Vydání: 2020/14 Mimořádné požehnání Urbi et orbi, 31.3.2020, Autor: Karolína Peroutková

Příloha: Doma 14

O povzbudivá slova se snaží všichni kolem. Jenže zatímco jeden dýchá volněji skrze naději, jiný se přece jen lehce dusí pod obavami a stresem posledních dní. Co vlastně skrýváme pod svými rouškami, jaká slova volit ke společnému povzbuzení?
„Jelikož svým zaměřením rozhodně nejsem optimista, je pro mě zcela zásadní, že mohu svou naději opírat o důvěru v Boží lásku. Ať se děje, co se děje – s mými blízkými, s tím, na čem mi záleží, se mnou – zpočátku mě to vždycky dost zasáhne, ale pak se jakoby ‚vnitřně přikrčím‘ a usídlím se u Ježíšových nohou. A tam se zotavuji,“ říká pedagog a skaut Jiří Zajíc.
Křesťané se snaží posílit naději ve svém společenství. Vzájemně si telefonují, vidí se na obrazovkách, společně se modlí. Oblíbené jsou modlitba růžence či litanie. Co ale třeba doslova „božské čtení“? P. Petr Soukal v textu níže připomíná pro tyto dny praktickou modlitbu Lectio divina.
Pomáhají slova, ale i „společné ticho“
Jak ale podpořit naději u těch, kdo ji nemohou v prvé řadě hledat v Bohu, nepočítají se mezi věřící? „To je velice těžké. Třeba jsou ale schopni ‚zachytit se‘ alespoň v tom, co říkal Václav Havel: ‚Naděje není optimistické přesvědčení, že všechno dobře dopadne, ale jistota, že ať to dopadne jakkoliv, má to smysl.‘ Všechno ostatní se pod tlakem utrpení rozsype,“ říká Jiří Zajíc.
Katechetka Lenka Hanžlová z Prachatic má jinou dobrou zkušenost: tomu, kdo se ptá, nabídnout k přečtení jedno z evangelií jako celek, jako jedno vyprávění. „A v reflexi nad textem Písma i tím, co právě žije, ho spíše uklidnit, že bolest patří k životu, že na tomto světě byla, je a bude, ale že se z tohoto stavu dá vyjít vítězně! Odpovědí je Ježíšův příběh a životní příběhy těch, kteří se jím dali inspirovat a šli jeho cestou.“ Podle této katechetky je důležité nebát se druhým svědčit o tom, že i pro mě je tento příběh důležitý, živý a že i já se jím nechávám inspirovat. „Vhodné je v lásce připomínat, že není dobré zůstávat na problémy a bolesti sám, nebát se poprosit o pomoc toho, ke komu mám důvěru, říci si o modlitbu. Myslím, že uměním života z víry je ‚vložit na Pána všechnu svou starost‘, nehnípat se v bolístkách, ‚vždyť jemu na nás záleží‘ (srv. 1 Pt 5,7).“
Inspirace velikonočním příběhem
Blížící se Velikonoce nám umožňují mluvit o naději jinak. „Realita, kterou v těchto dnech žijeme, nám dává příležitost hluboce vstoupit do dramatu křížové cesty, dojít až na Golgotu. A tam nezůstat sám, ale vidět Krista – trpícího za mě, za celý svět. Životní situace, které přicházejí (a my se ,díky‘ nim chytáme v bolesti paty kříže), nám mohou být zároveň obrovskou posilou. Každodenní umírání sami sobě s pohledem upřeným na Ježíše – nejprve trpícího a později zmrtvýchvstalého – je těžké. Potřebujeme se modlit a ,být neseni‘ i modlitbami druhých. Velikonoce, to je životní příběh každého z nás! Je to cesta k Životu. Velikonoční symboly, zvyky a tradice ukazují i na náboženský obsah (Jan 12,24). Myslím, že je dobré pomoci druhým, kteří hledají naději, tohle odkrývat a objevovat,“ uzavírá katechetka Lenka Hanžlová.