizace kultury bude v naší historické situaci výsledkem spolupráce mezi exponenty (představiteli) tisícileté evropské teologické tradice a místními věřícími. Specificky místní ráz té které církve nemůže být vtisknut zvenčí, musí vyrůst z domácí půdy. Ideálně by se proto měl katolický misionář-cizinec seznámit s tradicemi lidu, k němuž byl poslán, naučit se jej milovat i za cenu, že bude ochuzen o přednosti svého vlastního vzdělání a postavení doma, tak jako se Kristus pro nás stal chudým a sám sebe zmařil, jak připomíná apoštol Pavel. Měl by navazovat na to dobré, co v misijním kraji nalézá, a představovat evangelium jako naplnění toho všeho, po čem domácí náboženství toužilo a co hledalo. To je ovšem veliká výzva a skutečnost misijní práce bude vždy pokulhávat za ideálem. Není to ale důvodem, proč bychom měli před misijním úkolem rezignovat.
Máme hovořit o krizi světových misií? Misie ve znamení evropské kolonizace světa jsou v krizi. Každá krize je však zároveň šancí a výzvou, otevírající nové obzory. Dnes stojíme na prahu nové epochy křesťanských misií.
Ludvík Armbruster TJ
Autor (nar. 1928) je rakouský občan české národnosti. Po maturitě vstoupil do české provincie Tovaryšstva Ježíšova. V roce 1950 byl vyhoštěn z republiky jako nežádoucí cizinec. Studoval v Římě, Tokiu a Frankfurtu nad Mohanem. V roce 1959 byl vysvěcen na kněze. Od roku 1961 žil a působil v Japonsku. Přednášel filozofii na univerzitě Sophia v Tokiu. V současné době je děkanem Katolické teologické fakulty UK v Praze. Mezititulky redakční.