26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Odhalení Stalinových zločinů

1. 3. 2016

|
Tisk
|

Ve druhé polovině února 1956 se konal XX. sjezd Komunistické strany SSSR – první zasedání sovětského vrcholného orgánu po Stalinově smrti –, od něhož se očekávala změna politické linie.

Vydání: 2016/10 Ekumenická bohoslužba připomněla oběti režimu, 1.3.2016, Autor: Petruška Šustrová

Příloha: Perspektivy 10



Změna přišla také hned v prvním (sedmihodinovém) projevu prvního tajemníka Ústředního výboru sovětské komunistické strany Nikity Sergejeviče Chruščova. Mimo jiné řekl: „Když mluvíme o tom, že v soutěžení dvou soustav – kapitalistické a socialistické – zvítězí socialistická soustava, neznamená to vůbec, že vítězství bude dosaženo ozbrojeným vměšováním socialistických zemí do vnitřních záležitostí kapitalistických zemí. Naše přesvědčení o vítězství komunismu se zakládá na tom, že socialistický způsob výroby má rozhodující přednost před kapitalistickým. Právě proto ideje marxismu-leninismu stále více pronikají do vědomí širokých mas pracujících v kapitalistických zemích, jako pronikly do vědomí milionů lidí v naší zemi a v lidově demokratických zemích. Věříme, že všichni pracující lidé na světě, jakmile se přesvědčí, jaké přednosti jim přináší komunismus, dají se dříve či později cestou boje za vybudování socialistické společnosti. Vždycky jsme tvrdili a tvrdíme, že nastolení nového společenského řádu v té či oné zemi je vnitřní věcí národů těchto zemí.“
Chruščov tím formuloval změnu zahraničněpolitické strategie velmoci: Sovětský svaz už neměl směřovat k velké konfrontaci se Západem, jak tomu bylo za Stalina – cílem mělo být mírové soužití obou bloků. Už to byla zjevná a zásadní změna, ale to hlavní mělo teprve přijít.
Tajný projev
Dvacátého pátého února, což byl poslední den sjezdu, po půlnoci Chruščov nečekaně oznámil, že jednání bude pokračovat uzavřeným zasedáním, na které byli povoláni delegáti, bydlící v nedalekých hotelech. Když se sešli, vystoupil Chruščov na pódium a pustil se do dlouhého výčtu zločinů Josifa Vissarionoviče Stalina proti socialistické zákonnosti. Zděšení delegáti seděli jako zařezaní.
„Je nepřípustné a odporuje duchu marxismu-leninismu vyzdvihovat jednu osobu, proměnit ji v nadčlověka s nadpřirozenými vlastnostmi podobnými vlastnostem nějakého boha. Takový člověk údajně všechno ví, všechno vidí, myslí na každého, může udělat všechno a je neomylný. Takové přesvědčení o jednom člověku, konkrétně o Stalinovi, se u nás mnoho let pěstovalo,“ řekl mimo jiné první tajemník. Něco takového by se za Stalinova života nikdo neodvážil veřejně vyslovit.
Projev pak zakončil slovy: „K otázce kultu osobnosti musíme přistoupit se vší vážností. Tuto otázku nemůžeme vynášet mimo stranu a tím spíše ne do tisku. Proto o ní referujeme na neveřejném zasedání sjezdu. Je třeba znát míru, neživit nepřátele, neodhalovat před nimi naše rány. Myslím, že sjezdoví delegáti správně pochopí a ocení všechna tato opatření.“
Dojem, jaký projev na delegáty učinil, výstižně popsal Alexandr Jakovlev, jenž byl později označen za „otce perestrojky“: „Seděl jsem na galerii. Dobře se pamatuji na pocit velkého pobouření, možná dokonce zoufalství, který mne ovládl po Chruščovově projevu. V sále bylo hluboké ticho. Nebylo slyšet zavrzat židli, zakašlání, šepot. Když jsme scházeli z balkonu, nedívali jsme se jeden druhému do očí. Zda to bylo hanbou, šokem nebo nečekaností, to nevím. Vycházeli jsme ze sálu se svěšenými hlavami.“
Celá pravda?
Úžas a zděšení delegátů sjezdu byly zcela pochopitelné, nebyli přece zvyklí slýchat na stranických zasedáních pravdu. A už vůbec nebyli zvyklí na to, že by někdo zpochybnil – natožpak odsoudil – slova nebo činy samotného Stalina! Přitom samozřejmě věděli, co se v zemi dělo, nemohli to dost dobře nevědět, vždyť to stranické noviny Pravda vytrubovaly v hlavních titulcích. Všichni v sále věděli o tzv. velkém teroru z let 1937 a 1938, znali jména devadesáti osmi zastřelených členů Ústředního výboru, která nyní Chruščov z tribuny přečetl, věděli o deportaci Čečenců a mnoha jiných národnostních menšin.
Věděli ovšem také o zločinech, o nichž Chruščov nemluvil: o násilné kolektivizaci a hladomoru na Ukrajině i o masových represích na západní Ukrajině, v pobaltských státech a jinde. Chruščov měl dobrý důvod nemluvit o hrůzách, které se odehrály na Ukrajině v době, kdy tam byl prvním tajemníkem strany.
Když nyní Chruščov hovořil o rehabilitacích, uvedl jejich počet – 7 696. A delegáti sjezdu tleskali. Jenže obětí Stalinovy hrůzovlády byly miliony, někteří historici uvádějí až dvacet milionů lidí. V Sovětském svazu takřka nebylo rodiny, která by nepřišla o někoho z příbuzných – a rozhodně to nebyli jen komunisté, o nichž Chruščov mluvil. Pronásledovaní byli rolníci či duchovní a laici, lidé se „špatným třídním původem“, vojáci, kteří se za války dostali do zajetí nebo prostě jen příliš daleko na západ, a další a další „nepřátelé lidu“. Tito lidé, kteří byli masově popravováni nebo dřeli v lágrech gulagu, byli pro prvního tajemníka zřejmě občany nižší kategorie. Samozřejmě se mu nechtělo otvírat zločiny, na nichž se podílel on sám či lidé, kteří nyní seděli na pódiu.
„Báli jsme se, že tání vyvolá povodeň, kterou nedokážeme zvládnout a která nás zatopí,“ napsal později v pamětech Chruščov. Anastáz Mikojan, který zasedal přes třicet let v politbyru, se vyjádřil ještě pádněji: kdyby vyšlo najevo, že „nepřátelé lidu“ byli nevinní lidé, ukázalo by se, že „zemi neřídila legální vláda, ale tlupa gangsterů“. Na druhé straně se Chruščov i jeho kolegové obávali, že budou-li o stalinských zločinech mlčet, ozve se společnost. „Buď jim to řeknete na nejbližším sjezdu, nebo se potom vyšetřování zaměří i na vás,“ varoval Chruščova stranický soudruh, který se nedlouho předtím vrátil z lágru.
Co bylo dál
Text projevu se lavinovitě šířil celým Sovětským svazem i za jeho hranice. Americká historička Anne Applebaumová v knize Gulag píše: „Projev elektrizoval Ministerstvo vnitra, KGB a správy táborů gulagu. Během týdnů se ovzduší v táborech projasnilo a propouštění a rehabilitace konečně nabraly rychlost. Během tří let, od Stalinovy smrti do tajného projevu, bylo rehabilitováno něco přes 7 000 lidí – za deset měsíců po projevu to bylo 617 000 lidí. K urychlení procesu byl vytvořen nový mechanismus. Ironií osudu mnohé vězně, které svého času odsoudily ‚trojky‘, nyní propouštěly také ‚trojky‘. Komise složené ze tří lidí – prokurátora, člena ÚV a rehabilitovaného člena strany, což byl mnohdy také bývalý vězeň – cestovaly po táborech a místech vyhnanství napříč celou zemí. Měly zmocnění rychle vyšetřit jednotlivé případy, pohovořit s vězněm a na místě ho propustit.“
O tajném projevu se mluvilo všude a reakce byly rozličné: pro velkou část společnosti nebylo snadné se smířit s tím, že jejich oběti byly marné, že Velký vůdce byl ve skutečnosti zločinec a masový vrah a že se celá jejich minulost rozpadá na prach. Gruzie se dokonce vzbouřila, když straničtí představitelé rozhodli, že třetí výročí Stalinovy smrti (zemřel 5. 3. 1953) nebudou provázet gigantické slavnosti, jak bývalo zvykem. Kdo si dovoluje snižovat význam jejich velkého rodáka? Při potlačování této prostalinské vzpoury zahynuly desítky lidí.
Brožura se záznamem projevu byla rozeslána stranickým organizacím v celém Sovětském svazu s tím, že se má přečíst komunistům na všech pracovištích. Během pár týdnů se s ním seznámilo sedm milionů členů strany a osmnáct milionů komsomolců. Text projevu obdržela vedení „bratrských stran“, 16. března o jeho přednesení psaly New York Times a 4. června ho uveřejnilo americké ministerstvo zahraničí.
Z gulagu se vracely miliony vězňů, a protože Chruščovův projev prolomil všeobecný strach, mluvili o svých zážitcích. Atmosféra v celé zemi se měnila. A začaly se bouřit satelity: v červnu 1956 vystoupili polští dělníci v Poznani, na podzim téhož roku vypuklo v Maďarsku povstání, které posléze krvavě potlačily sovětské tanky.
Kam tání nedosáhlo
Existovaly ovšem významné skupiny sovětských občanů, na které se uvolnění nevztahovalo. Z vyhnanství se až do konce osmdesátých let 20. století nesměli vrátit deportovaní krymští Tataři ani meschetinští Turci. I na věřící dolehl další tlak.
Pravoslavná církev byla v sovětském Rusku i v Sovětském svazu pronásledována od prvních dnů revoluce v roce 1917, kdy opilí rudoarmějci plenili kostely a kláštery a vraždili duchovní a laiky především v Moskvě. V novém režimu nemělo být pro církev místo. V roce 1920 prohlásil Lenin: „Staré bylo zničeno a je dobře, že to bylo zničeno. Byla to jen halda rozvalin…“
Názorová koncepce vítězných bolševiků se opírala o ateismus. Jeden z prvních dekretů bolševické vlády rozhodl o odluce církve od státu – jenže k té patřilo, že duchovní nesměli nadále kromě bohoslužeb vyvíjet žádnou veřejnou aktivitu a stát církvi zabavil veškerý majetek a zkonfiskoval církevní školy i charitativní instituce. Vyučovat děti náboženství bylo trestné. V letech 1917–1939 bylo povražděno více než sto třicet pravoslavných biskupů a mnoho tisíc kněží.
Bezohlednému pronásledování učinilo přítrž vypuknutí druhé světové války: Stalin chápal, že lidi je nutné do boje vybavit nějakou ideou, a bylo zřejmé, že myšlenka socialismu na to nestačí. Umožnil proto zdevastované pravoslavné církvi založit fond na obranu země, v němž se sešlo asi sto padesát tisíc rublů. Byla pozastavena činnost proticírkevních organizací, jako byl Svaz bojovných bezbožníků, řada duchovních se směla vrátit z vyhnanství či z gulagu a 4. září 1943 přijal Stalin v Kremlu tři pravoslavné metropolity. Na této schůzce se církevní představitelé zavázali k loajalitě vůči státu – na oplátku směli svolat sněm, po osmnácti letech zvolit Sergije na uprázdněné křeslo patriarchy a do jisté míry obnovit církevní život. Za války bylo otevřeno na dvacet tisíc kostelů, koncepce absolutně ateistické společnosti byla odložena. Křehké příměří vydrželo do poválečných let a ukončil je v roce 1959 právě Nikita Chručov.
Chruščovovské represe
„Od roku 1959 eskalovaly protináboženské excesy v míře, jakou Rusko nepoznalo od třicátých let,“ napsal polský historik Andrej Grajewski v knize Rusko a kříž. „Další skupiny duchovních putovaly do vězení a lágrů. Vyhozeno do povětří, zdevastováno nebo zavřeno bylo kolem patnácti tisíc kostelů, otevřených za války na Stalinův rozkaz. Při potírání církve se odehrála znovu řada vandalských činů. Byly ničeny perly sakrální dřevěné architektury starého Ruska, pálily se ikony i cenné rukopisy.
Potírání církví – nejen pravoslavné – vydrželo až do osmdesátých let, kdy se zmírnilo a posléze skončilo. Dnes je pravoslavná církev jednou z hlavních opor režimu Vladimira Putina.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou