26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Neklidné dítě mezi klidnými

28. 10. 2004

|
Tisk
|

Vydání: 2004/23 Demokracie v církvi, 28.10.2004, Autor: Aleš Palán

Příloha: Doma

Zprvu si rodiče s Lukášem nevěděli vůbec rady: sobě i druhým dětem rozhazoval hračky, nedokázal se soustředit ani na poslech krátké pohádky, když usínal, v posteli neležel, nýbrž skákal. Později se dozvěděli, že je Lukášek hyperaktivní, a osvojili si některé postupy, které alespoň částečně pomáhají. Jejich syna ovšem čeká v září škola, družina, kroužky. Rodiče počítají s tím, že obejdou učitelky a vychovatelky a vysvětlí jim, že kluk je zkrátka hyperaktivní; doufají, že školní personál syna dokáže díky své průpravě pochopit a zvládnout. „Co ale budoucí spolužáci a kamarádi? - Ti přece žádnou průpravu nemají! Jak zabránit tomu, aby syna nový kolektiv kvůli jeho ,neposednosti´ neodvrhl?“ ptají se.

Neusměrňované, obtížné chování hyperaktivního dítěte je pro učitele, ale i třídní kolektiv velkou emoční zátěží. Specifickým rysem reakce na takovéto chování je citová ambivalence, kterou učitelé a vychovatelé v kontaktu s dítětem většinou pociťují (chování dítěte v nich vyvolává stejnou měrou zlost, ale i lítost a soucit, neboť neklidné dítě se nevhodnými projevy svého chování dostává obvykle do sociální izolace a osamocenosti). Ačkoliv je to nesmírně obtížné, produktivní přístup k neklidnému dítěti by se neměl vyznačovat odstupem, ale naopak projevy náklonnosti.

Jak uvádějí autorky významné publikace o hyperaktivitě Prekopová a Schweizerová (Neklidné dítě, 1994), hyperaktivní dítě může vnímat náklonnost, která je pro něj oporou a orientací v okolním světě, pouze v tom případě, je-li projevována nejen slovy, ale i tělesným dotykem (ve školním prostředí je pochopitelné omezení možnosti tělesného dotyku). Důležité je, aby neklidné dítě bylo vždy pod dohledem dospělé osoby. Nelze se totiž spoléhat na jeho sebekontrolu, protože společně s projevy neklidu je pro toto dítě charakteristická nižší úroveň sociální zralosti a není schopno se tzv. samo řídit. Velká skupina třídy ve škole pro neklidné dítě představuje nadměrné zatížení, potřebuje spíše menší skupinu a neustálou individuální náklonnost učitele (vychovatele). Je pochopitelné, že to však může vyvolávat žárlivost ostatních dětí zejména proto, že chování neklidného dítěte vybočuje obvykle z norem obecně kladně přijímaného chování. Proto je potřeba, aby i třídní kolektiv byl na úrovni přijatelné pro daný věk seznámen se specifiky chování neklidných dětí (např.: “Neklidné dítě není záměrně zlé, jen se umí hůře ovládat.“). Je nutno dbát na dodržování pravidel chování: vyhýbat se rvačkám, nenechat se vyprovokovat, nenadávat, neposmívat se za nezdar, naučit se řešit konfliktní situace verbálně a pro vyjádření emocí se naučit používat 1. osobu místo druhé (“Já se na tebe zlobím“ místo „Ty jsi zlý.“).

S výchovou takovýchto obtížněji vychovatelných dětí se ovšem nepotýkají pouze učitelé a jejich povahové zvláštnosti nepociťují jen spolužáci. Největší tíže, ale i odpovědnost spočívá na rodičích. Ti by často chtěli svému dráždivému a impulsivnímu dítěti pomoci, časem ale zjišťují, že běžné výchovné metody „nefungují“, cítí se bezmocní a někdy také prožívají již výše zmíněnou citovou ambivalenci. Podaří-li se rodičům dostatečně v problematice zorientovat, porozumět příčinám neklidu u dítěte, zbavit se oněch pocitů zlosti i soucitu zároveň, zavedou-li řád do života dítěte a dají mu dostatek lásky (i když je dítě nepřijatelné nebo lásku neumí přijímat – neznamená to, že ji nepotřebuje), pak v důsledku dochází i k snadnější integraci dítěte ve škole. Jistota matky a její otevřenost ke spolupráci často pomáhá učiteli pochopit individuální potřeby dítěte a koordinovat vzájemné vztahy žáků ve třídě.

Problémem některých neklidných dětí může být závislost na panovačnosti, která se pak projevuje pouze v interakci s autoritou. V dětském kolektivu potom nemusejí tyto děti prožívat žádné velké problémy, nevyskytne-li se tam více dětí podobně panovačných. Dospělým, kteří jsou v kontaktu s hyperaktivním dítětem - ať už je příčinou jeho hyperaktivního chování panovačnost nebo například nedostatek kyslíku u porodu - většinou pomůže, uvědomí-li si, že to, co je jiným dětem od přírody dáno, musejí se tyto děti obtížně naučit. V rodinách, kde děti nejsou zatěžovány nadměrným stresem (problematické rodinné zázemí, orientace na výkon...) a pod dobrým vedením ze strany vychovatelů, má nervová soustava dítěte možnost dozrát.

LENKA LACINOVÁ, psycholožka, Centrum vývoje osobnosti a etnicity při FSS MU Brno
PETRA ŠKRDLÍKOVÁ, koordinátorka Klubu rodičů hyperaktivních a neklidných dětí při CRSP Brno
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou