Vydání: 2017/3 Pochod pro Aleppo, 17.1.2017, Autor: Martin T. Zikmund

Příloha: Perspektivy 3

V říjnu 1517 vystoupil tehdejší augustiniánský mnich Martin Luther se svými protiodpustkovými tezemi a – aniž by si to tehdy ještě uvědomoval – spustil tím lavinu, která vedla k reformaci a následně ke zrodu protestantismu. Půjde tedy o připomínku, která by měla bolet. Nejen katolíci, ale ani evangelíci přece nemohou nebrat v úvahu Ježíšovu předvelikonoční vůli vyjádřenou v jeho modlitbě, „aby všichni jedno byli“. Tato jednota křesťanů byla navíc připodobněna k jednotě mezi Otcem a Synem. „Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno – já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne“ (J 17,22-23).
Může být stokrát a tisíckrát opakováno, že církev se tehdy proměnila v „ohavnost spuštění“ a křesťané byli církevními představiteli uvedeni v nové babylonské zajetí, takže evangelium – vlastní bohatství církve – takřka přestalo znít anebo se s ním kšeftovalo (např. odpustková kampaň v Německu v roce 1517, na kterou Luther reagoval, měla znovu vynést církevnímu ústředí peníze na sporné účely, což nakupilo ve společnosti napětí na neúnosnou míru). Ale přesto to byla společná prohra. Nikdo se nemůže kvůli tomu schovávat za bukem.
Stav tehdejšího křesťanstva si dnes už nikdo neidealizuje.
Sugestivně o úpadku renesančního papežství psal u nás např. Karel Schulz ve svém již klasickém románu Kámen a bolest. Už v názvu Schulzova románu se shodou okolností ozývá ono slovo „bolest“. Ekumenická bolest vyplývá z rozdělení, ale také z důvodů, které vedly k tomuto rozdělení. Bolest ze společné viny. Bez této bolesti žádné ekumenické hnutí nemůže existovat. Pokud nás nepálí to, co se stalo, a je nám dobře tam, kde jsme, a nechceme nic měnit a ti druzí nám jsou navíc lhostejní, pak žádné Týdny modliteb za jednotu křesťanů nemají význam.
Podání ruky
Ale není to jen bolest, která souvisí s tímto výročím. Je to i vděčnost za to, že se některé špatné věci otevřeně pojmenovaly. Možná tento reformační řez měl oboustranně i dobrý efekt a v důsledcích vedl k určité obnově. Mysleme třeba i na naši jednotu bratrskou, založenou žáky Petra Chelčického a Jana Rokycany, která sice vznikla ještě před světovou reformací, ale bezpochyby jí byla výrazně posílena a ovlivněna. Leč brutální třicetiletá válka v Evropě (1618–1648) nám fakticky znemožňuje, abychom v náboženském rozdělení Evropy nacházeli nějaký výrazný bonus. Muselo uplynout několik dlouhých staletí, než se situace uklidnila a začala éra vzájemného sbližování a obohacování.
Ta vděčnost spojená s rokem 2017 sestává především z toho, že právě před 50 lety začal oficiální dialog mezi Světovou luterskou federací a katolickou církví. Luteráni si zástupně za ostatní evangelická vyznání v roce 1967 (dva roky po posledním koncilu) s katolickou církví podali ruce a začaly spolupracovat na odstraňování překážek ve vzájemných vztazích. Tyto teologické rozhovory kulminovaly v roce 1999, když byla deklarována shoda na článku víry o ospravedlnění. Zde není prostor tuto otázku rozvinout, ale neshoda ve věci ospravedlnění byla pro Luthera hlavním důvodem pro oddělení od Říma. Po stránce církevnědiplomatické se pak návštěva papeže Františka ve švédském Lundu 31. října 2016 při zahájení tzv. Lutherova roku (vyhlášeného v evangelickém světě) stala bezpochyby vyvrcholením společného sbližování.
Kudy dál?
Přesto není důvod k žádné euforii. A to proto, že se v posledních letech ukázalo zřejmým, že ekumenické hnutí přešlapuje na místě, že přestává být hnutím. Chybí totiž další představa o společné cestě. Nedávno to připustil i předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů Kurt Koch, když se vyjádřil, že chybí společná ekumenická vize. A proto z jubilea reformace nechce dělat ekumenickou oslavu, ale připomínku. To je rozdíl.
Ekumenické hnutí vzniklo v protestanském světě v roce 1910 na konferenci v Edinburghu, kde se hledal společný postup, či spíše koordinace misijní a evangelizační práce v koloniích. Jedním z iniciátorů tohoto setkání byl John Mott (1865–1955), pozdější nositel Nobelovy ceny míru (1946), který věřil, že se během jedné generace podaří evangelizovat celý svět, a který proslul i jako tahoun a inspirátor dvou celosvětově rozšířených křesťanských studentských organizací: YMCA a WSCF.
Katolická církev se začala oficiálně ekumenismem zabývat až na druhém vatikánském koncilu (Dekret o ekumenismu), jakkoli na místní úrovni bylo v některých zemích už dříve poznat zvroucnění vztahů mezi křesťany různých vyznání (u nás k tomu nechtěně přispěla jak nacistická, tak i komunistická perzekuce). Kdybychom to chtěli shrnout, tak za 50 let společného dialogu nejsou výsledky vůbec špatné, ale přesto je nutno si právě v těchto časech položit základní otázku: Chceme dál společně pokračovat ve sbližování, anebo nám to takto stačí? A pokud chceme dál pokračovat, kterým směrem se vydáme?
Konflikty zmizely
Nejprve si aspoň ve zkratce připomeňme, co se už podařilo v naší zemi. Vynikající projekt ekumenického překladu Bible probíhal paradoxně navzdory státnímu dozoru nad církvemi (1961–1979). Bylo to příznačně Boží slovo ve stejném překladu, které sytilo tehdy i následně ekumenické vztahy. Jistě si pořád mnozí pamatují, jak se ekumenická Bible, hned jak vyšla, kvůli různým restrikcím dodávala katolickým farnostem prostřednictvím evangelických sborů. To byl první, zásadní počin.
Později – už ve svobodě – se díky spolupráci České biskupské konference a Ekumenické rady církví nastartoval odvážný experiment společné duchovenské služby v armádě a ve věznicích, tedy spolupráce v rozsahu, který ještě zdaleka není pravidlem v západním světě. K tomu se přidružila vzájemná podpora v nemocnicích, v charitativní oblasti, ve školství i v křesťanských médiích. Ozdravný význam měla i ekumenická husovská komise ustavená z podnětu Jana Pavla II. i společná návštěva zástupců českých církví u papeže Františka v roce Husova jubilea. Nelze zapomenout ani na Českou křesťanskou akademii, která se profiluje čím dál více ekumenicky. Výslovné konflikty v ekumenických vztazích mezi církvemi a farnostmi už takřka vymizely. Naopak tu i tam se daří i užší spolupráci farností. Je to dáno také tím, že nejsilnějším poutem mezi církvemi jsou osobní vztahy duchovního přátelství mezi lidmi různých křesťanských vyznání.
Přátelství, která propojují
Mám vůbec za to, že v této osobní rovině je dnes třeba spatřovat těžiště ekumenického pokroku. Právě duchovní zkušenost ekumenického přátelství pomáhá propojit odlišné světy jednotlivých církevních uskupení. Mnozí křesťané totiž nemají čas ani možnost žít poblíž křesťanů jiného vyznání, a tak vyrůstají v tom „svém“ prostředí, aniž by mnoho přemýšleli o duchovním světě křesťanů z jiných církví. Charisma propojovat a sjednocovat nemá přitom každý. O to spíše je třeba povzbuzovat ty, kteří nám pomohou překlenout odlišnosti a sblížit dosud oddělená prostředí víry. Kdybychom takto nebudovali ekumenismus v malém, nemohli bychom doufat v nějakou zásadní změnu ve velkém. Kdybychom se nemodlili a nesetkávali v hloučcích, nemohli bychom čekat, že změna se jednou dotkne velkých shromáždění.
Jsou totiž některé věci, které zatím změnit nemůžeme. Evangelíci už nekritizují mši svatou jako za reformace. Tehdy vzniklo nedorozumění, že v jádru katolického učení o mši tkví záslužnictví. To bylo už překonáno, ale co nebylo překonáno, je odlišné pojetí ordinace, svěcení, kněžství. Katolická strana, stejně jako i pravoslavní, pochopitelně trvá na tom, aby duchovní byli svěceni na základě tzv. apoštolské sukcese, tj. řádně ustaveným biskupem. U evangelíků – rovněž pochopitelně (němečtí katoličtí biskupové se k reformaci nepřipojili) – nehraje apoštolská sukcese roli. Tento nesoulad (není to navíc jediný nesouhlad) ovšem brzdí další pohyb. Kdybychom se nad tím ale příliš trápili, mohlo by nás to vést k malomyslnosti i pasivitě. Teologické řešení je skutečně v nedohlednu a my je nemůžeme ovlivnit jinak než modlitebně. Proto bych rád obrátil naši pozornost k tomu, co již nyní ovlivnit můžeme, a připomenul staronovou strategii, která podle zkušeností řady lidí funguje – a to je tzv. ekumenismus místa.
Nedoceněný model
Co nemůžeme učinit hned v rozlehlém prostoru celé Kristovy církve, můžeme alespoň zčásti uskutečňovat na vymezeném prostoru jednoho města, městské čtvrti či vesnice. Velmi zde záleží na osobních vztazích mezi pastýři jednotlivých církví, ale zdaleka nejen na nich. Když se tato podmínka naplní, lze dělat mnoho věcí společně a prakticky žít a zakoušet (byť neúplnou) jednotu, aniž by tím byly popřeny dílčí odlišnosti zainteresovaných církví.
Ostatně „ekumenismus místa“ je model, který nám nabízí už Nový zákon. Na žádném místě, kde by se novozákonní křesťané scházeli, neexistovalo dvojí, oddělené shromáždění. V Korintu, Efesu a Jeruzalémě se sice projevovaly rozdílné důrazy ve zbožnosti, ale v těchto metropolích se křesťané vždy scházeli pohromadě. Tento nedoceněný model viditelného ekumenismu, který vyplývá přímo z normativní praxe prvních křesťanů, bychom měli znovu uvádět do praxe (ostatně doslovný překlad řeckého názvu knihy Skutky apoštolů zní Praxe apoštolů). Aniž by se stávající rozdíly mezi církvemi stíraly, měli bychom takto dosvědčovat, že hlásit se ke Kristu znamená hlásit se i k těm, kteří se k němu hlásí, třebaže nejsme ještě ve všem zajedno. Vždyť všichni se modlíme stejnou modlitbu Otče náš.
A že nemůžeme společně slavit eucharistii? To je bolest, kterou musíme unést. Alespoň nás bude popohánět dopředu a ekumenické hnutí neustrne.
Matka jednoty
V závěru je vhodné připomenout postavu Matky Páně, která nás všechny může ještě více přiblížit k Pánu Ježíši. Její neokázalá pokora, láska, služba a věrnost ukazují předpoklady pro přijetí Kristovy pravdy v její celistvosti. Pokud jde o setkávání katolíků a evangelíků, tak nikoli přímo modlitba k Marii (v evangelickém prostředí se modlitby ke světcům nepraktikují), ale spíše rozjímání Písma po Mariině vzoru může vést k dalšímu postupu v ekumenickém hnutí a v cestě následování (i když Maria hned Ježíšovým slovům anebo Boží vůli nerozuměla, „vše uchovávala ve svém srdci“, jak píše evangelium).
Ano, právě takto se naše ekumenické zaměření stane znovu hnutím. Nemusíme přitom uhánět, stačí postupovat po krůčcích jako Maria. Ta také nejprve všemu nerozuměla. A nakonec ji nacházíme tam, kam se sotva kdo odvážil: pod Ježíšovým křížem. A nevykročila tam sama. Stála tam spolu s Janem. Oba dva nám ukázali, že místo ke společnému shromáždění Kristových učedníků je právě tam, kde stojí kříž. Ekumenické hnutí může udržet svou dynamiku pouze tehdy, směřuje-li jako Maria a Jan ke kříži. A to lze už dnes na konkrétních místech a s konkrétními lidmi.