26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Velkolepé dědictví Tovaryšstva

18. 2. 2020

|
Tisk
|

Z historického pohledu problematický seriál o životě Marie Terezie nabídl obraz jezuitů, který odpovídá tradiční propagandistické karikatuře. Po tolika studiích o historii tohoto řádu bychom dnes čekali víc než stereotypní líčení jezuitů jako mocí posedlých intrikánů. Kořeny černé legendy o jezuitech sahají ovšem velmi daleko.

Vydání: 2020/8 Pro církev s amazonskou tváří, 18.2.2020, Autor: Tomáš Petráček

Příloha: Perspektivy 08

Jezuité mezi černou legendou a historickou pravdou


Prvním často opakovaným klišé je názor, že Tovaryšstvo Ježíšovo vzniklo mezi lety 1534–1540 jako „typický protireformační řád“. Ve skutečnosti jezuité reagují na celou řadu nových výzev a transformací spojených s přechodem západní společnosti z pozdního středověku do raného novověku. Samotná reformace je jen jeden fenomén spolu se zámořskými objevy, vznikem knihtisku, znásobením počtu univerzit, rozvojem humanismu, přírodních věd a techniky.
Jezuité se profilují jako nejprogresivnější nový řád tehdy nově se definující katolické církve. Díky geniální intuici svého zakladatele Ignáce z Loyoly se s velkou invencí věnují především školství, misii a duchovní péči o elity – například skrze proslulá duchovní cvičení. Z řádu vyzařuje obrovská energie a velkorysost, která strhává ostatní. V radikální vydanosti pošle Ignác svého nejlepšího muže a vytouženého nástupce Františka Xaverského do misií na Dálném východě a už se s ním nikdy neshledá. Rovněž v českých zemích je fascinující obětavost jezuitů toužících nabídnout svůj život hlásání evangelia v zámořské misii, ale to není vše. Můžeme připomenout třeba dobrovolnou oběť jezuitů kutnohorské koleje při ošetřování nakažených morem roku 1680. To všechno vedlo k rychlému růstu řádu, počtu členů a domů a k velké oblibě u šlechtických a měšťanských elit i velkému respektu v církvi i mezi poddanými.
Sebevědomí řádu
Tovaryšstvo od samého vzniku nicméně mělo poněkud kontroverzní pověst. Kvůli absenci společné chórové modlitby zpochybňovaly ostatní řády samotný jeho status jako řehole. Typicky jezuitská absolutní disponibilita, tedy připravenost členů sloužit církvi na jakémkoliv postu, kam budou představenými určeni, ale také mimořádně dlouhá a náročná podoba formace a zvláštní slib poslušnosti papeži je vydělovaly od ostatních a budily podezření. Úspěchy probouzely žárlivost a odpor starých řádů – například dominikánů, kterým jezuité přebrali roli intelektuální avantgardy katolické církve.
Díky vlastnímu nasazení a schopnostem dokázali nemožné věci. V Hradci Králové získali domy na polovině náměstí pro svou monumentální kolej, zatímco místním biskupům trvalo přes půl století, než dokázali koupit několik málo domů, aby si vůbec mohli v sousedství postavit aspoň trochu důstojnou rezidenci. Sebevědomí jezuité se nebáli konfliktů ani s místními biskupy (vzpomeňme na spor s kardinálem Harrachem o kontrolu nad pražskou univerzitou), ani s vlivnými šlechtici, jako například s jansenistickou spiritualitou ovlivněným hrabětem Šporkem. Očerňovací kampaň proti nim vedly protestantské země a církve, které je vnímaly jako nejnebezpečnější nástroj katolické církve, ale také některé proudy uvnitř katolické církve, jako třeba zmiňovaní jansenisté. Ale už pouhou početností, vahou a úspěchy jezuité nutně vzbuzovaly respekt, až obavy, žárlivost a rivalitu, takže je někteří označovali jako Nadřád a kolovaly říkanky typu: Si cum Iesu itis, non cum Jesuitis. (Jestliže chodíš s Ježíšem, nechodíš s jezuity.)
Zabydlenost a proměna
Postupem času jezuité ztrácejí původní originalitu a inovativnost. Svou roli sehrála i krutá lekce zklamání z konce čínské misie, k jejímuž zániku přispěly letité spory o tzv. čínské rity, kdy ztroskotala snaha jezuitů inkulturovat křesťanství do místní kultury. Jezuité se v Evropě stávají pevnou součástí mocenské struktury novověké společnosti, jakýmisi politruky, ideologickými pracovníky absolutistických monarchií s jednou povolenou konfesí jako státním náboženstvím, kde stát, vrchnost a církev společně dohlížejí na každého člena a udržují ve společnosti status quo. Proto se proti nim vymezují nastupující společenské síly křesťanského i radikálního osvícenství, které prosazují reformu společnosti, odstranění stavovských přehrad, změnu absolutistické formy vlády a také omezení role majetkově a mocensky předimenzovaných církevních institucí (ty chtějí podrobit důsledné státní kontrole). Jezuité jako jeden z pilířů církevní moci a garant její vazby na papežství se jako první stávají terčem útoku.
Nejprve však musí být zbaveni prestiže a dobrého jména v katolických zemích, takže vzniká celá řada účelových černých legend, kam patří představení jezuitů jako geniálních a bezskrupulózních manipulátorů v roli zpovědníků panovníků a panovnic a vůbec politických a společenských elit. Jezuité byli žádanými zpovědníky, ale nebyli to zdaleka jen oni, oblíbení byli i kapucíni či dominikáni. Ostatně sebevědomí aristokraté, vychovávaní od útlého věku k roli odpovědných vládců, rozhodně nebyli pasivní hříčkou svých duchovních rádců. Do výše zmíněné kategorie patří i tzv. tajné instrukce jezuitských generálů, diskreditační pomlouvačný spis odpadlého člena Tovaryšstva z počátku 17. století s údajně jezuitskou zásadou „účel světí prostředky“. Tato kniha spolu s dalšími podobnými tisky, prezentující amorální a bezbožný život jezuitů, jimž jde jen o moc a peníze, nikoliv o náboženství či svatost, je tištěna a šířena znovu a znovu. Zmiňovaná fiktivní „Monita secreta“ (Tajné instrukce) mají jen do roku 1700 na 22 vydání v sedmi jazycích.
První obětí těchto útoků se na konci 50. let 18. století paradoxně stalo jedno z nejoriginálnějších děl jezuitů a křesťanstva obecně, totiž tzv. paraguayské redukce, jakýsi jezuitsko-domorodý stát, kde po 150 let (od roku 1610) statisíce zdejších Indiánů spravovaly své záležitosti pod ochranou církve a které i zarytý antiklerikál Voltaire označil za triumf humanity. Krátce poté ustoupil papež Klement XIV. nátlaku panovníků a jezuity roku 1773 zcela zrušil. Řád přežil pouze na územích protestantských a pravoslavných panovníků, kteří s gustem odmítli vykonat papežská nařízení.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou