Vydání: 2022/32 Papež na cestách uzdravení a smíření, 2.8.2022

Příloha: Perspektivy 32

Farářka z evangelické církve při ekumenické bohoslužbě poznamenala: „Vy máte jednu výhodu, máte kostely, které vám samy přitahují lidi. K nám do sboru jen tak někdo nepřijde.“ Vídeňský kardinál Christoph Schönborn říká: „Když někam přijdu, nejprve se ptám, zdali je otevřený kostel.“
Když někdo hledá Boha, obvykle nepřijde hned s připravenými otázkami na faru, ale zajde jen tak do kostela. Jako by se s prvními učedníky chtěl zeptat: „Mistře, kde bydlíš?“ Otevřené dveře chrámu jsou proto symbolem církve otevřené pro společnost. Církev je společenství věřících lidí, které se schází v kostele. Bohoslužba dodává zážitek společenství. A kostel o tom má svědčit, i když tam právě žádné společenství není. Zůstává v něm živá stopa, paměť, znamení živé církve.
Církev jako organizace může u některých vyvolávat negativní reakce, ale kostel tím zatížen není. Je místem setkání člověka s Bohem a Boha s člověkem. Člověk proměňuje prostředí kostela, když se tam modlí, když tam prožívá společenství. Kostel pak proměňuje člověka, když ho nechá na sebe působit. Je to němá, ale působící stopa, která sama přitahuje.
Ztrhané kliky hlavních dveří nepřístupných kostelů jsou mementem. Minimem je otevřený kostel s mříží ve dveřích, ideálem je přístupná chrámová loď, kterou lze snadno oddělit elektronickým zabezpečovacím systémem – např. od presbytáře. Naše zkušenost z turistického místa je taková, že lidé vyhledávají samotu s Bohem v tichu kostela, často schovaní za sloupem. Když přijde někdo hlučný, zvednou se a odejdou. Obvyklou námitkou bývá: Vždyť nám to vykradou. 90. léta už máme za sebou, vzácné plastiky a obrazy se dají pro jistotu vyměnit za kvalitní kopie. Paradoxem je, že se vykrádaly častěji kostely zavřené.
Problémem ve městech jsou spíš někteří návštěvníci z řad bezdomovců nebo narkomanů. Ale pamětliví pravidla, že každý dobrý úmysl bude nejprve vyzkoušen, se nesmíme nechat odradit takovými občasnými zjištěními, jako je rozbitá pokladnička nebo loužička v koutě. Ředitel znojemské městské zeleně vypráví o své zkušenosti z rozmísťování květin po městě: „Musíte mít trpělivost a vytrvalost. Nejprve vám to budou krást, pak to bude někdo ničit a pak si teprve lidé zvyknou a vychovají se. Po několika letech je to bez problému.“
Kostel, který je přístupný pouze za vstupné s průvodcem, je o svůj jedinečný dar připraven. Naopak, když přijde návštěvník do otevřeného kostela i při svatbě, křtu nebo nedělní mši, potichu vklouzne dozadu a neruší. Kulturně vzdělaný člověk – a to náš návštěvník bývá – v kostele automaticky ztichne. Často pak hovoří o tom, že tento zážitek dostal jako bonus.
S čím by se měl takový návštěvník v kostele setkat? Nabízí se srovnání s přírodou. Sezení na vyasfaltované ploše nás moc neobohatí. Naopak zelená plocha, les, voda, hory nebo mraky působí samy o sobě. Naše oči hledají, u čeho by se mohly zastavit, co by mohlo pomoci pozvednout mysl. A někdy stačí i přirozené světlo, zvláště při východu či západu slunce, plamen zapálené svíce, sakrální umění…
Napsat Bohu SMS
To vede pak k nabídce: napsat svou „SMS Bohu“ a vložit do připraveného koše. Tyto SMS předčítáme při čtvrteční večerní adoraci, abychom to přijali za své, a pak je předáváme ještě řeholním sestrám. Je to hlavně pro ty, kdo nemají žádné společenství, nikdy by o modlitbu nepožádali a tady je anonymní příležitost. Velká otevřenost a občas i reakce na vyslyšené prosby jsou povzbuzením i pro nás. Podobně slouží návštěvní kniha, kde je možné sdělit své dojmy, automaticky omezuje potřebu zanechávat monogramy po zdech.
Obecným a oblíbeným náboženským úkonem je zapálení svíce s nějakým úmyslem. Plamen je zpřítomněním tohoto úmyslu a jeho pokračováním. K tomu má být v kostele vymezený bezpečný prostor. Modlitba Otče náš v různých světových jazycích na zdi předsíně je pak pro cizince milé překvapení, pro domácí zase příležitost se s cizinci pomodlit a něco se také naučit. S nabídkou nekonečného množství náboženských tiskovin různé kvality si však běžný člověk obvykle neví moc rady.
Zmíním ještě jednu zkušenost a radu v turisticky hojně navštěvovaném místě. V aktuální dobu si sednout do zpovědnice, nechat otevřené dveře, dát na židli lístek, že je příležitost k rozhovoru nebo zpovědi, a v klidu si něco číst. Za chvíli přijdou okukovat nějaké děti a pak tam někdo postává, až promluví, že když tady vidí příležitost a má teď o dovolené čas, chtěl by se na něco zeptat – a obvykle je to něco, k čemu by nikdy nedošlo, nebýt této příležitosti. A stačí tak málo, jen tam chvíli být. A třeba beze slov vzbuzovat Ježíšovu otázku: „Co byste chtěli?“