Vydání: 2022/1 Papež: Sami si nevystačíme, 28.12.2021

Příloha: Perspektivy 1

Jako téma našeho novoročního dopisu, který si v rámci naší řeholní komunity píšeme, si sestry zvolily „vděčnost“. Říkala jsem si: Vděčnost v této době? Nemyslíme si spíš: „Budu ráda, když to nějak vydržím, když to přežiju a neztratím víru?“ Ale děkovat? Za co? Je bolestné rozhlížet se po dnešním světě, kde vládne pandemie, násilí, nespravedlnost, nejistota, rozdělení.
Ale není za tím, jestli prožíváme naději nebo obavy, právě to, zda pociťuji či nepociťuji vděčnost? Čeho si všímám, jaké zprávy čtu nebo poslouchám a nechávám se jimi znepokojit, jaké diskuse, hádky a boje sleduji a cítím se pak stále hůře. Možná k tomu přispívají i apokalyptické texty ke konci liturgického roku.
Ano, jsou skutečně děsivé, protože námi chtějí otřást a dovést nás k podstatnému, ale nikdy, skutečně nikdy nezůstanou bez zaslíbení, bez ujištění o pomoci a ochraně. Tato část v běžných zprávách chybí, zprávy říkají jen A, protože je to zajímavější. Bůh si může dovolit říct i B a také ho říká, protože nemusí hledět na prodejnost svých zpráv. K tomu je ovšem důležité tyto jeho zprávy číst. Například: „Toto praví Hospodin: ...nebudeš ustavičně plakat. Bůh se jistě smiluje nad tebou, až uslyší tvé volání; hned jak ho uslyší, odpoví ti“ (Izajáš 30,19; sobota 1. adventního týdne).
Zažila jsem to jako zcela konkrétní odpověď na tíživý pocit, se kterým jsem se probudila po předchozím náročném dni. Hned ráno při společné modlitbě. Jaká síla, jaký zázrak. Tíživý pocit, obavy, bezmoc byly pryč. Místo nich nastoupila vděčnost, radost, očekávání. To se opakuje denně při modlitbě žalmů a četbě Písma, což je podstatou naší benediktinské spirituality. A nejsou to jen pěkná slova. Základem naší modlitby jsou žalmy, ve kterých je spousta stížností, výčitek, strachu, násilných představ a touhy po pomstě, ale stejně tak mnoho útěchy, pochopení a příslibů pomoci. Nabídky vztahu s živým Bohem, který s námi sdílí všechno.
Vděčnost jako protažení zad
Náš život a naše postoje určuje to, čemu věříme a čím se denně zaobíráme, co plní naše hlavy a srdce. I v současnosti se ukazuje, že se kdekdo zarputile bije za své autority, své zdroje informací a klade tuto víru na první místo. Kvůli svým názorům jsme schopni obětovat mnohé – přátelství, vztahy v rodině, práci i rozum. Možná že v mém konkrétním dni a životě to tak dramatické není. Ale když se dají dohromady dennodenní běžné starosti, nezdary a únava a k tomu celý svět a jeho katastrofy, nespravedlnosti a tragédie? Kdo to může unést? Obyčejný člověk ne. Není divu, že se hroutíme a nevíme si rady. To možná vede k tomu, že pak nejsme schopni unést ani to, co je nám dáno v našem vlastním osudu. Pro strach o osudy jiných jsme naštvaní nebo paralyzovaní a vyčerpaní ještě dřív, než se něco dotkne přímo nás nebo našich nejbližších. Proč si tedy nezvolit víru v živého, naslouchajícího a milosrdného Boha? Proč to nenechat na něm, jak zorganizuje svět? Věřím tomu, že má mnohem lepší přehled a zná smysl toho, co se děje, i když mně to zůstává skryté.
Byť se dnešní společnost deklaruje jako nevěřící, víra v údajné odborníky, o nichž dříve nikdo nic neslyšel, jen kvete. Důvěra v Boha, o kterém toho přece víme více, se snadno ocitá na vedlejší koleji. Pán se nám přitom přibližuje v Písmu a stal se člověkem. Poslal nám svého Svatého Ducha, aby nás provázel, chránil a utěšoval. Je asi těžké si to představit, když jsme s ním neudělali takovou zkušenost. Ačkoliv, opravdu ne? Co když se pokusíme upřímně podívat na svůj život? Skutečně tam nenajdeme nic, o čem by se dalo říct: „To byl zázrak, to jsem nebyla já, to by bez pomoci shůry nikdy nebylo možné?“ A necítíte za to ještě stále vděk?
Proto je pro mě vděčnost cestou a světlem na cestě temnotou. Čím častěji, tím lépe. Nejlépe denně, jako pravidelná strava nebo cvičení na záda. Nám to umožňuje (a pokládám to za veliký dar) naše pravidelná společná modlitba, třikrát denně. Je to jako lék. Třikrát denně si díky tomu připomenu, že se nemusím bát, že v tom nejsem sama, že Bůh ví, co prožívám, a prožívá to se mnou. Liturgické texty jsou právě v nejhorších dobách Božího lidu plné výzev k vděčnosti. Část žalmů se k chválení Boha dostane až po mnoha (někdy dost drsných) verších obviňování druhých nebo Boha… Ale právě tyto texty, tyto písně se zachovaly, protože je prověřila staletí, tisíciletí. Umožňují vyslovit, vykřičet zlost a agresi, ale konání nechávají na Bohu. Ten nás trpělivě vybízí k odpuštění.