26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Pravda? Zdiskreditujeme, zamlčíme

26. 4. 2022

|
Tisk
|

Tragický příběh několika jednotlivců z dob dožívající komunistické diktatury v Polsku, ale také důrazné varování před vždy a všude se opakujícími zhoubnými mechanismy moci – to je film Jana Matuszyńského Nezanechat stopy, který přichází do českých kin.

Vydání: 2022/18 Objevit Boží milosrdenství, 26.4.2022, Autor: Alena Scheinostová

Příloha: Perspektivy 18


 
Květen 1983, byt básnířky Barbary Sadowské na varšavském sídlišti: zrovna tu nad ránem končí jeden z večírků, kde se scházejí a promýšlejí další kroky členové opozičního hnutí Solidarita. Barbara je jedna z nich. Právě před několika dny ji spolu s dalšími zbili milicionáři, když v areálu kostela sv. Martina chystala v Primasovském výboru pro pomoc osobám zbaveným svobody (ten měl pod patronátem tehdejší primas kardinál Józef Glemp) balíčky pro rodiny disidentů. Barbara je také matkou ani ne devatenáctiletého Grzegorze, nadějného literáta a čerstvého maturanta, který tu s přáteli oslavuje úspěšné zvládnutí písemek. Aby byla oslava veselejší, vyrazí Grzegorz s kamarády do města. A tam, v nervózní atmosféře stanného práva, je po krátké strkanici s milicionáři zatčen, převezen na služebnu a brutálně zbit. Na následky vážných vnitřních zranění dva dny poté umírá.
U zásahu je přítomen jeho kamarád Jurek Popiel. Ani jeho očité svědectví ani urputné úsilí Sadowské o potrestání pachatelů však ke spravedlnosti nevedou. Divák se stává bezmocným svědkem procesu, ve kterém komunistické úřady roztočí soukolí utajování, bezostyšných manipulací, vytváření „alternativních pravd“ i zastrašování, pronásledování a psychického teroru. A hořké vyvrcholení dramatu ukazuje, jak nejen snaha o odpor, ale nakonec i jen pouhá přítomnost v nesprávné chvíli na špatném místě může ve zvráceném systému lámat charaktery a ničit životy.
Tragédie, která zmobilizovala odpor
Matuszyńského snímek vychází ze skutečných událostí. Případ Grzegorze Przemyka (1964–1983) vyvolal v tehdejším Polsku mohutnou vlnu protirežimního odporu. Na jeho pohřbu, který vedl pomocný varšavský biskup Władysław Miziołek z kostela sv. Stanisława Kostky (ve filmu obřady slouží kaplan Solidarity bl. Jerzy Popieluszko, kterého o rok později potkal podobný osud jako Grzegorze), se sešlo na 60 tisíc lidí, a byl tak první velkou demonstrací ze série, která postupně vyústila až v pád systému. Barbara Sadowská se z tragédie už nevzpamatovala a roku 1986 podlehla rakovině plic. Zdravotníci, ve kterých orgány našly obětní beránky a za studentovu smrt je uvěznily, se dočkali zrušení rozsudků až po roce 1989. Skuteční pachatelé nikdy potrestáni nebyli a v roce 2009 bylo veškeré vyšetřování pro promlčení zastaveno.
Protože však už nyní byly dokumenty ke Grzegorzově případu dostupné, ujal se tématu novinář Cezary Łazarewicz. Roku 2016 příběh zpracoval knižně (získal v Polsku za tento počin několik cen) a právě tato kniha se pak stala předlohou pro stejnojmenný Matuszyńského film. „Chtěl jsem, aby i mladá generace viděla, jak snadno jde lhát lidem do očí a vydávat lež za pravdu,“ přiblížil Łazarewicz novinářům minulý týden před premiérou v Praze. „Je to sice historická kniha, ale vůbec se netýká jen událostí před 40 lety za komunismu. Popisuje, jak fungují mechanismy moci, a stejně jako Janův film ukazuje, jak je jednotlivec bezmocný v systému, kde stát ovládá prokuraturu, soudy i média,“ zdůraznil autor. I to možná přitáhlo v Polsku do kin už davy, včetně mladých diváků, kteří už totalitu nepamatují.
Návrat osmdesátkové šedi
Filmaři natáčeli „postaru“ na 16mm filmový pás, a dosáhli tak autentické dobové atmosféry. Pohráli si v tomto směru i s rekvizitami, kostýmy a vizáží herců obecně, takže „osmdesátková“ šedivost davů, surová tupost aparátčických obličejů i podobnost postav s jejich živoucími předlohami jsou obdivuhodné a nesvobodná léta s nevkusem a bídou obývákových stěn, oprýskaných fasád či chlupatých beranic a se všudypřítomnou represí jsou oživená tak věrně, až je pamětníku divně u žaludku. Napomohly tomu i digitální efekty, na kterých pracovaly české filmové laboratoře – snímek totiž vznikal v polsko-francouzsko-české koprodukci. Díky Čechům se například ve scéně Grzegorzova pohřbu objeví mnohatisícový dav, ačkoli vzhledem k natáčení za nejtužšího lockdownu směli filmaři pracovat jen s malou skupinou komparsistů.
Vynikající jsou Sandra Korzeniak v roli zlomené Sadowské i charismatický Tomasz Ziętek jako Jurek. Třiatřicetiletý herec, kterého český divák zná třeba z Komasova Corpus Christi, zde kromě emočně náročných scén mistrovsky předvede také postupnou přeměnu bohémské, poněkud nezodpovědné „máničky“ ve zralého, hluboce poctivého muže, který dokáže až skoro do posledních chvil ustát hrozby režimu i zradu svých nejbližších.
Vyprávění ubíhá v rychlém tempu a bez hluchých míst, takže si divák takřka neuvědomí jeho málem tříhodinovou délku. Oproti původnímu scénáři byly přitom některé scény i vynechány – například ta, kdy polský papež Jan Pavel II. při návštěvě vlasti v červnu 1983 soukromě přijal Barbaru Sadowskou a soustrastně ji objal. I bez nich však bude tato meditace o systematickém, propracovaném „zátahu na pravdu“ v divákovi ještě dlouho doznívat. Už proto, že stejné mechanismy rozvrací životy i v dnešním světě – nám před očima, nijak daleko od našich domovů.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou