26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Dialog je cestou pravdy

2. 5. 2017

|
Tisk
|

Přinášíme promluvu Svatého otce na Mezinárodní mírové konferenci v Káhiře, organizované sunnitskou univerzitou al-Azhar minulý pátek. Papež zde zdůraznil nutnost vlastní identity, odvahy k dialogu s jinými a upřímných úmyslů.

Vydání: 2017/18 Papež míru navštívil Egypt, 2.5.2017

Příloha: Perspektivy 18



Salam alejkum! Pokoj s vámi!
Je velkým darem, že mohu být zde, začínat na tomto místě svou návštěvu Egypta a oslovit vás na této Mezinárodní mírové konferenci. Děkuji vrchnímu imámovi, svému bratrovi, za její svolání a organizaci a za laskavé pozvání. Chtěl bych vám nabídnout pár myšlenek vzatých ze slavných dějin této země, která se během staletí ukazovala světu jako země civilizace a země smluv.
Míru se nedosáhne bez výchovy
Země civilizace: Již od starověku byla civilizace vzniklá na březích Nilu synonymem civilizovanosti. V Egyptě vystoupilo světlo poznání do výše a vzklíčil nedocenitelný kulturní poklad tvořený moudrostí a důvtipem, matematickými a astronomickými poznatky, podivuhodnými architektonickými formami a výtvarným uměním. Vědecké bádání a hodnota vzdělání byly plodnými kroky vývoje započatého starověkými obyvateli této země. Jsou to rovněž nezbytné kroky k budoucnosti, kroky pokoje a pro pokoj, protože míru se nedosáhne bez odpovídající výchovy mladých generací. A dnešní mládeži se nedostane této výchovy, pokud formace, která je jí nabízena, nebude přesně odpovídat přirozenosti člověka jako otevřené a vztahové bytosti.
Výchova se totiž stává životní moudrostí, je-li schopna vydobýt z člověka to nejlepší v kontaktu s Tím, který jej přesahuje, a s tím, co jej obklopuje, a tak zformovat identitu, která nebude zhroucená do sebe. Moudrost hledá druhého, překonává pokušení strnulosti a uzavřenosti, je otevřená a v pohybu, pokorná a současně zkoumavá, dovede vyhodnotit minulost, kterou uvádí do dialogu s přítomností. Tato moudrost připravuje budoucnost, která netíhne k nadvládě, ale zaměřuje se na druhého jako na doplňující součást sebe sama; neúnavně se v přítomnosti snaží objevovat příležitosti k setkání a sdílení; z minulosti se dovede naučit, že ze zla plyne pouze zlo a z násilí pouze násilí, které uvězňuje v jakési spirále. Tato moudrost, odmítající žádost po nadvládě, klade do středu důstojnost člověka, jenž je v Božích očích drahocenný, a etiku hodnou člověka. Odmítá strach před druhým a obavy před poznáním, které dosahujeme pomocí prostředků, jimiž nás obdařil Bůh.
Tři ukazatele
Právě na poli dialogu, zvláště mezináboženského, jsme neustále voláni kráčet společně v přesvědčení, že budoucnost všech závisí také na setkání mezi náboženstvími a kulturami. V tomto smyslu nám smíšená komise Papežské rady pro mezináboženský dialog a komise al-Azhar pro dialog nabízí konkrétní a povzbuzující příklad. Tomuto dialogu mohou napomoci tři zásadní ukazatele, pokud jsou dobře propojeny: povinnost identity, odvaha vůči jinakosti a upřímné úmysly.
Povinnost identity proto, že opravdový dialog nelze stavět na obojakosti nebo na obětování dobra podle libosti toho druhého; odvaha vůči jinakosti proto, že ten, kdo se ode mne kulturně či nábožensky liší, nemá být nahlížen jako nepřítel, nýbrž přijat jako druh na cestě v ryzím přesvědčení, že dobro každého spočívá v dobru všech; upřímné úmysly proto, že dialog jako autentický výraz lidství není strategií, jak uskutečnit nějaké druhořadé cíle, nýbrž cestou pravdy, která si zaslouží, abychom se po ní trpělivě ubírali s cílem proměnit soupeření ve spolupráci.
Dialog, nebo barbarský střet?
Abychom se stali tvůrci civilizace a vytvářeli společnou budoucnost, je třeba vést a vychovávat k uctivé otevřenosti a upřímnému dialogu s druhými a uznávat jejich práva a základní svobody, zvláště tu náboženskou. Vždyť jediná alternativa k civilizaci setkání je necivilizovanost střetu. Aby tedy bylo zamezeno skutečnému barbarství těch, kdo rozdmýchávají nenávist a podněcují násilí, je třeba duchovně provázet celé generace a umožňovat jim dozrát – a odpovídat na žhářskou logiku zla trpělivým růstem v dobru. Vést mladé lidi, kteří by jako dobře zasazené stromy, zakořeněné v půdě dějin a rostoucí vedle druhých k Nejvyššímu, jednoho dne proměnili ovzduší kontaminované nenávistí na kyslík bratrství.
V této tak naléhavé a rozněcující civilizační výzvě jsme my křesťané i muslimové a všichni věřící povoláni vydat svoje svědectví: „Žijeme pod sluncem jediného milosrdného Boha. V tomto smyslu tedy můžeme jedny druhé nazývat bratry a sestrami, protože bez Boha by byl lidský život jako nebe bez slunce.“ Kéž vyjde ve jménu Božím slunce nového bratrství a z této země políbené sluncem vzejde úsvit civilizace pokoje a setkání. Ať se za to přimlouvá svatý František z Assisi, který před osmi stoletími přišel do Egypta, aby se zde setkal se sultánem Malikem al-Kamilem.
Náboženství jako součást řešení
Země smluv: V Egyptě nevyšlo pouze slunce moudrosti, ale tuto zemi osvítilo také vícebarevné světlo náboženství. Tady během staletí tvořily náboženské rozdíly „formu vzájemného obohacení ve službách jediného národního společenství“. Různé náboženské víry se setkaly a různé kultury se smísily, aniž by se zaměnily, avšak pro obecné dobro uznaly důležitost spojenectví.
Smlouvy tohoto typu jsou dnes navýsost potřebné. Chtěl bych o tom promluvit s užitím symbolu „hory Smlouvy“, která se nachází v této zemi. Sinaj nám především připomíná, že autentická pozemská smlouva nemůže odhlížet od nebe, že se lidstvo nemůže domluvit na setkání v pokoji a vyloučit z horizontu Boha, a tím méně smí vystoupit na horu a zmocnit se Ho (srov. Ex 19,12).
Je to aktuální poselství tváří v tvář nynějšímu nebezpečnému paradoxu, v němž se na jedné straně vykazuje náboženství do soukromé sféry, aniž by bylo uznáváno jako konstitutivní dimenze lidské bytosti a společnosti, a na druhé straně se bez náležitého rozlišování směšuje náboženská a politická sféra. Existuje riziko, že náboženství bude pohlceno správou časných záležitostí a pokoušeno pochlebováním světských mocností, které s ním ve skutečnosti zacházejí účelově.
Svět, který globalizoval mnohé technické nástroje, ale i spoustu lhostejnosti a ledabylosti, se řítí horečnou rychlostí, kterou je těžké udržet. Výsledkem je ale i stesk po velkých otázkách po smyslu, které jsou kladeny náboženstvími a pomáhají upamatovat se na vlastní původ – povolání člověka. Ten nebyl stvořen proto, aby se vyčerpal v nejistotě pozemských záležitostí, nýbrž byl povolán vykročit k Absolutnu. Z těchto důvodů a zvláště dnes není náboženství problémem, nýbrž součástí řešení proti pokušení přizpůsobit se plytkému životu, kde všechno vzniká a končí na tomto světě, a připomíná nám, že je nezbytné pozvedat duši k Nejvyššímu.
Žádné násilí ve jménu Boha
V tomto smyslu bych s pohledem na horu Sinaj rád poukázal na ona přikázání, která tam byla vyhlášena ještě před tím, než byla vytesána do kamene. Jádrem Desatera je přikázání „nezabiješ“ (Ex 20,13) dané lidem a národům všech dob. Bůh, milovník života, nepřestává milovat člověka, a proto jej vybízí, aby odporoval násilí, a tak vytvářel zásadní předpoklad každé pozemské smlouvy. K uskutečnění tohoto imperativu jsou zejména dnes povolána všechna náboženství, neboť i když naléhavě potřebujeme Absolutno, je nevyhnutelné vystříhat se každé absolutizace, která by ospravedlňovala jakoukoli formu násilí. Násilí je totiž popřením každého autentického náboženství.
Jakožto zodpovědní náboženští představitelé jsme tedy povoláni demaskovat násilí, které se halí do zdánlivé posvátnosti a apeluje spíše na absolutizaci sobectví nežli na otevřenost vůči Absolutnu. Jsme povinni poukazovat na porušování lidské důstojnosti a lidských práv, vynášet na světlo pokusy o ospravedlňování každé formy nenávisti ve jménu náboženství a odmítat je jako modloslužebné falšování Boha. Jeho jméno je Svatý, On je Bohem pokoje. Proto pouze pokoj je svatý a žádné násilí nesmí být šířeno ve jménu Božím, protože by znesvěcovalo Jeho jméno.
Potřebujeme hasiče, nikoli žháře
V této zemi setkání mezi nebem a zemí, smluv mezi národy a věřícími, opakujeme společně mocné a zřetelné „ne“ ke každé formě násilí, pomsty a nenávisti spáchané jménem náboženství či v Božím jménu. Společně potvrzujeme neslučitelnost mezi násilím a vírou, mezi nenávistí a vírou. Společně prohlašujeme posvátnost každého lidského života proti jakékoli formě fyzického, sociálního, výchovně-vzdělávacího a psychologického násilí. Víra, která se nerodí ze svobodného srdce a ryzí lásky k milosrdnému Bohu, je formou konvenční sociální příslušnosti, která člověka neosvobozuje, nýbrž zotročuje. Řekněme společně, že růstem ve víře v Boha se roste v lásce k bližnímu.
Náboženství zajisté není povoláno jenom k demaskování zla. Je rovněž povoláno prosazovat pokoj, dnes pravděpodobně více než kdy dříve. Aniž bychom se podřizovali smířlivým synkretismům, je naším posláním modlit se za sebe navzájem a prosit Boha o dar pokoje, setkávat se, vést dialog a prosazovat svornost v duchu spolupráce a přátelství. Jako křesťané „se však nemůžeme obracet v modlitbě k Bohu, Otci všech, jestliže se odmítáme chovat bratrsky k některým lidem, stvořeným podle Božího obrazu“. Ba co více, jelikož jsme zapojeni do ustavičného boje proti zlu, které ohrožuje svět, aby nebyl „místem opravdového bratrství“, uznáváme, že „ty, kdo věří božské lásce, Bůh ujišťuje, že se všem otevírá cesta lásky a že snaha o uskutečnění všelidského bratrství není marná“. Je dokonce podstatná. Zvyšovat hlas a sahat po zbraních ve snaze se bránit není k ničemu, či poslouží jen málo. Dnes potřebujeme tvůrce pokoje, nikoli provokatéry konfliktů, hasiče, a nikoli žháře, hlasatele smíření, a nikoli strůjce zmaru.
Naléhavý závazek
Se znepokojením přihlížíme skutečnosti, že zatímco se na jedné straně vzdalujeme skutečným potřebám národů ve jménu cílů, které na nikoho neberou ohled, vyvstávají na druhé straně jako reakce demagogické populismy, jež zajisté nepomohou upevnit pokoj a stabilitu. Žádné podněcování k násilí nezaručí mír a každá jednostranná akce, které chybí konstruktivní a sdílené procesy, je ve skutečnosti příspěvkem pro stoupence radikalismů a násilí.
Základem pro zamezení konfliktů a vytváření pokoje je snaha odstranit situace bídy a vykořisťování, v nichž extremismy nejsnadněji zapouštějí kořeny, a zastavit příliv peněz a zbraní těm, kteří rozněcují násilí. Jdeme-li ještě více ke kořeni, je nutné znemožnit kupení zbraní, které – pokud jsou vyráběny a prodávány – budou dříve či později použity. Jedině budou-li zprůhledněny nekalé manévry živící rakovinu války, bude možné předejít jejím reálným příčinám. Tento naléhavý a tíživý závazek přísluší zodpovědným představitelům států, institucí a médií stejně jako nám, kteří jsme zodpovědní za civilizaci. Kteří jsme pověřeni Bohem, dějinami a budoucností, abychom každý na svém poli započali mírové procesy a nevyhýbali se kladení solidních základů smlouvy mezi národy a státy.
Věřím, že tato ušlechtilá a drahá egyptská země s pomocí Boží znovu odpoví na povolání, které obdržela – být zemí civilizace a smlouvy – a přispěje k rozvinutí mírových procesů v tomto milovaném lidu a v celém blízkovýchodním regionu.
Salam alejkum! – Pokoj s vámi!

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou