Vydání: 2017/18 Papež míru navštívil Egypt, 2.5.2017, Autor: Jiří Macháně

Vleklé manželské krize velmi často potřebují docela jinou pomoc: odbornou. Společným jmenovatelem všech výše zmíněných snaživců, kteří v takové situaci přispěchají na pomoc, jsou obvykle dobré úmysly. Je milé vědět, že „na to nejsme sami“, na druhou stranu takové vědomí samo o sobě nikdy žádný problém nevyřešilo. Nikdo z okolí do manželského problému nevstoupí tak, aby mu skutečně rozuměl. Často bývá ten problém až příliš intimní. Blízcí pak sledují jen jakýsi seriál života dvou manželů. Poradit umějí, emoce sdílejí, případně je přiživí, možná i tomu druhému „promluví do duše“ (a napáchají přitom víc škody než užitku), ale život obou manželů za ně žít nezačnou a nebudou.
Když kněz nestačí
Katoličtí křesťané hledají pomoc obvykle a téměř intuitivně ve zpovědnici. Kněz udělí rozhřešení, utěší, nabídne třeba i radu. „Manželé ale obvykle poznají, že rady, včetně té kněžské, nestačí. Navzdory doporučením se jejich vztah nemění k lepšímu. To není nic proti této pomoci, jen v dané chvíli zkrátka potřebují něco jiného,“ vysvětluje kněz a zároveň psychoterapeut P. Marek Jargus z ostravské farnosti Radvanice. Jak říká, ne všechny problémy manželů patří právě do péče kněze.
„V takové chvíli je třeba hledat pomoc u terapeuta. Čas na tzv. párového terapeuta je především tehdy, když se vztah ocitá v ohrožení a oba partneři s tím chtějí něco dělat. Jim oběma společně se pak bude také věnovat,“ zdůrazňuje P. Jargus a dodává, že není dobré nechat potíže zajít příliš daleko, tedy vyčkávat, že se věci „samy spraví“. Terapeut podle něj v ideálním případě doplňuje kněze a kněz zase terapeuta. Oba pak manželům pomáhají v tom, co nejsou schopni zvládnout sami. „Nadpřirozené předpokládá přirozené – to hlásal již sv. Augustin, ale my na to v církvi občas zapomínáme,“ připomíná P. Jargus.
Za vysloveně problematické pak označuje zejména situace, kdy kněz překročí své kompetence a například se rozhodne nutit partnery k naplnění ideálu, který není v dané chvíli pro manžele dosažitelný. „Například tím, že bude apelovat na bezpodmínečnou povinnost vydržet ve vztahu za každou cenu, i když hrozí jednomu z partnerů vážná újma – například v situaci hrozby domácího násilí nebo alkoholismu jednoho z manželů,“ poukazuje P. Jargus na opravdu závažné příklady.
Společně lépe než každý sám
Při párové terapii docházejí k terapeutovi oba manželé. Zpravidla společně. Terapeut dává celému setkání strukturu a vede ho tak, aby každý z manželů dostal prostor k vyjádření svých pocitů, těžkostí, přání a potřeb. Zaměřuje se přímo na problémy ve vztahu a snaží se sblížit potřeby obou. Nepouští se do hlubší analýzy individuálních ani osobních či osobnostních problémů. Nesnaží se nalézt ideální řešení pro každého z nich, ale spolu hledají řešení vhodné pro oba, tedy kompromis, aby manželství mohlo dál fungovat. Je dobré vědět, že terapeut není v tomto případě rozhodčí, nehledá, kdo má pravdu nebo kdo za co může – v centru zájmu všech tří přítomných je vztah obou manželů. Dává ale zpětnou vazbu, nezúčastněný náhled na jejich vztah i chování, pomáhá nalézt cesty ke sladění a smíru.
Stejně jako u svátosti smíření platí, že párová terapie stojí trochu přemáhání. Dotýkat se vlastních ran není úplně příjemná činnost. Mnohé motivuje, že smyslem terapie je nalezení pohody a záchrana manželství, v němž si oba aktéři slíbili zachovat lásku, úctu a věrnost. Teprve když se manželé dohodnou, že chtějí řešit situaci s odborníkem, vyhledají terapeuta. Nedostatek motivace nebo donucení jednoho z partnerů totiž zakládá obvykle na neúspěch.
Hledat lze buď bezplatnou pomoc v poradnách pro manželství, rodinu a mezilidské vztahy v místě bydliště. Ty jsou však přetížené a na nejbližší termíny se čeká v řádu týdnů i měsíců. Placená odborná pomoc nabízí včasnější termíny a oba manželé bývají v situaci, kdy do uzdravení svého vztahu investují finance, i více motivovaní.