Vydání: 2015/32 Bohoslužby na dovolené, 4.8.2015, Autor: Konstantinos Tsivos

Příloha: Perspektivy 32

Zatímco nezaměstnanost láme rekordy, zájem o vstup do seminářů prudce roste

Identita Řeků je natolik spjatá s pravoslavnou církví, že lze bez nadsázky tvrdit, že jejich život začíná a končí v kostele. Společenský život v Řecku je téměř nemyslitelný bez přítomnosti různých náboženských rituálů – ať jsou to křtiny, svatby, pohřby, ale i mnoho dalších společenských záležitostí, jako jsou položení základního kamene veřejné stavby, slavnostní otevření nového obchodu, složení slibu nové vlády atd. Všechny tyto rituály se odehrávají za přítomnosti duchovních (popů). Role pravoslavné církve v Řecku je tedy v porovnání s ostatními evropskými zeměmi vysoce nadstandardní, přesahuje oblast religiozity a má významný vliv nejen v politickém, ale i v hospodářském životě země.
Přestože řecká ústava zaručuje svobodu vyznání, označuje zároveň pravoslavnou církev jako „převažující náboženství“ (čl. 3). Navíc zaručuje, že se neuskuteční žádná jazyková úprava Písma svatého bez výslovného souhlasu autokefální pravoslavné církve nebo Konstantinopolského patriarchátu. Zde je na místě poznámka, že Bible v řečtině existuje jen v helénistické podobě (koiné). V archaické řečtině probíhají také veškeré liturgické rituály. Jazyk sice pomáhá zachovat historickou kontinuitu a povědomí slavné minulosti, avšak prakticky znemožňuje hlubší porozumění svatým textům. Každá snaha o jazykovou reformu nejen v Bibli, ale i v zemi byla vedením církve velmi nevybíravě potlačena. Ostatně postoj vedení řecké pravoslavné církve, ale i Konstantinopolského patriarchátu byl v minulosti velmi rigidní a odmítavý ke každému reformnímu hnutí, které si kladlo za cíl přiblížit se evropským standardům a zmodernizovat řeckou společnost.
Kněží v odboji
Pravoslavná církev má nepochybně velké zásluhy na zachování řecké identity během půltisícileté osmanské nadvlády. Málokdo však dnes připomíná i temné stránky tohoto soužití. Například že patriarchát exkomunikoval protagonisty řecké národně-osvobozenecké revoluce v roce 1821. Čest pravoslaví zachránily – nejen v době národně-osvobozenecké revoluce, ale i později – stovky řadových duchovních. K souznění pravoslavných kněží s jejich farníky mezi jiným napomáhá, že řadoví popové mohou založit rodinu, takže znají běžné starosti spojené s každodenním životem. Ke cti řecké církve slouží, že její hodnostáři během druhé světové války nekolaborovali s německými, italskými a bulharskými okupanty. Někteří z nich se dokonce zapojili do odboje nebo se snažili zachránit co nejvíce řeckých Židů před holokaustem.
Vlast, náboženství, rodina
V poválečném období, zvlášť po potlačení komunistické revolty v letech 1946–1949, se pravoslavná církev stala nedílnou součástí ideologického mechanismu různých ultrakonzervativních vlád či vojenských režimů, jež vládly v Řecku až do roku 1974. Poválečný řecký stát byl s požehnáním pravoslavné církve založen na základech nacionalistické ideologie „řecko-křesťanské civilizace“, jejímiž hlavními atributy byly vlast, náboženství a rodina.
Právě v době vojenské junty v období 1967–1974 vystudovala v teologických školách většina hodnostářů (metropolitů) řecké pravoslavné církve, kteří tvoří současný Svatý synod. I z tohoto důvodu se vedení církve stavělo velmi negativně k různým reformám, jež měly po vstupu Řecka do Evropského hospodářského společenství (předchůdce Evropské unie) v roce 1980 přibližovat právní status země západní Evropě. Jen namátkou připomeňme, že se v 80. letech minulého století postavil Svatý synod proti reformě zákona o rodině, který mj. poprvé zaváděl institut občanské svatby nebo pojmenování dětí bez křtin, zjednodušoval rozvodové řízení atd. Tyto ryze sekulární záležitosti, stejně jako příjmy za jejich spravování, spadaly do té doby výlučně pod jurisdikci pravoslavné církve.
Na přelomu nového milénia pak Svatý synod pod vedením velmi aktivistického arcibiskupa Christodula zorganizoval stovky protestních a podpisových akcí proti iniciativě tehdejší socialistické vlády PASOK, která chtěla z občanských průkazů a dalších veřejných listin odstranit kolonky týkající se náboženské příslušnosti.
Dluhová kolonie
Velmi negativně se vedení církve stavělo také proti každé myšlence týkající se většího zdanění jejího obrovského majetku. Církev prokazatelně figuruje jako největší vlastník nemovitostí v zemi. Její aktiva se podle různých odhadů pohybují mezi dvěma a třemi miliardami eur. Diskuse o privilegiích pravoslavné církve a její snaze vyhnout se zdanění se velmi zostřila po vypuknutí krize v Řecku.
Řecko zasáhla ekonomická krize koncem roku 2009. Tehdy vyšel najevo velký deficit veřejných financí v souvislosti s neschopností vlády splácet dluhy domácím, a především zahraničním věřitelům. Tato situace dovedla tehdejšího socialistického premiéra Jorgose Papandrea, aby se obrátil na Evropskou unii, Mezinárodní měnový fond a Evropskou centrální banku (instituce známé pod zkratkou „trojka“) se žádostí poskytnout zemi nové úvěry v hodnotě cca 240 miliard eur, které by měly umořit zvláště starší dluhy. Země se dostala do tzv. dluhové spirály, odkud se za současných podmínek zřejmě těžko brzy vymaní. Ekonomové předpovídají, že stability země dosáhne až za několik desítek let.
Za posledních pět let se ve vedení státu vystřídalo celkem pět vlád. Krize se rozrostla a nabrala charakter nejen ekonomický, ale také politický i celospolečenský. Řecko ztratilo důležité atributy své suverenity. Dnes se o této zemi mluví už jako o unijním „protektorátu“ nebo o „dluhové kolonii“.
Pětiletá krize zkrátka měla na řeckou společnost zničující dopad. Těžko najdeme v poválečné Evropě případ jiného národa, jehož životní úroveň by tak rapidně poklesla. Namátkou můžeme připomenout, že řecký hrubý domácí produkt zaznamenal pokles o 25 %, nezaměstnanost se zvýšila na 27 % (je nejvyšší v Evropě), přičemž nezaměstnanost mladých dosáhla 60 %. Zhruba 200 000 mladých lidí, většinou s vysokoškolskými tituly, odjelo v průběhu těchto let z Řecka do zahraničí, aby tam našlo lepší budoucnost. Počet lidí žijících pod hranicí chudoby se zvýšil na 3,5 milionu. Počet sebevražd se zdvojnásobil, úmrtnost novorozenců je nejvyšší v Evropě. Řekové se přitom stali terčem systematické mediální kampaně vyzdvihující negativní stereotypy tohoto národa. Hovoří se o nich jako o „nemakačencích“, podvodnících, příživnících Evropy atd.
Sporná výjimka
Jako základ pro tuto mediální masáž vedenou vlivnými zahraničními médii posloužily různé vymoženosti a privilegia, jimiž se obohacovalo několik skupin obyvatelstva pracujících ve státním sektoru. Ty se také staly „volební kořistí“ dvou největších politických stran: konzervativní Nové demokracie a socialistické PASOK, jež téměř nepřetržitě vládly v zemi posledních čtyřicet let – v letech 1974–2014.
Pravoslavná církev s oběma stranami udržovala velmi dobré vztahy. A političtí vůdci těchto partají opětovali její vstřícnost při každé vhodné příležitosti. Dokonce i v době krize se církev vyhnula výjimečnému odvodu daní z nemovitostí, přestože tato daň tvrdě zasáhla zbytek řecké společnosti. Tato výjimka pak vyvolala vlnu nevole k institucionální „nedotknutelnosti“ církve. Kupodivu nejkritičtější hlasy na adresu církve nepřicházejí z řad samotných Řeků, dokonce ani z řad řecké levice, která velmi hlasitě prosazuje odluku státu a církve, nýbrž ze strany zahraničních činitelů. Nedávno Guy Verhofstadt, vůdce liberální frakce Evropského parlamentu, za nezdanění církve velmi tvrdě kritizoval levicového premiéra Alexise Tsiprase, mimochodem prvního premiéra v dějinách Řecka, který se veřejně hlásí k ateismu.
Není ovšem pravda, že pravoslavná církev neodvádí daně. Svatý synod opakovaně zveřejnil, že církev platí daň ve výši 20 % z nájmu svých nemovitostí, dále dědickou daň, darovací daň atd. Otázkou však je, nakolik tyto odvody odpovídají výši jejího skutečného majetku v podmínkách, kdy řecká společnost tolik strádá. Různé výjimky, jež prosazuje vedení církve, nejsou zrovna populární v době, kdy nejchudším daňovým poplatníkům byly navýšeny daně v průměru o 320 %, zatímco 10% nejbohatší vrstvě obyvatelstva pouze o 10 %, a vyvolávají ostrou kritiku.
Kněžský plat a milodary
Vedení církve obvykle odmítá rozsáhlejší zdanění svého majetku s tím, že provozuje širokou charitativní a humanitární činnost. Podle údajů Svatého synodu jen v roce 2014 celková výše nákladů na tyto činnosti přesáhla 121 milionů eur. V dobách krize církev zprovoznila 280 veřejných vývařoven pro nejchudší obyvatele, kde denně obědvá nebo večeří téměř půl milionů lidí (5 % obyvatelstva). Dále pravoslavná církev vlastní a spravuje 58 domovů důchodců, 13 sirotčinců a desítky hospiců, dětských domovů, kolejí, škol, letních táborů atd. Její sociální přínos v době krize je nezpochybnitelný. Její mediální obraz – doma i v zahraničí – však pořád kazí lpění na některých zastaralých privilegiích, jakož i přepych a okázalost některých jejích hodnostářů.
Předmětem kritiky je rovněž skutečnost, že přibližně 8 500 pravoslavných duchovních figuruje jako státní zaměstnanci a je placeno z prostředků státního rozpočtu. Jejich platy se snížily stejně jako platy ostatních státních zaměstnanců přibližně o 30 %. V současnosti se pohybují od 700 do 1 200 eur za měsíc. Vedle slušného oficiálního platu si však každý pop může vylepšit rozpočet své rodiny různými milodary, které sice dobrovolně, zato tradičně věřící věnují při konání různých obřadů, jako jsou křtiny, pohřby, svatby, tryzny atd. Tyto milodary, jež často obdrží také kostely nebo kláštery, nejsou předmětem zdanění. Je pak pochopitelné, že v dobách, kdy nezaměstnanost mladých lidí láme rekordy, se rapidně zvýšil zájem stovek mladých mužů obléknout si černou kněžskou sutanu.
Solidarita i v hluboké krizi
Velmi důležitou roli v záchraně řecké společnosti od tvrdých dopadů krize sehrává kromě církve institut řecké rodiny. Zachování tradičních vazeb mezi širším příbuzenstvem, silný pocit sounáležitosti mezi různými generacemi, kult dětí a existence desítek rodinných rituálů, jež obvykle probíhají v kostelech, vytvořily pevný základ pro projevení úcty a solidarity i pro ty členy rodiny nebo příbuzenstva, kteří přišli o práci nebo se potýkají s různými existenčními či psychickými problémy.
Podle statistických údajů se 95 % Řeků hlásí k pravoslaví. Kostely jsou každou neděli plné a s projevy náklonnosti k pravoslavné církvi se setkáváte na každém kroku. Je však otázkou, kolik Řeků se hlásí k pravoslaví z náboženských, tj. čistě spirituálních důvodů, a kolik z nich bere účast na církevních rituálech jako společenskou povinnost. Přestože byl pojem „bez vyznání“ donedávna v Řecku téměř neznámý, většina věřících prokazuje velkou toleranci k jinověrcům a nově také k ateistům. Vypovídá o tom mimo jiné, že většina členů současné levicové vlády poprvé v historii země složila slib bez popovy přítomnosti. Vysokou míru solidarity prokazují v této době Řekové a jejich pravoslavná církev též vůči statisícům běženců pocházejících většinou z nedalekých muslimských zemí. V podmínkách hluboké krize jejich přítomnost nejen tolerují, ale ještě se jim snaží pomoci a poskytnout útěchu.