Nebát se psát vlastní příběh

Vydání: 2022/34 Festival plný radosti z víry, 16.8.2022, Autor: Karolína Peroutková

Příloha: Doma 34

Ti starší z nás pamatují mnohé. Příběhy radostné i ty jiné, zkušenosti draze zaplacené, momenty, o kterých se jen těžko mluví. Jak se ale o nich dozvědět, když babička či děda o sobě vyprávět nechtějí? I o tom si povídáme s psychoterapeutem JAKUBEM HUČÍNEM.

 
Kolik toho máme společného a kolik nás od sebe dělí? Snímek Blanka Marosi

Když se řekne rodinné kořeny, jaký mají pro nás v životě vlastně význam?

Téma rodu je vždycky velmi úzce spjaté s tématem vlastní identity. Obsahuje otázku: „Odkud pocházím?“ stejně jako „Kdo jsem?“. Můžeme to vidět u adoptovaných dětí. V průběhu jejich dospívání by s nimi měli jejich adoptivní rodiče mluvit o tom, kdo jsou jejich biologičtí rodiče. Děti se pak s nimi velmi často chtějí setkat, i když oni byli často závislí na alkoholu, drogách, nebo je dokonce odložili do kojeneckého ústavu.

Jinými slovy, když vím, kdo jsou moji předci, vím také, kdo jsem já.

Ano, ono vědomí toho, co si se sebou nesu svým životem, může být opravdu posilující. Můžeme to vidět v celospolečenském měřítku, ve vztahu k historii a k archeologii... Je módní zjistit, jako moc je v naší kultuře keltských, slovanských, germánských kořenů. Řada lidí si také nechává dělat své rodové genealogie.

A co třeba prosté povídání si s babičkou a dědou? Když odhalíme mezi jejich předky třeba historku s válečným hrdinou nebo prababičku, co uměla zkrotit zdivočelého býka, také nás to posílí...

Přesně tak. Více než holá informace, že praděda býval dělostřelcem v pluku CK, je to pro nás nosný příběh. Vstřebáváme moudrost života právě skrze něco, co je dramatizované, co má dynamiku, co oslovuje naše emoce.
Povídání příběhů je základní způsob, kterým minulost předků uchopujeme, a snáz se nám daří je nějakým způsobem začlenit do našich životních zkušeností.

Ovšem ne vždy najdeme jen to posilující. Zrovna u příběhů těch lidí, kteří se vraceli z hrůz 1. světové války, můžeme najít i mnoho traumat, která řešili alkoholem a násilím k těm nejbližším.

Nehraje roli, zda jsou všechny ty příběhy pozitivní. Určitě je ale dobré, když ten příběh známe, byť je pro nás těžký.
Vytváření rodinných tabu není šťastný krok. Když se třeba ti mladší na pradědu ptají, mohou cítit, že při zmínce o něm je v rodině zvláštní napětí, všichni klopí oči... Něco není v pořádku. A když se neustále všichni tváří, že se nic neděje, může v potomcích vzrůstat dojem, že jejich pocity asi nejsou relevantní – a oni se pak odcizují, což je škoda.
Daleko lépe by se v rodině uneslo, kdyby se řeklo: ano, dědeček byl alkoholik, měl třeba ještě dalších šest nemanželských dětí. Vzbudilo by to pak další zájem: kde jsou ty děti, jak vypadají? Protože i ony patří do příběhu rodiny.
Je hrozně důležité vědět, že každý z nás žije svůj příběh. Nějak ho utváří. A rodová historie tvoří součást právě toho mého příběhu, proto jí potřebuju rozumět. Vědět, kam směřuje, kdo do ní patří.

A nehledáme v ní jen ty, kteří vítězili. Slabost jednoho třeba pak ovlivní růst charakteru druhého. Takové inspirující příběhy jiných stejně hledáme v knížkách, ve filmech... Kdežto ty z vlastní rodiny jsou „naše“.

Určitě, máme vzor, který se snažíme následovat. Na druhou stranu snaha přikrývat slabost našich blízkých je přirozená a pochopitelná, také ti, kteří prošli traumaty, o tom nebudou chtít mluvit na potkání. Protože když je nutíme vracet se k tomu příběhu, vracíme je i k té bolesti. A té se přirozeně chce vyhnout každý z nás.

Co tedy dělat, když se na rodinnou historii ptáme, ale rodiče či prarodiče se takovému povídání spíše vyhýbají?

Neexistuje univerzální řešení. Můžeme uvést příklad holocaustu – často se v rodině těch, kteří se odtud vrátili, řekne: „Naše babička o tom, co se dělo, nikdy nemluvila.“ Protože když prožijeme trauma a měli bychom o něm promluvit, hrozí retraumatizace.
Je to otázka vnímavosti, citlivosti, ohledu k tomu druhému. Jak daleko můžu jít, jak otevřeně se ptát.
Ale často funguje ptát se těch, kteří nejsou tou bolestí přímo zatížení. Tety, sourozenci, ti také leccos vědí, ale protože nebyli zraňováni přímo, je možné se od nich dozvědět víc.

Čím to je, že chuť pátrat po rodinné historii přichází s určitým věkem? Třeba puberťáka to vůbec nenapadne.

Nemyslím si, že puberťáka by to nezajímalo. Celé dospívání, puberta a hlavně pak adolescence je přece o utváření vlastní identity. Spíš mám pocit, že puberťák má plné ruce práce sám se sebou a úplně neví, jak by se měl zeptat. Je více nejistý.
Ale ano, otázka rodinných kořenů více přichází s adolescencí, kdy je mladý člověk základně konstituovaný, hodně ho zajímá, kdo byli předci. Pak je to také otázka zralosti a základní zakotvenosti v sobě.

Většina lidí se obklopuje fotkami svých blízkých, někdo si ale také pověsí na stěnu velké portréty sebe samého. O čem to vypovídá?

Že se dotyčný dívá na sebe a zároveň na část svého příběhu. Může tam být třeba záběr z místa, kde asi prožil něco krásného, s přáteli. Což může posloužit jako dobrá opora tehdy, když se mu nedaří dobře. Ví, že byl hezký čas a třeba zase bude. Viděl bych to tak, že cokoliv, co člověk vnímá, že je pro něj důležité, tak prostě je důležité. Jeho duše si o něco říká a je dobré tomu porozumět, uchopit to, ztvárnit.

Nedá se tedy jednoznačně doporučit, abychom se obklopili fotkami svých předků? Aha, už tomu rozumím. Každý je přece v jiné fázi svého příběhu, porozumění tomu „Kdo jsem“ a „Odkud jsem vzešel“.

Přesně tak. Každý člověk by měl naslouchat tomu, co potřebuje. Nebát se utvářet svůj prostor, vnímat, co je pro něj důležité, co chce následovat. Pověsit si na zeď třeba portrét nějakého rodinného předka a třeba i něco úplně jiného...

(per)

 

 


 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články



Aktuální číslo 40 27. září – 3. října 2022

Svatováclavská přilbice v Římě

Bohoslužba v bazilice sv. Petra a slavnostní koncert. Svatováclavské oslavy pořádají Češi v Římě každoročně, do letošní podoby se promítlo i české předsednictví…

celý článek


Santiniho chrám stojí na Zelené hoře 300 let

Kulturním i duchovním programem vyvrcholily o víkendu na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou oslavy 300 let od posvěcení chrámu sv. Jana Nepomuckého.

celý článek


Církev v době velkých změn

Jako církev máme stále hledat Vzkříšeného také za hranicemi vlastní instituce i představivosti, a tím tyto hranice neustále rozšiřovat a otevírat – zdůraznil Mons.…

celý článek


Přibývá lidí s depresí a úzkostí

Psychiku lidí poznamenala pandemie i válka na Ukrajině, stále roste počet pacientů s depresí, úzkostmi, sociální fobií i propadem sebedůvěry. Podle JAROSLAVA ŠPÁCE z…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2022

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay