V české církvi platí doporučení, aby dítě před prvním svatým přijímáním mělo tříletou přípravu, takže to v praxi odpovídá zhruba třetí třídě. Dříve bylo zvykem chodit k přijímání kolem patnácti let, změnil to až papež Pius X. dekretem Quam singulari z roku 1910. Vypráví se o tom krásný příběh: Josef Sarto – budoucí sv. Pius – šel coby asi desetiletý chlapec za svým farářem, že by si moc přál už chodit k přijímání. Ale farář mu povídá: „Na to jsi ještě moc malý, to by ti musel dovolit pan biskup.“ Tak šel Josef za biskupem a ten mu řekl: „V církvi je to stanovené tak a tak, až budeš papežem, můžeš to změnit.“ A tak to po letech Sarto-Pius X. skutečně změnil tímto dekretem o „časném a častém“ svatém přijímání. Časném, tedy v osmi devíti letech, a častém na rozdíl od dosavadní praxe přijímat eucharistii jednou dvakrát do roka.

Je úkolem rodičů rozlišit, nakolik má jejich potomek základní cit pro to, co je dobro a co zlo, či zda odliší obyčejný chléb od svátostného, což jsou podle sv. Pia základní podmínky. Pokud rodinu znám a vím, že skutečně žije z víry, pustím ke svatému přijímání i mladší dítě, stejně jako když mají doma ještě jednoho sourozence a za rok by s ním znova museli absolvovat přípravu. Jindy naopak prospěje ještě rok či dva počkat. Takže rodičům říkám: Nebojte se to odložit. Ale zároveň to neodkládejte zbytečně, aby se nepromarnil vhodný okamžik a dítko o svaté přijímání neztratilo zájem.

I tady vycházím z Piova dekretu, kde stojí, že ke svátostem mají děti připravovat jejich rodiče. Ti dali své potomky pokřtít a při křtu se zavázali, že pro ně budou prvními svědky víry. Takže připravit je k první svátosti smíření a k prvnímu svatému přijímání je jejich úkol, zodpovědnost a také radost. Proto jsem začal přípravu vést dvoufázově – nejdříve mám několik setkání pro rodiče, kde jim ukazuji, jak mají doma pracovat se svými potomky. Teprve potom se setkávám s dětmi.

Ano. Na podzim oslovím příslušné rodiče, rozdám jim materiály jako vodítko a celkem šestkrát se po měsíci scházíme ke katechezím. V sešitku, který dostanou, mají jednoduše vysvětlené Desatero, svátost smíření, eucharistii a pořad bohoslužby. Doma si to pak mají pročítat a s dětmi si o těch tématech povídat.

Druhá část přípravy přichází sedm týdnů před samotným prvním svatým přijímáním a účastní se jí děti s rodiči. Vždy máme dětskou bohoslužbu a na ni navazuje zhruba dvacetiminutové shrnutí toho, co rodiny doma probraly. Nechávám děti napsat jednoduchý test, abych zjistil, v čem nejčastěji chybují, a to s nimi ještě znovu opakuji.

Ta příprava je především pro rodiče – aby sami vyzrávali ve víře. Spousta lidí se zastaví někde po vlastním prvním svatém přijímání. Říkám jim tedy, co mají s dětmi dělat, ale hlavně co mají dělat sami se sebou, aby byli schopní předávat víru dál. Pomoci dětem vyrůst v křesťanské víře je jeden z nejzákladnějších vkladů do života, protože později budou ve škole nasávat všechno možné, ale když jim nebudou chybět dobré základy, budou mít dobrý základ pro celý další život.

Na první schůzce si vysvětlujeme účel našeho setkávání. Další věnujeme liturgickému roku. Někteří rodiče ho sami neznají a nevědí, jak prožívat advent, Vánoce, jak si je připomínat v rodině, jaké prvky zařadit, aby se dětem vštípilo, co se proč dělá. Pak zařazuji výchovu svědomí a modlitbu v rodině, smysl postní doby, Velikonoce a podstatu nedělí. Následujících sedm katechezí s dětmi přibližuje bohoslužbu, svátost smíření a eucharistii.

Jako mladý kněz jsem vídal, s jakou křečí a úzkostí bývá pro věřící spojena svátost smíření. Dřív se totiž hodně strašilo peklem a chřestilo řetězy. To už díky Bohu pominulo a dnes církev zdůrazňuje Boží dobrotu a milosrdenství. I děti tedy vedu, aby chápaly, že nás má Pán Bůh rád i přes naše chyby a nedostatky. Obvykle pak přicházejí poctivě připravené a odcházejí s radostí. Kladu důraz na to, aby se člověk nezaměřoval jen na zlo, ale hledal u sebe to pozitivní – a to se snažil rozvíjet.

Děti potřebují věci předkládat názorně. Říkám jim tedy, ať si svá provinění napíšou. Když jdou od svátosti smíření, hoří v kostele paškál a vedle něj je plechové umyvadlo. Děti jdou k paškálu, zapálí od něj svůj seznam a hodí ho do lavoru. Říkám jim: „Vidíš, že ten papír shořel, hříchy už tam nejsou, už je nikdo nepřečte. A stejně teď zmizely z tvého srdce.“ To je silný moment, který si dlouho pamatují.

První svaté přijímání je především událost rodiny. Ve farnosti záměrně neorganizujeme nic – už tak je obřad velmi dlouhý. Co lze zařídit předem, je dobré mít hotovo. Již v sobotu nabízím možnost svátosti smíření nejen pro děti, ale také pro jejich rodiče, sourozence, prarodiče, aby onen slavný den mohla celá rodina prožít se zářícím srdcem. A radím, aby se pak sešli u slavnostního oběda, hezky prostřeného stolu, aby na něm hořela křestní svíce dítěte, aby se přidali i kmotr či kmotra.

Není to nic povinného. Děvčata dnes většinou chodí v bílých šatech, na Moravě ještě v kroji. Obecně je dobré přijít v hezkém, ale zcela běžném oblečení, jako bychom si vzali třeba na svatbu nebo do divadla.

Důležitý je termín. Leckde se první svaté přijímání odbyde v polovině června, jenže pak jsou prázdniny, nastane všeobecný chaos a dítě už se do kostela nedostane. U nás se tato svátost uděluje o 4. neděli velikonoční – neděli Dobrého pastýře. Jednak mají děti díky tomu před očima Ježíše, kterému na nás záleží a který se o nás stará. Jednak následují ještě dva měsíce do prázdnin, kdy jdou několikrát do kostela a ke svatému přijímání – a vypěstují si tak určitý návyk. Některé potomky musí tatínek nebo maminka trochu postrkovat, ale často jsou natolik probuzení, že po setkávání s Pánem Ježíšem v eucharistii sami touží a do kostela chodí s radostí.