26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Vzbouření české šlechty

22. 5. 2018

|
Tisk
|

Před 400 lety, 23. května 1618, propuklo stavovské povstání. Trvalo jen pár let, ale jeho porážka určila další chod našich dějin na celá staletí, a to i v náboženském ohledu.

Vydání: 2018/21 Nový biskup: Mám v srdci pokoj, 22.5.2018, Autor: Martin T. Zikmund

Příloha: Perspektivy 21


Praha v čase stavovské rebelie. Uplynula tehdy dvě století od husitských válek a důsledky jsou dosud znát, neboť většina obyvatel zemí koruny české byli tehdy kališníci, podobojí, což je z dnešního pohledu něco jako anglikánství v české podobě. Od katolické církve se utrakvisté, jak se jim také říká, liší jen výhradním používáním českého jazyka při bohoslužbě a přijímáním podobojí (chléb a víno při eucharistii pro duchovní i laiky).
Přibližně čtvrtinu obyvatel našich zemí tvoří v té době katolíci a ještě mnohem menší část Jednota bratrská, pověstná přísnými nároky na své členy. Ta vznikla v polovině 15. století z žáků husitského arcibiskupa Jana Rokycany a jihočeského zemana Petra Chelčického jako společenství, které touží po opravdovém křesťanství. Nejprve se drželo stranou – ostatně bylo založeno v Kunvaldu v Orlických horách – a nechtělo se šířit do měst, aby se nenakazilo světskostí, a chovalo také nedůvěru vůči vyššímu vzdělání.
Tato duchovní pospolitost, která svým étosem neměla daleko k zakladatelům klasických řeholních řádů, pozvolna rostla a šířila se – až z ní vzešly takové osobnosti, jako např. Lukáš Pražský, Jan Augusta, náš přední humanista a předkladatel Nového zákona Jan Blahoslav nebo Jan Amos Komenský, poslední biskup Jednoty bratrské, typický protagonista univerzitní myšlenky, jemuž ale požár třicetileté války zabránil v soustavné práci.
Válka začala v Praze
Jestliže zpočátku měla Jednota tendenci žít v jakýchsi chráněných ostrůvcích zbožnosti, později tuto izolaci překonala, aniž by tím vnitřně utrpěla. K jejím aktivním členům (jiné než aktivní ani neměla) patřili nejen výše zmínění vzdělanci a mnozí další, ale rovněž řada šlechticů, resp. příslušníci českých a moravských stavů, tj. páni, rytíři a měšťané. Mezi ty nejznámější a nejvlivnější v krizi stavovského povstání patří na straně povstalců Václav Budovec z Budova, rytíř povýšený do panského stavu, rada při apelačním soudě, později dokonce jeho „president“. Na straně odpůrců povstání to byl zase někdejší moravský zemský hejtman Karel starší ze Žerotína – mimochodem také švagr Valdštejna, velitele císařských vojsk.
Mezi přívrženci i odpůrci povstání z řad předáků Jednoty osciloval Jan Amos Komenský, tehdy ještě mladý teolog, podporovaný právě Žerotínem. Teprve v emigraci – také díky údajným zjevením (revelacím), jichž se dostalo Kristině Poniatowské a Kryštofu Kotterovi – se názorově přesune na stranu protihabsburské opozice a později se tento hlasatel míru a tolerance vnitřně nesmíří ani s vestfálským mírem (1648), který „zabetonoval“ mocenské poměry v Evropě i v českých zemích na dlouhé období dopředu.
Vyznání hrálo první housle
Stavovské povstání, které vypuklo defenestrací 23. května 1618 a skončilo bitvou na Bílé hoře 8. listopadu 1620, resp. okázalou popravou 27 českých pánů na Staroměstském náměstí 21. června 1621, bylo spouštěčem celého řetězce bitev a konfliktů v Evropě, které vešly do dějin pod názvem třicetiletá válka. Do značné míry šlo tehdy o zápas mezi katolicismem a protestantismem, který byl ještě rozdělen na luterství a kalvinismus. Přitom konzervativní luterství se už tehdy etablovalo v části tehdejší Svaté říše národa německého a v některých dalších zemích – nejviditelněji ve Skandinávii, kde k němu přistoupili na příkaz panovníků takřka všichni (včetně katolických biskupů). Proto se i Dánské království stalo silovým hráčem v kontinentální Evropě. Z tohoto pohledu významné však bylo zejména Švédsko, které svými výpady pronikalo hluboko do Evropy. Ani Morava či Praha nebyla jejich ataků ušetřena, a to v roce 1648, v samotném závěru třicetileté války, kdy mírová jednání už spěla ke svému konci.
Drastický úbytek obyvatel
V protikatolickém a protihabsburském táboře stála tehdy také Anglie (anglikánství) nebo Nizozemské provincie (kalvinismus). Katolické mocnosti ale také netáhly vždy za jeden provaz, neboť Francie nerada viděla vzestup habsburské moci. Nebylo to pouze náboženství, které určovalo tehdejší dění, ale i mocenský faktor. Mimochodem právě třicetiletá válka byla prvním válečným konfliktem v Evropě, který byl ukončen diplomatickým jednáním, jež v tomto případě trvalo dobrých pět let a vyjednavači se scházeli jak v katolickém Münsteru, tak v protestantském Osnabrücku.
Celý válečný konflikt znamenal přitom pro Evropu katastrofu v každém směru. Boje i epidemie připravily evropský kontinent o třetinu populace, v některých zemích ubyla dokonce polovina mužů. Útrapy a běsnění tehdejší doby barvitě popisuje ve svém románu Bloudění Jaroslav Durych. O bloudění a nacházení psal již uprostřed těchto zmatených dob právě Jan Amos Komenský, který svůj Labyrint světa a ráj srdce opatřil předmluvou s věnováním Karlu staršímu ze Žerotína, na jehož panství se ukrýval.
U lůžka Matyášova
Žerotín se k protihabsburskému povstání nepřidal, přestože by možná jeho včasné nasazení se mohlo celou věc rozhodnout. Patřil k nejvlivnějším a nejmocnějším šlechticům na Moravě a k oddaným učedníkům kazatelů Jednoty bratrské. Jeho bohatá korespondence svědčí o tom, že udržoval živé styky jak se svými souvěrci, tak i s kardinálem Ditrichštejnem a dalšími mocenskými hráči tehdejší doby. Dokladem jeho důležitosti jsou i jeho vlastní slova, jimiž popisuje chvíle, kdy dlel v posledních hodinách u lůžka umírajícího císaře Matyáše Habsburského (1619):
Napětí roste
Jeho nástupce byl již vybrán. Dva roky předem – v roce 1617. Byl to Ferdinand Štýrský, známý zaváděním protireformace na svých územích. Tato volba českých stavů (od husitských dob měla česká šlechta, resp. vybraní páni, rytíři a měšťané, toto privilegium) se ukázala osudově nedomyšlenou, podařilo se ji prosadit hlavně Vilémovi Slavatovi z Chlumu a Košumberka. Třebaže Ferdinand slíbil, že bude dodržovat Rudolfův majestát (1609), který zaručoval jak menšinovým katolíkům, tak většinovým přívržencům České konfese svobodu víry (České vyznání vzniklo v roce 1575 jako společný věroučný dokument utrakvistů a Jednoty bratrské), jak se posléze ukázalo, budoucí panovník neměl na toleranci evangelíků zájem.
Ostatně i Rudolfův majestát z roku 1609, který měl zaručovat náboženskou svobodu v zemi, byl vydán tak trochu nedopatřením. Tehdy totiž čeští stavové (obzvláště se o to zasadil Václav Budovec z Budova) využili sporu mezi Rudolfem a Matyášem, takže Rudolf „musel“ souhlasit. A Matyáš, když se stal roku 1611 po Rudolfovi českým králem, také souhlasil, ale opět nikoli vnitřně. Nebylo tedy divu, že veškeré domluvy se začaly brzy drolit a napětí vzrůstalo. Pár evangelických chrámů bylo v rozporu s majestátem zrušeno (např. v Broumově), do místodržitelských funkcí byli jmenováni jen katolíci, kteří dávali najevo svou nechuť k jinověrcům. Stavové se proto odhodlali k rozhodné akci, takže následovala událost dnes označovaná jako druhá pražská defenestrace. Oknem z Pražského hradu 23. května 1618 vyletěli Vilém Slavata, Jaroslav Bořita z Martinic a písař Filip Fabricius. Stavové místo nich jmenovali nové úředníky a posléze anulovali volbu Ferdinanda. Za nového krále si pak vysnili Fridricha Falckého, jemuž tuto nabídku jejich vyjednavači předali na radnici ve Waldsassenu.
Sochy a obrazy ven
Volba Fridricha měla svou logiku, předsedal totiž Protestantské unii, která sdružovala evangelické mocnáře. A navíc byl i zetěm anglického krále Jakuba. Jeho svatba s Alžbětou, dcerou krále Jakuba, tehdy rozplesala celý Heidelberg, sídelní místo jeho otce, kurfiřta Fridricha IV. Falckého. Byl to tehdy jediný kurfiřt, který nebyl ani katolík, ani luterán. Ze spojení Fridricha a Alžběty vzešlo 13 dětí, mezi nimi i Žofie Hannoverská, matka britského krále Jiřího I. Od ní pochází následnictví britského trůnu až dodnes.
Jenže tehdy to nevyšlo. Fridrich Falcký odkojený kalvinismem zaváděl až příliš příkré novoty – například nechal ze svatovítské katedrály odstranit všechny sochy a obrazy, s čímž tehdy nesouhlasili ani mnozí evangelíci. Ale hlavně se zcela jinak vyvinula mezinárodní situace. Jako kalvinista nenašel podporu takřka nikde – české země byly zkrátka příliš vzdálené kalvinistickým centrům a ani jeho tchán, anglický král, neměl zájem v Čechách intervenovat. Naopak Ferdinand, který si český trůn pořád nárokoval, získával podporu, a to nejen od katolických panovníků, ale třeba i od luterána Jana Jiřího, saského kurfiřta, který považoval katolického krále ve srovnání s kalvinistickým za menší zlo a choval iluze, že luterství se v Čechách podaří zachránit. Po bitvě na Bílé hoře ale vítěz žádné kompromisy nepřipustil.
Dodnes vyvolává údiv, že stavovské naděje tak rychle vzaly zasvé, že se zhroutily doslova jako domek z karet. Po rychlé porážce se už takřka nikdo nezmohl na odpor – s výjimkou vzdorných Valachů, kteří ještě ve 30. letech 17. století způsobovali zdejší vrchnosti vrásky na čele.
Neshody ve vlastním táboře
Při hodnocení tehdejších alternativ bychom neměli ustrnout v černobílém vidění. Náboženství a politika netvořily unifikovaný blok. Jako na katolické straně se objevily neshody – třeba pražský arcibiskup a pozdější kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu zprvu nepatřil mezi přívržence násilné rekatolizace – na evangelické se také všichni nepřipojili k povstání. Vzorový příklad této neshody najdeme u dvou šlechticů z Jednoty bratrské Václava Budovce z Budova a Karla staršího ze Žerotína. Zatímco druhý z nich se rozhodl nepodpořit povstání, neboť mu to loajalita k panovníkovi nedovolila, Václav Budovec z Budova už coby úctyhodný kmet se bez váhání přihlásil ke vzdoru. Po bitvě na Bílé hoře nezapochyboval ani na okamžik, jaký osud ho čeká. Než se na výzvu pokojně přihlásil úřadům, stihl ještě svou rodinu odvézt do bezpečí – do zahraničí. Sám utíkat nechtěl.
Nové postoje
Stavovské povstání, které bylo poraženo na Bílé hoře, lze bez nadsázky označit za jednu z hlavních křižovatek českých dějin. České nekatolické šlechtické elity musely opustit zemi a směřovaly do emigrace – na Slovensko, do Polska, Saska, Nizozemí nebo i do Anglie. Naopak do země přicházela šlechta z Rakouska či z jižní Evropy. Nastala rekatolizace národa, který byl dosud převážně utrakvistický. Český národ se jako by pohroužil do hlubokého spánku. Ale i v tomto čase vznikaly nové hodnoty – země se oděla do barokního hávu. Z vynikajících architektů zmiňme alespoň Jana Blažeje Santiniho a jeho barokní gotiku, jezuité včetně velikána Bohuslava Balbína organizovali školství, rozvíjela se lidová zbožnost, poutě, úcta ke svatému Janu Nepomuckému. Dějiny nám tedy nabízejí pestřejší obraz než ideologické brýle. Důležité přitom je, co si z nich vezmeme pro sebe a k čemu nás vybízejí.
Dnes se u nás křesťanství ocitlo v povážlivé menšině, která však zase dává vnitřní svobodu nahlížet nově na vztahy s jinými (a přece tak blízkými) křesťanskými směry. Jestliže dříve šlo o boj mezi katolíky a evangelíky, nyní jde o společný duchovní zápas a o společnou odpovědnost za věc evangelia v našem národě. Křesťanů je méně, ale zato mohou držet pevněji při sobě.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou