Vydání: 2019/32 Papež píše kněžím list k povzbuzení, 6.8.2019, Autor: Jaroslav Šebek

Příloha: Perspektivy 32

Na Vavřinečku u Domažlic se v neděli 13. srpna 1939 sešlo více než 100 tisíc poutníků, aby si připomněli nejen patrona místa, ale především vyjádřili svou lásku k vlasti, která byla už pět měsíců okupována nacisty. Kázání tehdy pronesl vyšehradský kanovník Bohumil Stašek (1886–1948), známý především jako významný lidovecký politik. Zdůraznil v něm potřebu národního sebevědomí a vyzdvihl propojení mezi vírou v Boha a v národ, která se „vždy spojovala v srdcích nejlepších českých lidí“. Na závěr emotivní promluvy vyzval k národní přísaze věrnosti Matce vlasti. Celé shromáždění pak navzdory přítomnosti německých vojáků na závěr spontánně zazpívalo národní hymnu. Tato pouť je určitě jedna z nejznámějších, ale nebyla ojedinělou akcí, v níž se věřící přihlásili k národním hodnotám v tíživém čase okupace.
Projev národní sounáležitosti
Prakticky hned poté, co 15. března německé kolony vjíždějí do Prahy a dalších českých měst, se kostely stávají místem národní sounáležitosti. Ta se projevuje i velkými akcemi na známých poutních místech. Jednou z prvních manifestací byla pouť na horu Říp 30. dubna 1939, které se účastnilo kolem 60 tisíc lidí. Veřejné církevní aktivity zároveň přitáhly pozornost širších vrstev obyvatel. Rovněž při nich si velmi agilně počínal právě kanovník Stašek. Jednou z nejvýznamnějších vlasteneckých akcí, kterou pomáhal uskutečňovat, byl slavnostní pohřeb ostatků Karla Hynka Máchy, narychlo převezených z Litoměřic na podzim 1938. Uložení Máchových pozůstatků na vyšehradském hřbitově v květnu 1939 bylo spojeno s velkým průvodem pražskými ulicemi, inscenovaným jako národní manifestace. Účelem této slavnosti bylo potlačení poraženecké nálady a připomenutí povinnosti zachovat víru v sebe, v národ, život a budoucnost. Během slavnostního pohřbu na Vyšehradě pronesl Stašek kázání, v němž vyzdvihl, že český národ zůstane věrný práci národních buditelů a nezapomene na jejich odkaz.
Tyto akce neponechala okupační moc bez odezvy a vyvinula na protektorátní vládu tlak, aby zamezila politicky motivovaným projevům během těchto shromáždění. Na rozšíření poutních slavností speciálně upozorňuje i zpráva německé bezpečnostní služby z prvního měsíce války, když konstatuje: Odplata gestapa čekala i na patera Staška. V rámci nacistické policejní akce Albrecht I., realizované v souvislosti se zahájením druhé světové války, byl dopoledne 1. září 1939 zatčen – stejně jako řada dalších českých kulturních a intelektuálních elit (např. Josef Čapek). V koncentračním táboře přišel o oko a tři roky po válce na následky podlomeného zdraví zemřel.
Češi – národ husitů?
Mobilizačně působily na národ během okupace také odkazy na husitské tradice. Připomínka Husovy smrti v červenci 1939 posloužila jako příležitost k protiněmeckým demonstracím a jeho pomník v centru Prahy, u něhož se shromáždilo 50 tisíc lidí, byl obsypán květy, stejně jako tomu bylo v prvních dnech po německém vpádu i u Myslbekova Svatého Václava. Na den Husova upálení se konala velká shromáždění v hlavních nekatolických kostelích v Praze a v Novém Městě nad Metují byl dokonce odhalen i zcela nový Husův pomník.
Tradice národně orientovaných poutí však nezačala až v dobách nacistické poroby, objevovala se v české společnosti již během moderní doby, kdy se utváří české národní vědomí. Rozšířenou formu představovaly tzv. tábory lidu na konci 60. let 19. století. První z těchto „táborů“ se konaly na Řípu a další pak na různých památných místech české historie, samozřejmě včetně lokalit, jež měly také vztah k husitskému zápasu. Velkolepě se připomínalo poutěmi do Husince i narození M. Jana Husa v roce 1869 a rozmach zájmu o něj podpořily i dobové akademické, umělecké i veřejné autority. Na oblibě v této době získaly také národní poutě do Kostnice. Na těchto poutích zaznívaly především politické požadavky a od této doby se zároveň v širším povědomí fixovalo podání historie, které následuje vzory z husitského hnutí. Stalo se to ovšem až po prohrané prusko-rakouské válce, kdy si český národ začíná po rakousko-uherském vyrovnání hledat nový program. Pro český venkov zůstával důležitou duchovní figurou Jan Nepomucký, ale obecně vzato začal jeho význam ve společnosti upadat. Velké národní akce se přitom do Prahy svolávaly právě ve dnech jeho svátku (16. května), protože se předpokládalo, že dorazí velké množství lidí z regionů. Současně však národní manifestace masového charakteru svatojánskou slávu poněkud zastiňovaly, jako tomu bylo v případě položení základního kamene Národního divadla v roce 1868.