Podle psychologů se první známky vnitřního dialogu s Bohem u dětí objevují ve věku kolem šesti let. To ovšem neznamená, že do té doby máme náboženskou výchovu dítěte nechat ležet ladem. Naopak: na co si dítě navyká odmalička, s tím se sžije a v tom se bude cítit „doma“.

„Na kostel se z dětství pamatuju jako na veliký studený sál, kde jsme seděly se sestrou mezi ostatními dětmi, ničemu nerozuměly a strašně jsme se nudily,“ vzpomíná dnes pětatřicetiletá Klára. Nedělními návštěvami kostela v jejich rodině společné prožívání víry končilo: nevěřící maminka otci a dcerám účast na mši tolerovala, ale například osobní modlitbu Klára objevila až v dospívání díky společenství mládeže, které si doma „vydupala“. „Měla jsem to štěstí, že jsem v kostele našla i svého pozdějšího manžela a že naše děti můžeme skutečně vést k víře,“ podotýká matka pětiletých dvojčat. S dětmi si pravidelně čte z dětské Bible, vypráví jim o svatých, rodina se každý večer schází ke společné modlitbě. „A aby kluci nedopadli jako já, všechno se jim snažíme vysvětlovat. Proč si mají myslet, že Beránek Boží je nějaký zvláštní druh ovce, jako jsem si myslela já, když jsem byla malá?“ směje se Klára.

Pro Karolínu, matku tříleté holčičky, je zase podstatné vyhnout se obrazu Boha jako „postavičky z misálku“, ke které se dítě bude obracet nacvičenými modlitbami a úkony, a tím si vyslouží jeho ochranu. „Samozřejmě chodíme do kostela, modlíme se, vysvětlujeme. Ale předně se snažím svědčit tak, že usiluju o opravdu dobrý vztah k blízkým, k lidem okolo,“ popisuje Karolína. „Což není fráze, ale poctivá dennodenní dřina.“

Příklady táhnou

To, jak a čím rodina žije, z čeho se raduje, co ji rmoutí a jak se dívá na svět kolem sebe, je pro dítě určující ve všech oblastech. „Nejvíc oslovují příklady – a rodiče jsou prvním příkladem, prvním návodem do života,“ zdůrazňuje psycholožka Irena Lesová. „Předají to, co opravdově žijí – jenom slova nestačí.“ Pokud tedy podle ní rodiče dítě berou ke společné modlitbě, bude vnímat jejich důvěru k Bohu, pokoj, přijetí i společenství a naučí se, že modlitba sytí tyto základní psychické potřeby. „Podobně berou-li rodiče dítě od počátku jeho života do kostela, chápe pak toto prostředí jako své a cítí se v něm dobře,“ dodává psycholožka.

Rodičovský příklad může „táhnout“ i starší děti. Pavel se teprve nedávno začal znovu vídat s dnes jedenáctiletým Vojtěchem, kterého má s bývalou ženou. Po rozvodu Pavel uvěřil v Boha a nechal se pokřtít a s novou manželkou vychovává další děti. „Kvůli bývalé ženě jsem nechtěl Vojtu k ničemu nutit, bohužel není ani pokřtěný. Když byl ale u nás na třetí nebo čtvrtý víkend a my v deset odcházeli do kostela, vypnul počítač a prohlásil, že chce taky,“ pyšní se Pavel. „A od té doby se mnou chodí na mši pravidelně.“ Jde Vojtěchovi o „kostel“, nebo chce „jen“ někam patřit? Církev poskytuje obojí – bohoslužbu i společenství, modlitbu i přátele. Dnešní nadšené sdružování dětí a mládeže, tábory, výlety či setkání mladých křesťanů zvlášť vyzdvihuje paní Bohuslava, sama už babička několika vnoučat. „Našim dětem jsem vysvětlila základy víry, ale moc se to v nich neuchytilo – tenkrát se to totiž tak nenosilo,“ srovnává trochu smutně. Vnuci tak dostali základní nasměrování jen od ní: naučila je modlit se a pokusila se jim vysvětlit, proč je dobré v Boha věřit a mít před životem pokoru. „Do kostela sice stejně chodí jen o svátcích, ale ze zkušenosti vím, že lidé víru potřebují a zvlášť v těžkých situacích je pro ně velkým povzbuzením,“ podtrhuje paní Bohuslava.

Navíc nikdy nevíme, kdy a jak zaseté semínko vzklíčí. „Kluci byli na víkend u babičky a já pro ně přijela, zrovna když se chystali večeřet. A najednou z kuchyně slyším: Babi, ještě pomodlit,“ vypráví Klára. „A naše ateistická babička s nimi upřímně přeříkala celý Otčenáš…!“ (sch, cep)