26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

S normalizací žijeme i teď

10. 11. 2020

|
Tisk
|

Je to už 31 let od pádu komunistického režimu a osvobození církví z jeho tenat. Přesto jsme dosud nevytěžili vše, co nabízel život katolických křesťanů v podzemní ilegalitě 70. a 80. let.

Vydání: 2020/46 Na Bílou horu pro smíření, 10.11.2020, Autor: Jaroslav Šebek

Příloha: Perspektivy 46


Normalizace, tedy posrpnové dušení svobodnějšího nádechu Pražského jara, je určitě tématem, které je potřeba více studovat i promýšlet jeho dopady. Dědictví normalizační éry zůstalo dodnes hluboce zakořeněno v mentalitě lidí. Současně to byla doba, kdy se v církvi rodily zajímavé plány, jak oživit spirituální život. A k nim je možné se znovu vracet.
Utahování šroubů
Po pádu dubčekovského vedení zavládla mezi normalizátory shoda, že násilná represe by neměla hrát rozhodující roli. Ovládnutí společnosti bylo založeno na jiných principech – šikaně na pracovištích a školách, strachu a politické korupci, stejně jako na vytváření klidu na práci, jenž se stal doslova mantrou pro celé normalizační údobí. Jedním z těžišť komunistické politiky zůstalo, stejně jako v předchozích letech, utlačování církevního života – už z toho důvodu, že křesťanství tvořilo zásadní ideovou opozici vůči vládnoucímu materialistickému světonázoru.
K zásahu proti církvím nedošlo hned v prvních měsících, kdy se ve stranických sekretariátech usazovala posrpnová mocenská garnitura. Po její stabilizaci začal režim politicky vynucovat, aby náboženství bylo ve společnosti zahnáno do kouta a mělo pokud možno minimální vliv. V této situaci církevní hierarchie lavírovala mezi vyjadřováním odporu či nevole vůči utahování šroubů a mezi konformním přitakáním posrpnovým poměrům. Složitými úskalími se pokoušel v raných 70. letech proplouvat i biskup František Tomášek. Z informativní zprávy pro tehdejšího ideologického tajemníka ÚV KSČ z ledna 1971 se třeba dozvíme, že během rozhovoru s jedním z úředníků „vyjádřil obdiv k mnohým úspěchům v budování socialismu u nás a v dalších zemích socialistického tábora, které postavil do protikladu s negativními sociálními dopady v buržoazní společnosti kapitalistického Západu“. Současně však ve stejný moment požadoval důsledné dodržování práv pro církev.
Jeho pozici, stejně jako dalších biskupů, příliš neusnadňovala vatikánská východní politika. Příznačné je třeba vyjádření druhého muže Vatikánu, kardinála Jean-Marie Villota, v červenci 1972, kdy podle informací naší rozvědky celkem příznivě hovořil o socialistickém systému, neboť nepřekáží činnosti církve a v některých směrech, ve srovnání s kapitalistickými zeměmi ji dokonce usnadňuje. Podle něj má církev zůstat ve vztahu ke zřízení neutrální, bojovat za morální úroveň socialistické společnosti a obyvatelstvo od socialismu neodvracet. Samostatnou kapitolou je pak vznik kolaborantského sdružení Pacem in terris.
Kult majetku
V podstatě všechna režimní opatření znamenala utlumení nábožensky autentického života, možností oficiálního teologického studia, provádění evangelizace, omezení činnosti řeholních společenství apod. Na kulturní i mediální rovině se cenzurovala jakákoli zmínka o náboženství, o křesťanském charakteru Velikonoc i Vánoc, duchovně se mohlo hovořit prakticky jen v kostele. K prosazování ateizačních opatření navíc normalizace vytvořila vhodné podhoubí. Lidé po zkušenosti srpnové okupace 1968 i zmlácení vlastními lidmi při demonstracích roku 1969 přestali mít chuť se angažovat a raději se stáhli do soukromí svých obýváků a chat, ze strachu mlčeli a podvolovali se příkazům vrchnosti. Situace tak byla na první pohled stabilní a zdálo se, že většina obyvatel vzniklý pořádek podporuje – i když samozřejmě velkou motivací k takové podpoře byla obava o svou práci, snaha chránit rodinu a pragmaticky vyjít s požadovanými rituálními úkony ze strany moci.
Normalizace však pomalu, ale účinně rozleptávala společenskou morálku a pomáhala šířit kult věcí a majetku, opustila étos a nalezla zalíbení v chytráckém zaměření se na osobní a rodinný prospěch. Samozřejmě tento etický úpadek doprovázelo drobné či větší rozkrádání společenského majetku, narůstání alkoholismu, zhrubnutí jazyka i chladnoucí vztah prostého občana k národu a vlasti nebo k jejich dějinným hodnotám. Toto všechno ostatně zůstalo přítomné ve společnosti i po změně režimu a podepisuje se jako jeden z důležitých faktorů na bídném stavu českého veřejného života.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou