Někde to funguje, jinde skřípe
Vydání: 2016/38 Papež dostal sochu sv. Anežky, 13.9.2016, Autor: Monika Klimentová
Příloha: Doma
Neděle je pro křesťana dnem Páně. Je tedy samozřejmé, že chceme oslavit Boha, k čemuž patří i účast na mši. Zajímalo nás, jak to řeší v manželstvích, v nichž jeden z partnerů do kostela nechodí.
Manželství v sobě nese vedle lásky, úcty a věrnosti i potřebu vzájemné tolerance.Ilustrační snímek Štefan Muráň
Nábožensky smíšená manželství jsou ta, ve kterých je jeden z partnerů buď jiného křesťanského vyznání, náboženství, nebo úplně bez vyznání. Kodex kanonického práva říká, že k uzavření manželství mezi křesťanem nekatolíkem a křesťanem katolíkem je nutné zvláštní dovolení. Ke sňatku mezi nepokřtěným a katolíkem je zapotřebí dispens (výjimka). Ty obě uděluje místní ordinář, tedy většinou biskup. V obou případech se katolická strana zavazuje a svým podpisem stvrzuje, že bude zachovávat a rozvíjet svoji víru, žít podle ní, nechá pokřtít děti a bude se je snažit vychovat v katolické církvi. Jak se však takový slib daří dodržovat v reálném životě?
Tak například paní Jana z Brna má manžela, který do kostela nikdy nechodil. Není pokřtěný a o víru se ani nezajímal. „Ze začátku mi vadilo, že v neděli jdu na mši vždy sama. Pak jsem tam začala brávat děti a postupem času jsme si na to zvykli,“ vysvětluje Jana. „Můj manžel je velmi tolerantní, ale samozřejmě že bych byla šťastná, kdybych se o svou víru mohla podělit i s ním.“ Jana má se svým partnerem tři děti a všechny jsou praktikujícími katolíky.
Ne vždy jsou smíšená manželství taková. Lída z Prahy se vdávala v katolickém kostele. Její manžel je pokřtěný v evangelické církvi, ale není praktikující. „Když jsme se brali, tak mě otázky víry moc nezajímaly, to jsem ale netušila, že se to během let změní.“ Lída si cestu k víře později našla, ale to se nelíbilo jejímu muži. „Vadí mu, že každou neděli chodím na mši i že se modlím. Není to jednoduché, protože se docela často kvůli tomu hádáme a je u nás dusná atmosféra,“ stěžuje si Lída. „Přeju si, aby i on dostal dar víry, nebo aby byl aspoň trochu snášenlivější.“
Respektování vzájemné náboženské svobody si snoubenci při vstupu do manželství také slibují. Měli by tedy být vůči víře, ale i „nevíře“ toho druhého tolerantní. Závazek vychovat děti podle katolické nauky může někdy vyústit i v jakýsi střet zájmů. Problém může nastat, když ten věřící s manželů jde s dětmi na bohoslužbu, ale druhý partner nejde a dětem se do kostela moc nechce. Nechápou, proč jeden z rodičů zůstává doma nebo jde za nějakou podle nich „lepší“ zábavou. Ještě horší je situace, když se rodiče o děti přetahují. „Můj manžel s oblibou dětem nasliboval na neděli třeba návštěvu zoo. Těžko se mi pak vysvětlovalo, že do kostela se prostě musí,“ dodává Lída.
Je tedy jasné, že některá smíšená manželství fungují, jiná spíše skřípou. Existují i případy, kdy nevěřící partner konvertuje a nechá se pokřtít. Vždy je však zapotřebí si uvědomit, že v každém manželství je zapotřebí hodně tolerance a respektu vůči druhému, a to i v otázkách náboženského vyznání.
