26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Dozrávat k pravdě

12. 1. 2016

|
Tisk
|

V roce husovské památky jsme vzpomínali na jednu větu z jeho dopisu do Čech, která se nejčastěji opakuje. Je i na prezidentské standartě: Pravda vítězí. Nevím, kdy vypadlo důležité slovíčko „Páně“, které Jan Hus použil.

Vydání: 2016/3 Králové čelí fámám, 12.1.2016, Autor: Pavel Kuneš

Příloha: Perspektivy 3


Mistru Janu Husovi šlo o pravdu Boží, jak jí rozuměl z biblických textů. Většina teologů jí tehdy rozuměla jinak. Vyučeni v univerzitních disputacích mohli dlouhé hodiny obhajovat svůj pohled na věc jako pravdu. V zápisech z Basilejského koncilu si můžete přečíst, jak Jan z Dubrovníka dovedl mluvit celý den na obranu přijímání pod jednou. Následující den Jan Rokycana tamtéž obhajoval celé hodiny přijímání podobojí.
Která je tedy pravda Boží? Ta, již vyčetl svatý Řehoř Naziánský, když v textu o bratrském napomínání u sv. Matouše (18,15) přeložil: „když tvůj bratr zhřeší, jdi a prober to s ním“? Nebo je pravdivý překlad, který běžně používáme my: „jdi a pokárej svého bratra“? Zvykli jsme si na krásné obrazy poslední večeře Páně, kde apoštolové svorně sedí okolo stolu. Řeknete si, že není tak velká chyba, když ve skutečnosti neseděli, ale leželi, jak bylo helénistickým zvykem. Jistě, jenže hůře si potom představíte, jak mohl být apoštol Jan tak blízko Ježíši (J 13,23). Kdybyste biblickou pravdu poznávali podle malířů, mysleli byste si, že uprostřed ráje byl pouze jeden významný strom – poznání dobrého a zlého. Nevěděli byste nic o velmi důležitém stromu života stojícím hned vedle (Gn 2,9).
Beranice Gottwaldovi
S pravdou je to mezi námi lidmi obtížné. Co je pravda? Podle etiky i morálky je souhlasem mého poznání a chápání se skutečností, takže nemám v sobě vnitřní rozpor. Zeptám-li se někoho na ulici, kolik je hodin, téměř jistě mi řekne, kolik ukazují jeho hodinky. Nejspíš si nemyslí, že by jeho hodinky ukazovaly špatně. To možná zjistím ve chvíli, kdy se na tento údaj spolehnu a přijdu pozdě na vlak. Mnohem horší následky má srovnávání dvou zaručených pravd. Vezměte si například spor Galilea Galileiho s římskou kurií. Jeho důsledky poškozovaly církev čtyři sta let, a přitom ani Galilei neměl pravdu! Obě strany, papež Urban VIII. i Galileo, trvaly na svém a obě strany se mýlily. Chamberlain si byl zase skálopevně jistý, že podpisem mnichovské dohody v září 1938 zachránil v Evropě mír. Tuto pravdu vítězně oznámil při návratu do Londýna. Jakou ale měla hodnotu?
Zatím jsem připomněl omyly, kdy obě strany byly přesvědčeny, že mají pravdu. Co teprve když byla známá pravda vědomě předělávána nebo zamlčována? Když se ze sv. Václava dělal slaboch, který se zavázal platit poplatky Němcům, jako by to Slované z Čech nedělali už nejméně sto let před ním? Když Vlado Clementis, který při sněžení 25. února 1948 půjčil na staroměstském balkoně svou beranici prostovlasému Gottwaldovi a musel být z oné fotografie po čtyřech letech vyretušován, neboť byl svými soudruhy obviněn a popraven? Jak se můžeme dokonale orientovat v politice, známe-li pouze tu část pravdy, kterou nám politikové sdělí? Nevíme, na čem má kdo zájem nebo kdo za ním stojí. Zbývají nám osobní sympatie k hezkým obličejům, vtipnosti nebo žoviálnosti, které se tak stávají významnými impulzy pro zastupitelské nebo prezidentské volby. Jak nesnadno se přitom nachází poctivost a pravda!
Bezejmenní úředníci
Málokdy se stane, že když někdo zjistí svůj omyl, najde odvahu a omluví se za mylně prohlašovanou pravdu. Politici to nedělávají, ale lékaři profesoru Josefu Švejcarovi jsme se obdivovali, když ve stáří odvolal své tvrzení z třicátých let dvacátého století o nevýhodnosti kojení dětí.
Všude také najdete úzkostlivé snažení o zachování pravdy. Jakmile se vatikánským úředníkům zdálo, že někdo mluvením nebo psaním ohrožuje pravdu, dostali strach, a co bylo nové, hned zakázali. Jaká pravda byla tehdy v ohrožení? Pouze ta, kterou se naučili ve svém mládí, ta zaběhnutá! Ve dvacátém století byli postiženi úřednickými zákazy shora i teologové proslulí svou prozíravostí. Někteří, jako Henri de Lubac, se ocenění ještě dožili. Z některých byly zákazy sejmuty až posmrtně, jako z Teilharda de Chardin. Mnozí se rehabilitace vůbec nedočkali nebo byli nuceni věnovat se jiným oborům vědní činnosti, jako na začátku dvacátého století náš vynikající biblista Alois Musil. Proč? Jejich poznání a zjištění bylo jiné, dosud neznámé. Ti bezejmenní úředníci žili v klidu a dobře ve svých kancelářích, zatímco trápení, která způsobovali, byla adresná.
Jeden o koze, druhý o voze
Církevní dějiny ukazují, že křesťané poznávali svou víru v různých podobách. Trochu jinou formu měla v pátém století a jinou ve století dvacátém. Pokaždé byla dobře zdůvodněna, pokaždé ovšem dalo nové generaci námahu prosadit změnu, když se to předchozí ukázalo jako neudržitelné.
Proč se mluví o pravdě, když naše poznání je tak proměnné a nejisté? Jakou pravdu mohl mít na mysli Ježíš, když o ní často mluvil? Jistě věděl, že lidé měli a budou mít různé pravdy, dokonce kvůli tomu budou válčit. Musel tedy mluvit o pravdě nezpochybnitelné, která není vázána na lidskou náladu ani na vývoj lidského myšlení nebo poznání. Měl na mysli pravdu důležitou pro život, neboť Ježíšův hlavní zájem byl život lidí v plnosti!
Chceme-li využít Ježíšova evangelia, přijímáme Boží existenci jako rozšíření vědomostí o světě. Už na úplném začátku Ježíš nabídl posluchačům možnost být Pánu Bohu blízko (Mk 1,14n). Podobně jako člověk má neustále v podvědomí svou rodinu – rozhoduje se spolu s ní, žije v přítomnosti rodičů a dětí. To ho činí zajištěným a klidným. Termínem Boží království nabízel Ježíš život v Boží přítomnosti, v té nejlepší společnosti. Jedinou podmínkou byl základní obrat, změna smýšlení. Všechno začíná u odstoupení od zbožných přání a přijmutí reality.
Když Ježíše oslovil bohatý muž: „Mistře dobrý“, Ježíš přerušil jeho řeč a nastavil pravidla rozhovoru: „Proč mě nazýváš dobrým? Dobrý je jen jeden, Bůh“ (Lk 18,18–23). Chce-li vést konstruktivní rozhovor s Ježíšem, musí nazývat věci pravými jmény. Nemůže mluvit jeden o koze a druhý o voze. A protože bohatý člověk tato pravidla nepřijal a dál pokračoval nereálným tvrzením, že všechny vyjmenované příkazy zachovával už od svého mládí, setkání s Ježíšem pro něho nedopadlo podle jeho představ.
Věcný, reálný pohled znamená odložení jedné pro mě dosud samozřejmé pravdy, že jsem dobrý, že patřím mezi dobré lidi. Že chci pouze dobro, které je prospěšné všem! A není má vina, že se má touha někdy neuskuteční. Zaviní to okolnosti, počasí nebo ti druzí. Možná na tom mám trochu viny, ale jen nepatrně ve srovnání s ostatními!
Potřebný nadhled
Podle Ježíše dělení lidí na dobré a zlé nemá s pravdou nic společného. Dobrých i špatných činů je schopen každý. Poctivá pravda o mně je docela jiná: Často nemyslím na dobro, chci pouze prosadit svou vůli. Chci dobro, které slouží především mně – a potom třeba i ostatním. Upřednostňuji, co je mi blízké. Populisticky slibuji, co ode mne lidé chtějí slyšet. Prosazuji, co je mi sympatické. Omlouvám svá selhání, vymlouvám se či svádím vinu na nejrůznější okolnosti.
Je to hořké poznání a člověk se mu vzpírá. Jenže poctivé sebepoznání je jediná pravda, k níž člověk s jistotou může dojít a jež je nezpochybnitelná. Dát za pravdu Pánu Ježíši, nikoli jen naoko, nýbrž reálně, není nic příjemného. Při mši se sice vícekrát hlásím mezi hříšníky, ale v konkrétních případech to nemyslím příliš vážně. V obecné rovině se snadno přiznám, jde-li však o konkrétní případ, je to velmi nesnadné.
Nezbývá než přijmout jako fakt, že rovnocenně patřím mezi ostatní lidi – nejsem nad nimi, ale ani pod nimi. Jsme na tom všichni stejně. Každý prodělal radosti i bolesti, nesplnily se mu některé jeho touhy. Po letech změnil názory, z nichž kdysi nechtěl ustoupit. Byl oklamán, ale taky oklamal, selhal, namáhal se bez očekávaného výsledku.
Znát jen sebe bez znalosti Pána Boha probouzí beznaděj. Neměl bych pro svůj život potřebný nadhled a mohl bych se zhroutit nebo onemocnět. Aby realitu neboli pravdu o svém životě člověk vydržel, nabízí Ježíš dobrou zprávu, evangelium, že Pán Bůh má opravdový zájem na pokojném životě každého člověka.
Různé formy tradice
Začneme-li od poctivého uznání svého výchozího postavení, můžeme pokračovat dále. Že to je možné i ve světovém měřítku, dokládá společné prohlášení, které po sedmileté práci v roce 1977 vydal Sekretariát pro jednotu křesťanů a Světový reformovaný svaz. V něm přiznávají: „Protože ve styku s Písmem vycházíme každý z vlastních tradic, máme sklon k tomu, slyšet Boží slovo rozdílně: i ústředním výpovědím rozumíme z různých pojetí a zdůrazňujeme je různým způsobem“ (čl. 27). A jinde: „…právě v této interpretaci se vyvinuly různé formy tradice, přičemž občas spolupracovala touha legitimovat svou vlastní praxi“ (čl. 28). Není tohle reálné východisko?
Skutečně mě Ježíšova pravda od něčeho osvobodila? Například od nutnosti prosazovat se? Nemusím přece vypadat vždycky chytře nebo někým manipulovat k získání prvního místa. Boží blízkost mám zajištěnu. Mohu v klidu pracovat. Nemusím mít v diskusi za každou cenu poslední slovo. Nemusím se hádat při obapolné nejistotě, ale mohu bez hořkosti přijmout z více variant tu, kterou jsem nevymyslel já sám. Mohu s úctou spolupracovat s ostatními. Můžeme promýšlet problém s úmyslem přijít mu na kloub, a ne s touhou prosadit se nebo si udržet své postavení. Můžeme vstupovat do rozhovoru s otázkou: Oč vlastně běží? – a nikoli s touhou přemoci ostatní. A tuto pravdu o sobě můžeme s potěšením každý den znovu nalézat.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou