Vydání: 2020/15 Biskupové: zapalte svíčku, 7.4.2020, Autor: Benedikt Mohelník

Příloha: Perspektivy 10

Díky meditaci nad čteními a modlitbě, třeba s využitím liturgických modliteb jednotlivých dní, můžeme spolu s Ježíšem projít jeho Velikonocemi. V těžkých chvílích se osvědčuje ryzost přátelství. O tom Ježíšově vůči nám nemáme nejmenší důvod pochybovat. Ježíš nás zve, abychom osvědčili naše přátelství k němu.
Ježíšovy Velikonoce začínají oním čtvrtečním večerem, kdy zasedne se svými učedníky k večeři. Ale ještě než zahájí jídlo, Ježíš vezme nádobu s vodou a začne jim umývat nohy. Touto služebnou prací dává svým nejbližším učedníkům poslední a nejdůležitější lekci. I pro mě je to pozvání na cestu přátelství.
Mistr, jak Ježíš sám sebe v tu chvíli nazývá, tímto prostým, ale výmluvným gestem vyjádří, co za chvíli řekne slovy: „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem“ (Jan 13,34). Po večeři Ježíš dál dlouze rozmlouval se spolustolovníky. Uprostřed vážného hovoru pak pronáší větu: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ A hned navazuje prohlášením: „Vy jste moji přátelé, protože jsem vám řekl všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ Vždy, když čtu nebo slyším texty evangelií, znějí mi jako hlas věrného přítele.
Přátelé před sebou nic netají, a dokonce cítí potřebu sdílet s druhým intimitu svého nitra. A když tajemství svého srdce druhému nabídnou, nepociťují to jako ztrátu, ale spíše jako rozhojnění společného pokladu.
Sv. Tomáš Akvinský vidí v přátelství jeden z důvodů, proč Ježíš ustanovil svátost svého těla a své krve právě při poslední večeři. Skoro by se chtělo říct, že to dělá na poslední chvíli. Ano, je to okamžik, kdy se Ježíš se svými učedníky loučí a oni to silně prožívají. Za takových okolností je cit vzájemné náklonnosti přátel zvlášť intenzivní. Všechna slova a gesta se tím hlouběji vrývají do srdce a do paměti. A o to Ježíšovi jde. Aby vzpomínka na něj, kterou si jeho učedníci uchovají, byla intenzivním prožitkem přátelské lásky.
Ale Ježíš nezůstává jen u toho. Skrytě užívá svou božskou moc, když chléb, který jim podává, proměňuje ve své tělo a apoštoly pověřuje, aby jeho slovy a gesty v budoucnu, až nebude mezi nimi, konali památku na toto poslední setkání. Je to další projev Ježíšovy přátelské lásky. Nejvlastnější charakteristikou přátelství je totiž touha společně žít s přáteli. Ježíš nechce, aby jeho přátelé dlouhou dobu strádali tím, že není uprostřed nich osobně přítomen. Svátost eucharistie se tak stává intenzivním prostředkem Ježíšovy osobní přátelské přítomnosti. Anebo řečeno jinak: eucharistie je plodem vynalézavosti Ježíšovy přátelské lásky, která udělá vše, aby mohl být osobně stále s námi.
Kristovo osamocení
Cesta přátelství přichází k dalšímu milníku. Ježíš nezanevře na své přátele, i když ho jeden z jeho nejbližších zradí a druhý ho opakovaně zapře. Také Jidášovi umyl Ježíš při večeři nohy, a dokonce potom u stolu pro něho omočil sousto. Když mu je podával, musely se jejich pohledy setkat. Mohlo být v Ježíšových očích něco jiného než pohled přítele, který má starost o blízkého člověka, který je v hloubi duše pokoušen k nejhoršímu? Možná chtěl Ježíš tímto prostým gestem ještě zvrátit rozhodnutí jednoho ze svých apoštolů. Vždyť ho sám povolal, on s ním po celou dobu veřejného působení chodil, tolik od něho slyšel a tolik toho s ním zažil. Apoštol Petr byl svědkem výjimečných událostí, k nimž ho Ježíš s dalšími dvěma osobně přizval. Svého Mistra chtěl uchránit utrpení, když mu je rozmlouval, plál horlivostí, když nabízel dokonce svůj vlastní život, a chtěl se za něho bít, když tasil meč a uťal vojákovi ucho.
Nakonec je Ježíš nespravedlivě odsouzen. Nikdo se ho nezastal, nikdo mu nepomohl. Ale on nikomu nic nevyčítá a na svých ramenou nese kříž, cenu přátelství. Ježíše všichni opustili, ale on zůstává věrný. Trpělivě na sebe bere slabosti svých přátel. Cestou přátelství jde teď úplně sám. Hřeby zloby prorážejí jeho ruce a nohy. A on, vyzdvižen mezi zemi a nebe, prosí Boha, aby odpustil katanům, protože nevědí, co činí. Ani zde se ještě Ježíš nezastaví. Nechá do svého srdce vstoupit propastnou temnotu všech lidí, kteří se cítí zapomenuti nejen lidmi, ale i Bohem, a jménem jich všech se modlí: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Svého ducha pak v plné důvěře odevzdá do rukou Otce. Jen Ježíšova matka Maria a milovaný učedník měli odvahu stát pod křížem.