Vydání: 2021/30 Malé farnosti, které v létě ožijí, 20.7.2021, Autor: Lubomír Mlčoch

Příloha: Perspektivy 30

Přelom v soudobých dějinách učení církve o společnosti nastává s nástupem velkého teologa naší doby na papežský stolec. Joseph Ratzinger byl ještě u toho, když Druhý vatikánský koncil vyjádřil v pastorální konstituci dějinný optimismus o vztahu vědy a víry. Po letech však musel konstatovat, že Evropa Benedikta z Nursie zrodila kulturu nepřátelskou nejen vůči křesťanství, ale i vůči náboženskému pohledu na svět vůbec. John W. O´Malley ve svých Čtyřech kulturách Západu rozlišuje mezi unikátní odkazující k Jeruzalému a třívrstvou kulturou odkazující k antickým Aténám: akademické profesionální vědě, humanistické literatuře a artistickému jevišti a architektuře.
Ratzinger je doma v akademické vědě, ale současně už jako papež nese odpovědnost za budoucnost prorocké kultury. Teolog s výjimečnou erudicí vstoupil na pole pozemských skutečností. Klíčový je vztah pravdy a lásky: perspektivu sv. Pavla (Ef 4,15) – pravdy v lásce – doplňuje o perspektivu lásky v pravdě. A tady je neuralgický bod diagnózy krize: zatímco „láska je základní cestou sociální nauky církve“, ve vědě je „láska sprosté slovo“. Tento autentický výrok společenského vědce jakoby potvrzoval varování jedné z prvních františkánských konstitucí – „věda bez lásky nevzdělává, ale naopak v mnoha případech působí ničivě“; zcela jistě v sociologii a ekonomii rodiny, kde hluboké nedorozumění zaznělo. Perspektiva transcendence se je však kamenem úrazu. O tom se mohl přesvědčit již Šavel – Pavel z Tarsu, když přišel do Atén. A na přelomu 3. milénia se symbolicky opět v Aténách sešli zástupci univerzit evropských metropolí, aby debatovali o kořenech evropské identity. Argumentaci o potřebě návratu ke křesťanským kořenům se od grémia akademických vědců dostalo nápadně podobné odezvy, ono „přijdeme si tě poslechnout někdy jindy“.
Nezájem o společné dobro
V encyklice Benedikta XVI. Caritas in veritate se ukazuje, že východiskem k dialogu i k řešení společenských problémů jsou otázky antropologické povahy: kdo je člověk, jaký je smysl jeho pobývání na tomto světě, k čemu je tady. Benedikt XVI. hovoří o diktatuře v naší současnosti; lhostejnost k pravdě až odmítání pravdy je osudovým ohrožením naší civilizace. Kultura bez pravdy se mění na kulturu bez lásky. Bez pravdy, důvěry, bez lásky k pravdě neexistuje společenské svědomí ani odpovědnost. Jednání se stává hříčkou soukromých zájmů a logiky moci, což má rozkladné účinky na společnost (C in V čl. 2). Ve společnosti chápané jen jako konglomerát zájmových skupin není místo pro koncept společného dobra, úhelný kámen sociální nauky církve – dnes už v globálním měřítku.
K věrohodnosti pravdy přispívá její přesvědčivost a opravdovost v praktických souvislostech života společnosti, tak jako její selhání má naopak za následek krizi důvěry. Finanční a ekonomická krize vzniklá v USA stačila ve Velké Británii zcela rozvrátit předchozí konsensus na liberální doktríně. V sociální encyklice Benedikta XVI. nacházíme pozitivní řešení, první ohlasy idejí hnutí Fokolare a k němu se hlásících vědců. Italové Zamagni a Bruni psali o trhu jako vícerozměrné kultuře, o ekonomii společenství a dárcovství, o . Tito dva hráli také rozhodující roli při online setkání mladých v Assisi , které svolal již současný papež.
Teologická antropologie jako východisko pro teologii pozemských skutečností tvoří základ sociální nauky již v Kompendiu věnovaném Janu Pavlu II. Láska v pravdě hlásaná v kultuře k pravdě již lhostejné, či dokonce nepřátelské však oslovuje jen ty, kdo mají uši k slyšení. Racionalita ekonomického kalkulu moci peněz je hrozbou v planetárním měřítku. Zmíněný O´Malley věnuje kultuře byznysu jen jednu poznámku. – i univerzity (jejichž byznysem je odhalování pravdy) si volí rektory schopné získat peníze, mají-li se udržet v byznysu vědy. Slova nás zrazují, prozrazují Achillovu patu . Krize kultury je i krizí pokročilé vědy – a kajícně je třeba vyznat: my křesťané jsme při tom také asistovali.