Vydání: 2006/18 Bohoslovci pod lupou, 3.5.2006, Autor: Ivana Jeništová

Příloha: Doma

Naďa Gilarová
Azylový dům pro matky s dětmi provozuje Charita Valašské Meziříčí už šestý rok. Když do něj Naďa Gilarová poprvé přišla jako dobrovolnice, nebyla ještě rozhodnutá, jakou profesní cestou se chce ubírat. Absolvovala VOŠ sociální v Olomouci a chtěla dělat něco konkrétního. Když se pak dosavadní vedoucí domu rozhodla pro odchod do řádu do Dánska, nastoupila na její místo.

Do Azylového domu pro matky s dětmi se uchylují ženy, které postihlo násilí v rodině. Jak jste se k této problematice dostala?
Po otevření domu se zpočátku nevědělo, komu bude sloužit, vypadalo to, že nejspíš ženám, které nezvládají péči o rodinu. V dubnu roku 2001 však přišla do domu klientka, která se stala obětí domácího násilí, a nám se tak vyvinula nová aktivita. O problematice domácího násilí se v té době mnoho nevědělo. Cesty, jak ženě pomoci, se hledaly spíš intuitivně. Díky ní jsme však nakonec cestu našli a začaly k nám přicházet další podobně postižené ženy.

Jak skončil příběh té první?
Příběh naší první klientky nedopadl šťastně. Týrání ji provázelo od dětství. Její partner a otec tří dětí týral nejen ji, ale i děti. Když se dopustil sexuálního násilí, utekla žena s dětmi do Azylového domu, kde se jí následkem onoho znásilnění později narodilo čtvrté dítě. Všechny děti byly nějakým způsobem postižené. Ukázalo se také, jak těžké je být obětí. Tito lidé se často do své role vracejí; je pro ně jednodušší, když za svůj život nenesou zodpovědnost. Žena sice začala nový život, ale nezvládla ho a děti jí odebrali.

O domácím násilí se dlouho příliš nemluvilo, to se mění i díky aktivitám Charity. Koho se tento problém týká především a jak ženám pomáhat?
Problém domácího násilí jde napříč vzděláním. Budete se možná divit, ale mezi oběťmi jsou i ženy z věřících rodin. Traumata násilí v rodině však stejně jako matky zažívají i jejich děti. Reagují různě: hyperaktivitou, nebo naopak pasivitou. V našem Azylovém domě pro matky s dětmi chceme rozšířit služby a zřídit centrum pomoci. Měl by vzniknout prostor pro skupinové terapie, pro poradnu i hlídání dětí, když jsou matky na terapii. Snad dopadne dobře jednání, které připravuje možnost zaměstnat psychologa i speciální program pro děti, které násilí prožily.
Když jsme loni v Charitě Valašské Meziříčí poprvé uspořádali týdenní program „Domácí násilí – věc veřejná“, netušili jsme, jak velký ohlas akce vyvolá. Chceme tedy dál pořádat osvětové akce, vyvolat potřebu vzdělávání lidí, kteří se s oběťmi domácího násilí setkávají: učitelů, lékařů, soudců, policistů. Proto jsme také navázali spolupráci s organizacemi, které se tím zabývají. V České republice je v začátcích také program pro agresivní partnery, potřebuje však oporu v legislativě. V cizině už funguje.

Pavel Barták
Více než dva roky je v Chebu v provozu Noclehárna Betlém pro lidi bez přístřeší - spravuje ji Diecézní charita Plzeň. Z původního zařízení pro 14 klientů se vyvinulo osobité azylové zařízení pro 30 klientů s širokou nabídkou služeb. Nejenže si zde klienti sami společně vaří, ale navíc se úspěšně zapojují do pracovního procesu. Na tom všem se podílí personál v čele s vedoucím Pavlem Bartákem.

Neznám jiné azylové zařízení, kde si klienti sami společně vaří. Jak se to podařilo u vás?
Začalo to tím, že sociální dávky našich klientů končily většinou v hracích automatech či směnou za alkohol. Proto jsme jim v případě, že pracují nebo jsou v důchodu, nabídli vedle přenocování také možnost zůstat zde přes den a popřípadě si něco uvařit. Pak se ukázalo, že mezi našimi obyvateli jsou i kuchaři a že společné vaření je levnější. Časem se situace vyvinula tak, že se klienti začali skládat na společný nákup potravin. Dnes si každý strávník platí 25 Kč na den a za to dostává svačinu a teplý oběd včetně polévky. Společně se stravuje asi pětadvacet klientů.

Většina vašich obyvatel schopných práce je zaměstnaná. Někteří trvale, jiní alespoň krátkodobě. Už několik měsíců dobře prosperuje také projekt Zpět do práce, v jehož rámci ve spolupráci s městem Cheb a Úřadem práce zaměstnáváte 12 klientů. Jaké s ním máte zkušenosti?
V projektu, který je financován ze strukturálních fondů EU, se klienti podílejí na údržbě veřejných prostranství, likvidaci černých skládek, rekonstrukci některých objektů atd. Jak naše zkušenosti ukázaly, práce jim znatelně zvedla sebevědomí. Aby si sami sebe mohli vážit, musí si připadat užiteční a zároveň potřebují kontakt s vnějším světem. Obojí jim tento projekt umožňuje. Práce jim také pomáhá řešit minulost, která je dohání. My je povzbuzujeme, aby si ze získaných finančních prostředků začali hradit závazky z minulosti, ať už se týkají dluhů na výživném, na zdravotním a sociálním pojištění, na půjčkách, exekucích atd. Po půl roce je veřejnost začíná vnímat jinak než tlupu opilců.

Vypadá to, jako byste s klienty neměli žádné problémy…
To bohužel máme. Naším největším problémem je stále alkohol. Je to únik z problémů, který se zdá nejprve neškodný, ale brzy se ukáže, jak nemilosrdný je nepřítel. Zbraně proti němu hledáme tu s většími, tu s menšími úspěchy.

Co pokládáte v komunikaci s klienty za nejdůležitější?
Být k nim upřímní. Vzhledem k tomu, že v životě často poznali neférové jednání, mají jakési čidlo pro spravedlnost a jsou na to hodně citliví. Základem je, že se nám podařilo vytvořit jim náhradní domov. Myslím, že se postupně učí vážit si sebe sama, i jeden druhého. A to je ta nejlepší cesta zpět do normálního života.