Vydání: 2017/15 Martin David. Nový pomocný biskup, 11.4.2017, Autor: Pavel Hošek

Příloha: Perspektivy 15

Velikonoční rozjímání nad křestním slibem je především příležitostí zpytovat své svědomí a účtovat s minulostí. A přijmout shůry nabízenou milost nového začátku. Tak jako po zimě přichází zázrak jara, dostává křesťan každé Velikonoce novou možnost spolu s Kristem zemřít a spolu s ním povstat k novému životu. Také letos přinášejí velikonoční svátky tu neslýchanou radostnou zvěst, to neuvěřitelné osvobozující ujištění, že opravdu smíme umřít. Všechno, co máme a co jsme, smíme složit pod křížem a nechat to tam. Všechna pošetilá přání a neuspořádané touhy, všechna ješitná očekávání a ctižádostivé sny, všechny sobecké nápady a sebestředné ambice. Ano, při velikonočním rozjímání nad křestním slibem si připomínáme, že ze všeho nejvíc potřebujeme, aby nás někdo zachránil před námi samými.
Smrt jako brána k životu
Jako každé jaro jsou všude k vidění odumřelé zbytky loňského listí a mezi nimi prorážející čerstvá tráva. Jako vždycky i letos čteme v prastaré knize přírody, že smrt je branou k životu a že aby se to nové mohlo narodit, musí to staré zemřít. Je to věčné evangelium, které každé jaro znovu zvěstují tajemné rytmy a zákony rostlinné říše. Sám Ježíš tuto podivuhodnou a tajuplnou souvislost mezi životem rostlin a významem velikonočního dění vyslovuje velmi jasně: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek“ (Jan 12,24).
A ptáme-li se ve světle velikonočního tajemství na poslání křesťanů v dnešním světě, ptáme se vlastně, kudy vede cesta k tomu, aby zrno „vydalo hojný užitek“. Odpověď je, myslím, nasnadě. Nestačí nějaká drobná úprava či oprava, nestačí zrno ošetřit nějakým přípravkem a obalit léčivým obkladem. Branou k životu je smrt. Jen „když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít“ (2 Tim 2,11). To jsou ona silná, neředěná slova, vyjadřující mystérium Velikonoc.
Zdá se, že je to až děsivě jednoduché. Jakým způsobem křesťané naplní své poslání v dnešním světě? Co máme dělat, toužíme-li po uzdravení a obnově mdlého a churavého evropského křesťanství? Je třeba, aby představitelé církve i laičtí věřící lépe zvládli komunikaci s médii? Aby si lépe osvojili nové metody práce s mládeží? Aby lépe rozuměli současné kultuře? Aby duchaplněji komentovali současné společenské dění?
To všechno je zajisté žádoucí a potřebné. Ale ještě více je zřejmě třeba, aby křesťané lépe umírali. Nic proti úžasným novým metodám. Ale jak to trefně říká jeden moudrý farář: Pánu Bohu někdy překáží naše genialita. Ještě důležitější než nové a skvělé metody církevní práce je, abychom se znovu učili slabikovat větu: „Avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš“ (Mt 26,39). Abychom poctivě rozjímali nad Izaiášovým vyznáním: „Hle, zde jsem, Pane, pošli mne“ (Iz 6,8).
Nezaclánět, nepřekážet, uhnout z cesty
Zdá se, že jedním z nanejvýš aktuálních způsobů, jak vstupovat do tajemství Velikonoc, je učit se nezaclánět, nepřekážet, uhnout z cesty a dovolit sebedarující Lásce, aby konala svoje dílo v nás a skrze nás. „On musí růst, já však se menšit“ (Jan 3,30), jak to kdysi řekl Jan Křtitel.
Posláním křesťanů v dnešním světě zřejmě není budování vlastního království, ani opevňování vlastních pozic, ani zajišťování se na horší časy. Posláním křesťanů je být pokračováním Ježíšova příběhu. Být k dispozici. Tak, aby ten, ve kterém se Boží láska stala člověkem, jak říkával Josef Zvěřina, mohl našimi životy pokračovat ve svém díle.
Ano, velikonoční svátky jsou pozváním k následování Krista. K následování toho, který řekl: „Kdo ztratí svůj život pro mě, nalezne ho“ (Mt 10,39). Jsou pozváním k evangelijnímu životnímu stylu dobrovolné skromnosti a obětavé, praktické a tvořivé lásky k bližnímu. „Žeň je hojná, ale dělníků málo“ (Lk 10,2). Opravdu moc bychom potřebovali armádu křesťanských učitelů a učitelek, lékařů a lékařek, zdravotních sester a humanitárních pracovníků. A mnoha dalších lidí nejrůznějších profesí. Lidí, kteří řeknou: „Hle, zde jsem, Pane, pošli mne“. Armádu mužů a žen, kteří přijmou Ježíšovo bytí pro druhé jako svůj program, a taky Alberta Schweitzera, Matku Terezu a Nicholase Wintona jako ukazatele cesty. A taky salesiány Dona Boska. A papeže Františka...