Přihlásit se
Archivní článek
Předsmrtná období naší demokracie
7. 4. 2015
|Tisk
|
Sdílet:
Letos si připomínáme dvě smutná výročí. Před 80 lety se začali radikalizovat Hitlerovi stoupenci v Československé republice a před 70 lety zase stoupenci Stalina. V obou případech ještě tři roky pokračovalo demokratické zřízení, třebaže při nástupu komunistů to byla již demokracie okleštěná Košickým vládním programem.
Vydání: 2015/15 Urbi et orbi: Aby ustal lomoz zbraní, 7.4.2015, Autor: Josef Škrábek
Příloha: Perspektivy 15
Jak henleinovci a komunisté likvidovali československou demokracii
Srovnáme-li léta 1935–38 s léty 1945–48, můžeme mezi nimi nacházet významné paralely. Obě období bychom mohli nazvat „před-diktaturami“ – zatímco v prvním případě to byla předehra sudetoněmecká (omezená na české Němce) a ve druhém komunistická (bez omezení).
Na počátku cesty k vládě silné ruky bývá skutečné i zveličené zlo – nezaměstnanost, bída většiny a bohatství zkorumpované menšiny. A demokraté, kteří jen říkají, proč to nejde lépe. I těch politických stran je příliš – a jenom se hádají! Autoritativní a diktátorské režimy fašistů a nacistů se po první světové válce dostaly k moci kritikou skutečných i domnělých vad Evropy. Vše ještě stupňovala nespokojenost menšin, nezaměstnanost a „prohnilý systém politických stran“.
Větší nadšení než v říších zla
„Předdiktatura“ let 1935–1938 uvnitř sudetoněmecké komunity využila souběh národnostní a sociální nespokojenosti Němců. Nezaměstnanost za hospodářské krize třicátých let postihla tvrději sudetské Němce než Čechy. Komunistická cesta k diktatuře začínala zase po válce za všeobecného nepřátelství Čechů k Němcům a využívala nespokojenosti s prvorepublikovými chybami.
Lákavé sliby německých nacionalistů i českých komunistů měly masový úspěch. V Henleinově straně bylo organizováno vyšší procento německých obyvatel než v Hitlerově straně v říši. A stejně tak bylo u nás do února 1948 více občanů v KSČ, než bylo procento organizovaných bolševiků v SSSR.
Mezi henleinovci i komunisty vyrůstali nadšenci, kteří byli ochotni v rámci prosazování vidiny šťastných zítřků vyvíjet stále silnější tlak na ty zaostalé, kteří překáželi nastolení „správné“ vlády. Radikální strany byly pro mnohé povahy lákavější než nudné schůze demokratů.
30. ledna 1933 se Hitler legálně stal předsedou německé vlády, v níž jeho menšina dokázala prosadit zákony, které zrušily zákonnost. Podobnou cestu zvolil i Gottwald po vyhraných volbách v roce 1946. Po 25. únoru 1948 už jen legalizoval nedemokratickou hegemonii KSČ.
Jako vejce vejci
13. června 1933 pořádá Henlein v Žatci největší německé tělocvičné slavnosti. V lampionovém průvodu mašíruje 15 tisíc nadšenců. Do kroku jim hraje dvanáct kapel. Za svitu pochodní přísahají věrnost padlým kamarádům. Pozvaní němečtí poslanci, senátoři, starostové a představitelé organizací vyslechli Henleinův projev o jednotě a pevném vedení.
30. září 1933 založil Henlein Sudetoněmeckou vlasteneckou frontu – SHF (Sudetendeutsche Heimatfront). Němci zatím ještě mohli zůstat ve svých stranách, ale SHF měla „koordinovat“ politiku těch „správných“ stran. Zatím. V tělocvičném spolku Henlein nahradil volbu funkcionářů jmenováním shora. Jako cvičitel pak vtiskne hnutí vojenskou kázeň – i v politice. Sudetským Němcům se tak zrodil vůdce.
Henlein ale taktizoval a zprvu se snažil vyvolat dobrý dojem, jak píše německý vyslanec Koch o 28. říjnu 1933: „Zvláštní událostí letošního státního svátku bylo chování sudetských Němců… byly pořádány slavnostní akty, průvody, vlajky a slavnostní osvětlení, jichž se účastnilo (německé) obyvatelstvo ve velkém rozsahu – z části spolu s místně usídlenými Čechy. Na akcích se podílely… z velké části také nacionální sudetští Němci.“
Stejně tak později soudruzi v Moskvě – a pak definitivně v Košicích – prosadili Národní frontu, kterou již dlouho připravovali. Komunista Eduard Goldstücker si už v londýnském exilu zapisuje, že údajně z iniciativy národních socialistů se téměř pravidelně týdně konaly schůzky s komunisty…
Stalin bouchl do stolu
Obě „předdiktatury“ požadují jednotné odbory, jednotné organizace zemědělců, jednotný sport a jednotnou mládež (jen lidovci od počátku měli vlastní organizaci mládeže).
Stále více sudetských Němců bylo nadšeno Hitlerem a německým nacionálním socialismem, jenž lidem dával práci i pocit důstojnosti. Německo poražené v první světové válce se změnilo v respektovanou velmoc. Skutečná i propagací zveličovaná lákadla Hitlerovy říše fascinovala nejen sudetské Němce.
Komunisté to měli obtížnější, protože dle zkušenosti s ruskými vojáky si o životní úrovni sovětských občanů téměř nikdo nedělal iluze. Proto soudruzi zpočátku hlásali vlastní cestu. Tato iluze skončila Stalinovým ultimátem: do 10. července 1947 v 16 hodin odvolá vláda ČSR ohlášenou účast na Marshallově plánu.
Henlein dostával z Berlína peníze. Komunisté přijímali z Moskvy jen úkoly-rozkazy, občas pochvalu, častěji kritiku. V roce 1947 nám po neúrodě dodali pšenici – a na Ukrajině jim umírali lidé hladem.
Klamali jsme vás
Henlein se zpočátku hlásil k demokratickým zásadám a výslovně odmítl fašismus i nacismus a přílišný liberalismus. Do stanov nepřijal árijské články. Ovšem 1. května 1938 bylo vše jinak. K. H. Frank v Karlových Varech před 50 tisíci nadšenci hrdě prohlásil, že dřívějšími slovy o loajalitě vědomě klamali republiku. Pak se zeptal davu: „Hlásíte se spolu s Konradem Henleinem k německému nacionálnímu socialismu?“ Dav nadšeně souhlasil.
Také komunisté v letech 1945–48 vědomě lhali. Napřed stydlivě zamlčovali marxismus, prohlašovali se za ochránce soukromého podnikání, a zřídili dokonce pracovní skupinu pro spolupráci s podnikateli. Gottwaldova dvouletka zajistí továrníkům základní odbyt, navíc mohou vyrábět nad plán a vytvářet si zisk. Kdo by odolal těm hodným soudruhům? Vždyť oni to myslí s živnostníky a sedláky tak dobře!
S henleinovci u nás sympatizovali i někteří křesťané – a s komunisty koketovali i někteří podnikatelé a věřilo jim mnoho sedláků. Podobně jako henleinovci, kteří se v roce 1938 chlubili svým záměrným klamem, komunisté už v listopadu 1948 ústy Gottwalda hrdě a tvrdě vzkázali: Pokud jde o obchodní živnosti, musíme je suchou cestou zlikvidovat. Zemědělcům pak v únoru 1949 nadělili zákon o jednotném zemědělském družstvu. Soukromým sedlákům předepisovali vysoké dodávky, jejichž nesplnění trestali jako sabotáž.
V cizích službách
Nacistické Německo roku 1933 finančně podporovalo obě (v ČSR) zakázané a rozpuštěné německé nacionalistické strany; DNP (Deutsche Nationalpartei) a DNSAP (Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei). Již 21. dubna 1934 navázal Henlein přímý kontakt s říšskými nacistickými institucemi. Kdesi v lese blízko hranic se sešel s Hansem Steinacherem, vedoucím říšského úřadu pro Němce v zahraničí.
Před volbami 1935 se SHF přejmenovala na Sudetendeutsche Partei, která hlavně díky penězům z říše mohla financovat nejdražší volební kampaň. Sudetoněmečtí demokraté usilující o spolupráci se státem si stěžovali, že tvrdostí zásahů rušitelů jejich schůzí a nátlaků na voliče už v pohraničí volby ztrácely rysy volné soutěže stran. Novinkou bylo „důrazné přesvědčování“ váhavých soukmenovců.
Henleinův úspěch předčil nejhorší české obavy i nejoptimističtější německé naděje. Před krizí v roce 1929 volilo 77,2 % sudetských Němců strany spolupracující s republikou, v roce 1935 však volilo 66 % Němců Henleina. Volby roku 1935 byly posledními svobodnými volbami, jichž se Němci na našem území zúčastnili. Obecní volby na jaře 1938 v Sudetech již probíhaly pod drastickým nátlakem na nepřizpůsobivé, o čemž svědčí dosažených +/- 90 %.
Myšlení tehdejší doby naznačuje dojem budoucího prezidenta USA: Dvacetiletý J. F. Kennedy navštívil o prázdninách 1937 se svým přítelem Evropu a 3. srpna píše do svého deníku: „…fašismus je to správné pro Německo a Itálii, komunismus pro Rusko a demokracie pro Ameriku a Anglii…“
Německá karta zabírá
Němci poukazují na naše volby roku 1946, kdy přes 40 % českých voličů bez donucení odevzdalo svůj hlas komunistům. Nejlépe se komunistům pracovalo v pohraničí. Například českým sedlákům předal komunistický ministr zemědělství Ďuriš dekrety na půdu na karlovarském dostihovém závodišti ve Dvorech.
Část Čechů volila komunisty i přes nesouhlas s jejich diktátorskými tendencemi, ale zvítězil strach z německé odplaty. Vděčnost za osvobození by vyprchala, takže se přidávala hrozba z rostoucího revanšismu Němců v západních okupačních zónách. A nás ochrání opět jen Rusové. Strašení Němci bylo využito i při volbě prezidenta roku 2013, tedy 75 let po Mnichovu!
V roce 1946 příjemně překvapili Slováci – 62 %volilo demokratickou stranu. Projevila se vyšší religiozita a úplně jiný vztah k Němcům, na jejichž straně bojovali proti Polsku i proti Rusku. Mnoho Slováků nepovažovalo Rudou armádu za osvoboditele, nýbrž za nepřítele. Nejúspěšnějším československým letcem byl Slovák Ján Režňák, který sestřelil 32 letadel – jenže ruských.
Ustupovat zlu se vymstí
Sudetoněmečtí demokraté a Židé věděli před válkou od německých a pak i od rakouských emigrantů o pronásledování demokratů, Židů a dalších skupin obyvatel. Také my jsme se před únorem dovídali o komunistických praktikách v zemích „osvobozených“ Rudou armádou. Do různé míry o tom psal velmi kriticky i tisk nekomunistických stran. Němečtí i čeští přívrženci svých radikálů napřed odmítali jakékoli pochybnosti o jejich úmyslech, cílech a praktikách. Jen málokteří později přiznali svůj omyl.
Henleinovci připravili už před připojením k říši seznam odpůrců a ihned s příchodem německé armády začalo masové zatýkání, které během několika dnů postihlo více Němců než za dvacet let republiky. Také naši soudruzi připravili první seznam osob určených k zatčení již 23. února 1948. Po uchvácení moci zavírali stále více odpůrců. Ovšem už v listopadu 1949 začalo i zatýkání, souzení a popravování komunistů. Opět platilo, že revoluce požírá své děti. Mezi oběšenými byli Rudolf Slánský a Bedřich Reicin. Oba tito vysocí funkcionáři napáchali mnoho zla, nicméně popraveni byli za vymyšlená obvinění.
Osud sudetských Němců po roce 1938 a náš úděl po roce 1948 dokládá, že ústupky zlu si nikdo nevyslouží shovívavost diktátorů. Stejně tak přidat se ke zlu není zárukou bezpečnosti, nehledě k tomu, že to zatěžuje svědomí.
