Vydání: 2020/25 Komornější Noc kostelů, 16.6.2020

Příloha: Perspektivy 25

 
Tyto otázky nemyslím jako nadsázku. Spíše je beru jako základ teologické úvahy. Pro nás křesťany je přece Ježíšův život a jeho hlásání Božího království normou, kterou se snažíme inspirovat náš život v dnešní společnosti. A tak hodně záleží, co na kterém místě Ježíš říká. Soustřeďme se nyní na samotný začátek Skutků apoštolských, kdy se Ježíš loučí s učedníky.
Je jasné, že na tomto okamžiku Ježíši velmi záleželo. Tři roky působil na této zemi, prokazoval dobrodiní, zvěstoval lásku Boha Otce. Při tom všem ho obklopovali jeho nejbližší. Nakonec jim projevil lásku až do krajnosti, když zemřel na kříži. V podsvětí přemohl smrt a po svém zmrtvýchvstání se opět setkával se svými učedníky. „Po čtyřicet dní se jim zjevoval a mluvil o Božím království“ – píše Lukáš ve Skutcích (srv. Sk 1,3). A nyní přichází okamžik, kdy má vystoupit zpátky ke svému Otci. Kolem sebe má své nejbližší, kterým se tolik věnoval. Teď jim chce předat svou misi. Chce je poslat do každého koutu světa, aby tam svědčili o jeho evangeliu a Božím království. Učedníci se na něho dívají, poslouchají ho a pak se zeptají: „Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království?“ (Sk 1,6). Po veškerém snažení a zjevování Božího království se učedníci Ježíše zeptají, zda obnoví království Izraele. To je výsledek!
Falešné očekávání
Království Izraele. Lidské zřízení, určené hranicemi. Zřízení, kde jsou podřízení a jejich nadřízení, kde je jasné, kdo je domácí a kdo je cizinec, kde jsme my, do něj patřící, a oni, kteří do něj nepatří. Chtějí pevnou strukturu a organizaci, která jim pomůže žít ve světě, ale také se od něj oddělovat a vůči němu vymezovat. Přesně toto pokušení vystihuje jezuita Silvano Fausti ve svém komentáři ke Skutkům. (srv. Silvano Fausti, Skutky apoštolů, s. 29).
Jak to, že Ježíšovi nejbližší jeho poslední slova na této zemi tak špatně chápou? Po tom všem, co do nich Ježíš investoval, je to vlastně docela překvapivé a smutné. Toto tedy mají být opory právě vznikající církve. A podle jeho odpovědi je také zřejmé, že tím Ježíš není zvláště zaskočen, vždyť věděl, co je v člověku. Ježíš svým učedníkům odpovídá: „To není vaše věc, abyste věděli čas a okolnosti, jak je Otec z vlastní moci ustanovil. Ale až na vás sestoupí Duch Svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano, až na konec země“ (Sk 1,7-8). Tedy jeho království bude docela jiného stylu, než který učedníky spontánně napadl.
Ježíš nezakládá pozemskou organizaci, která bude dále do světa šířit jeho myšlenky jako ze základny. Nejde mu o žádné vymezování prostoru. Jde mu o cestu, o započetí velkého procesu, který bude překračovat všechny hranice a bude procházet opravdu až k tomu poslednímu srdci, které je na konci země. Také hned vyslovuje jasný předpoklad, který dovolí, aby učedníci měli v sobě tento Ježíšův styl. Musí být stále znovu a znovu otevřeni sestupování Ducha Svatého a musí se vystavovat jeho moci. Jen tím se mohou stát jeho svědky. Z Lukášova líčení této situace je více než zřejmé, že z vlastní síly to učedníkům rozhodně nepůjde.