Vydání: 2004/39 Proměny papežství, 31.10.2004, Autor: Aleš Palán

Příloha: Perspektivy

Nedlouho před svou smrtí poskytl na své faře v Třebenicích Perspektivám rozhovor P. MUDr. Ladislav Kubíček. 11. září právě v těchto místech zahynul rukou vraha.
Jak se to přihodilo, že jste se narodil na Podkarpatské Rusi?
Otec se jako ruský legionář vrátil domů až několik let po první světové válce; všechna lepší místa byla už zabraná dřívějšími navrátilci a 'volná' zůstala jen Podkarpatská Rus. Nechal se tam zaměstnat u soudu jako úředník. Maminka sloužila u nějakých vesnických pánů, tak se tam poznali a pak i vzali. Kdybych měl říct, v které zemi jsem se narodil, tak zprvu v Československu, potom v Maďarsku, SSSR, a teď na Ukrajině. Každý si může vybrat.
A co si vybíráte vy?
Já o sobě tvrdím, že jsem pravý Čechoslovák: maminka pocházela z Čech, otec z Moravy, já se narodil na Podkarpatské Rusi, byl jsem pokřtěný na Slovensku, studoval na Moravě, žiju v Čechách. Z každého koutu republiky mám něco.
Jako římští katolíci jste byli na Podkarpatské Rusi v menšině...
Římskými katolíky byli většinou Maďaři, kdežto Rusíni byli řeckokatolíci, a kromě toho žilo na Podkarpatské Rusi mnoho Židů. Já chodil do české školy, kde se učila třetina Čechů (většinou děti úředníků, policajtů a železničářů), třetina Maďarů a třetina Židů. Nevzpomínám si na žádné národnostní rozmíšky, jediná nevraživost panovala mezi pravoslavnými a řeckokatolíky - to bylo někdy dost ostré.
Na gymnázium jste ale chodil už v Brně.
Náš rod má jakési své centrum v Sychotíně u Kunštátu na Moravě, odkud pocházel můj otec. Takže když nás Maďaři v roce 1939 vyhnali, koupil tam starou chaloupku. V Brně byly školy a žil tam můj strýc, u kterého jsem bydlel, domů jsem jezdil vždycky v sobotu.
Proč jste si po ukončení gymnázia vybral medicínu?
Rodinná rada rozhodla, že to bude nejvhodnější. Na gymnáziu jsem zapadl do křesťanského prostředí, ministroval jsem, chodil do katolického spolku Moravan. Já sám jsem se rozhodoval mezi medicínou a teologií, ale to druhé bylo pro rodiče těžko představitelné. Z medicíny mě ovšem soudruzi v roce 1948 na hodinu vyhodili. Upíchl jsem se tedy v nemocnici v Moravské Třebové jako poskok - vzali mě tam bez platu, jen za stravu a byt. Po roce praxe přišel befel z ministerstva, že můžu pokračovat ve studiu. Nakonec jsem medicínu skončil v takovém termínu, jako bych nebyl vůbec vyhozený.
Chtěl jste nastoupit v nějaké chudé zapadlé oblasti?
Měl jsem představu, že bych šel někam do misií nebo aspoň na Slovensko. O úpadkovou vědeckou medicínu jsem neměl zájem - chtěl jsem dělat tu pravou medicínu mezi lidmi. Strana ale rozhodla a já byl přidělen do Jihlavy. Moje životní heslo je 'plnit vůli Boží, ať je jakákoliv', a tak jsem šel.
Tato vůle vás záhy nasměrovala na vojnu...
Dělal jsem střídavě lékaře, nebo kopal uhlí, podle toho, měl-li jsem zrovna nějaký průšvih. V Pardubicích jsem nastoupil dokonce do školy pro důstojníky, ale za měsíc při prověrkách jsem byl vyhozený. První a jediná otázka, kterou mi komise položila, zněla: 'Proč si myslíte, že nemůžete být důstojníkem v Československé lidové armádě?' Povídám: 'Protože jsem si přečetl její polní řád, kde stojí, že důstojník musí burcovat nenávist u svého družstva vůči nepříteli; no a já jako křesťan mám naopak nepřítele milovat.' Zůstal jsem úplně bez šarže, nedotáhl jsem to za celou vojnu ani na svobodníka. Dělal jsem na marodce a postupně pustil do civilu ze zdravotních důvodů asi dvacet pétépáků - to se ovšem nesmělo, žádný pétépák do civilu jít nesměl.
A jak se vám to povedlo?
Já ani pořádně nevěděl, že se to nesmí. Lidi s vysokým tlakem, infarktem nebo cukrovkou jsem posílal do vojenské nemocnice, kde byli rozumní doktoři a napsali mi takovou zdravotní klasifikaci, na jejímž základě jsem mohl dát veliteli dobrozdání, že příslušný pétépák není schopen vojenské služby. Důstojníci byli naštěstí takoví primitivové, že neznali vlastní předpisy, a opravdu je pouštěli do civilu. Mě kvůli tomu akorát poslali za trest do dolů.
Po dvou letech u PTP jste nastoupil jako lékař v Jihlavě a záhy v Novém Městě na Moravě.
Tam jsem na chirurgii a gynekologii dlouho nevydržel - soudruzi si vzpomněli, že potřebují doktora do rakouského pohraničí. Takový zapadákov! Nikdo tam nechtěl jít, tak si vzpomněli na mě: věděli, že půjdu, kamkoliv mě pošlou. Povídám: 'Podívejte se, beze všeho půjdu, ale víte přeci, co jsem zač. Já zajdu v neděli do kostela a zase bude průšvih.' - 'Všecko jsme probrali, nic se neboj,' smáli se na zdravotním úřadě: 'Tam, kam tě posíláme, je farář ožrala a ty už tam nemůžeš nic pokazit.' A tak jsem nastoupil ve Vratěníně.
Připadal jste si jako v zapadákově?
Do nemocnice bylo daleko, do Znojma stejně jako do Dačic čtyřicet kilometrů. Vedl jsem všecky možné poradny: dětskou, gynekologickou... Když se ženské dozvěděly, že jsem ochoten chodit k porodům domů, ani jedna nešla rodit do porodnice. Všechny děti jsem odrodil doma, to byla krása! Jenže jsem musel změnu bydliště hlásit na vojenské správě a tam nastala komplikace. Jak můžu působit tak blízko ostře střežené imperialistické hranice? Musel jsem před jakousi prověrkovou komisi. První otázka zněla: 'Co byste dělal, kdyby přes hranice chtěl přejít nějaký tajný biskup z Vatikánu a přihlásil se u vás?' - 'Podívejte,' říkám: 'jsem tady lékařem, a nejsem tu od toho, abych vám hlídal vaše hranice.' - 'No dobře, dobře, ale kdyby se to stalo, tak co byste dělal?' Řekl jsem tedy pravdu: 'Ověřil bych si, jestli je to opravdu biskup, klekl bych si před ním a požádal ho o požehnání.' - 'Tak to nám stačí,' uzavřela výslech komise a já mazal z pohraničí.
A co ten farář-ožrala?
Mým hlavním kádrovým deliktem bylo právě to, že za mého lékařského působení přestal chodit do hospody.
Vy jste ho tedy obrátil?
Prý. Po mém odvolání vypukla trochu revoluce. Museli přijet soudruzi z okresu, svolali schůzi a začali lidem vysvětlovat, proč musím pryč. Lidi jim nadávali, řvali na ně, ale rozkaz strany se nezměnil. Co se mnou dál? Šoupli mě jako lékaře na psychiatrii do Havlíčkova Brodu, blázny prý snad už nepřevychovám.
Psychiatrie, to je trošku odlišná odbornost...
To jim nevadilo a mně taky ne. Zaujalo mě to, zajímal jsem se o ten obor a do dneška odebírám odborné psychiatrické časopisy. Jenže i v Brodě došla straně trpělivost, a nařídili mě propustit ze zdravotnictví definitivně.
Kazil jste i blázny?
Možná to tak viděli. Zkrátka jsem jednoho dne přišel na úřad práce a po dvaceti minutách odtud odešel jako horník ostravských dolů. Jenže znovu průšvih: lidi si stěžovali, že lékař kope uhlí, když má republika takový nedostatek lékařů. Aby to soudruzi zdůvodnili, tak mě prostě zavřeli. Stal jsem se vedoucím dvou protistátních skupin.
Hned dvou? Jak jste to zvládal?
No, asi po sobě. Nějaké lidi jsem kolem sebe skutečně měl, ale místo samopalů jsme měli růžence. Soudruzi ovšem věděli, že ideologická kontrarevoluce je horší než vojenská. Byli mazaní: pozatýkali členy 'mých' skupin, ale mě samotného ne, byl jsem tam jenom za svědka. Lidem z toho mělo být jasné: je to fízl, naverboval ostatní, všichni jsou v kriminále a sám je volný.
Co to bylo za lidi kolem vás?
Študáci z nemocnice v Moravské Třebové a zdravotnický personál, sestry a sanitáři z Jihlavy. Nakonec jsem dostal dva a půl roku za podvracení republiky. Dopustil jsem se toho tak, že jsem jako lékař napsal jednomu člověku podvodně důchod. Hájil jsem se, že jsem napsal jenom návrh na důchod, který mu přiklepla komise. Soudní znalecký posudek ale zněl v tom smyslu, že celou věc sice opravdu rozhodla komise, ale já svůj návrh napsal tak rafinovaně, že soudruzi v komisi byli mým názorem natolik ovlivněni, že ten důchod nakonec chybně odsouhlasili. Je to možná unikát v celosvětovém soudnictví: za protistátní činnost jsem odsouzen nebyl, ale jeden důchod mi na kriminál stačil.
Jaké byly ve vězení podmínky?
Trest jsem strávil na Ostravsku, kde jsem při uhelných trestaneckých lágrech dělal lékaře. Čili: v civilu jsem kopal uhlí, kdežto v kriminále jsem dělal lékaře. Dost zajímavé, že? Doly na Ostravsku ovládali úderníci, kteří hodlali těžit dvojnásobné množství uhlí při poloviční spotřebě materiálu. Zatímco oni z toho měli prémie, vězni jen ukrutnou dřinu, navíc dost nebezpečnou. Mezitím mi umřela maminka a otec zůstal v Sychotíně sám. Když mě na amnestii propustili, našel jsem si práci v Letovicích v kamenoprůmyslu - bylo to jen osm kilometrů od Kunštátu, takže jsem denně dojížděl domů. Tesal jsem pomníky na hřbitovy, schody, udělal si na to i papíry: jsem úředně vyškolený ražič a leštič umělého kamene. Pobyl jsem tam asi devět let, mezitím jsem byl tajně vysvěcený na kněze, pak přišel rok 1968 a mohl jsem působit jako kněz na řadě míst litoměřické diecéze.
Často vás překládali z místa na místo. Kde se vám líbilo nejvíc?
Všude. Snad nejdál jsem byl ve Vysoké v Krkonoších. Opravovali jsme kolem dokola všecky kapličky, chodila tam děcka, hrálo se na kytaru, zpívalo, kolem krásná krajina... Působil tam církevní tajemník, který všechno pořád kontroloval. Bylo to ale legrační: chtěl prohlédnout kostel, prošli jsme ho a on se ptá, kde jsem vzal betlém. Vysvětlil jsem mu, že je v kostele snad už sto let a je jenom zrestaurovaný. Toho, že vedle betlému stojí nový oltář, si ale nevšiml. Jindy chtěl prohlídnout moje pokoje v prvním poschodí fary - jenže ty místnosti byly zrovna plné mládeže. Tak povídám: 'Jdu to tam trošku upravit.' Co s těma klukama a holkama? Zamknul jsem je na záchodě a v koupelně a když přišel tajemník na obhlídku, viděl jen ustlané postele.
Proč slídil po faře?
Až později jsem se dozvěděl, že přišla stížnost, že mám mít nahoře soukromou nemocnici zařízenou na dělání potratů. Stížnosti ale chodily furt, až se soudruzi tajemníci uradili, že mi musí odebrat státní souhlas, neboť už to se mnou takhle dál nejde. Kapitulní vikář Hendrych mi říkal, jak to bylo dramatické: všichni se shodli, že dál už nemůžu působit, načež vstal krajský tajemník Dlabal a řekl jedinou větu: 'Neznám socialističtějšího kněze, než je Kubíček.' Sedl si, všichni zmlkli a bylo po revoluci. 'Měl bys mu dát flašku slivovice, vždyť tě zachránil,' radil mi pak Hendrych.
Dal jste mu tu láhev?
Poslal jsem mu ji. Když jsem byl později jmenován litoměřickým kanovníkem, uvedl jsem Dlabalův výrok v oficiálním životopise. Navíc mě v této souvislosti potěšilo, že jsem byl jmenován právě v předvečer Velké říjnové revoluce.
Dnes máte kromě své třebenické farnosti ještě velmi rozsáhlou 'korespondenční' farnost. Kolik utratíte za známky?
Není to nijak dramatické, lidi mi často vkládají známku do svého dopisu. Mám v kartotéce asi 2500 adres. Je to pro mě taková důchodcovská pastorace.
S čím se na vás lidi nejčastěji obracejí?
Jsem vedený jako odborník na věci manželské, na plánované rodičovství a na hraniční sféru mezi medicínou, psychiatrií a duchovním životem; na neurózy, těhotenské problémy, potraty, postižená děcka, neplodná manželství... S některými kněžími jsem se domluvil, že mi tyhle nejasné věci budou posílat. Hodně korespondence se týká mládeže, seznamování, rozcházení... a na druhé straně věcí kolem litoměřického hospice, nemocí a umírání. Oficiálně jsem kaplanem v nemocnici v Litoměřicích i kaplanem ve zdejší věznici. Ještě nějaký ten domov důchodců - a to už je všechno.
Byl jste někdy v situaci, kdy se vaše profese dostávaly do konfliktu? Že byste jako lékař měl trošinku jiný pohled než jako kněz?
Jako věřící lékař žádné problémy nemám. Jsou ale komplikace s oficiální medicínou, která doporučuje potrat u kdejaké vývojové vady. 'Vaše děcko se nesmí narodit,' řeknou těhotné: 'doplatila byste na to vy, i dítě.' Řada ženských naštěstí vydržela a nenechala si potrat udělat - a jejich děti nejenže neumřely, ale jsou zdravé a šťastné. Zvítězila víra a klid, ne chvilkový názor ovlivněný nervozitou a ateistickou medicínou.