Mše svatá s vůní lesa
Vydání: 2021/27-28 Putování od Velehradu k Tetínu, 29.6.2021, Autor: Jiří Macháně
Příloha: Doma 27-28
Skautský tábor. Výprava mládeže z farnosti. Společenství rodin na horské túře. A k tomu krásné letní počasí. Pokud je s námi kněz nebo na místo dorazí, všechno to zve ke slavení mše svaté pod širým nebem. A smí se to vůbec?
Mše svatá v přírodě a ve společenství kamarádů. Snímek Tomáš Cigánek / Člověk a Víra
Ano. A spousta táborníků, poutníků, turistů i farností už to zažila: mši svatou na lesní mýtině, táborovém náměstí či na vrcholu hory pod klenbou modré oblohy nebo zeleně lesa. „Křesťané nemají posvátná místa jako ostatní náboženství, která fungují tak, že se místo nejprve posvětí a pak se v něm něco koná. My konáme a tím se to místo posvětí,“ otevírá své vyprávění odborník na liturgii P. Radek Tichý a dodává: „Kristus se vtělil a chodil po tomto světě, čímž posvětil každý kus země, kam vkročil. A od té doby se řada dalších míst stává podobně posvátnými, protože se tam shromažďujeme my, Kristův lid, a protože se tam navíc slaví Pánova oběť. Jsme tam dva nebo tři v jeho jménu a konáme něco svatého.“
Na co tedy kostel?
Jeden z církevních otců na otázku, nač jsou kostely a proč se nelze modlit všude, když je Bůh přece všude stejný, odpověděl: „Ano! Ale ty nejsi všude stejný.“ Oprávněně tedy zazní námitka, že k bohoslužbě jsou přece určené kostely, kaple a oratoře, kterých je u nás spousta. „Přicházet do chrámu nám totiž pomáhá proměnit a nastavit svoje nitro. Kostel je posvátným místem, které je určené ke slavení eucharistie. A jejich posvěcení a určení podléhá biskupovi,“ vysvětluje P. Tichý a dodává: „Na druhou stranu ze zkušenosti církve víme, že jsou mimořádné situace, kdy slavíme mši svatou s vojáky v poli nebo v nemocnici u lůžka nemocného, ale také právě na táboře. Zkrátka tam, kde jsou momentálně shromážděni lidé. Bůh je tam, kde se nacházíme my. A na prvním místě přichází On za námi, ne my za ním,“ zdůrazňuje kněz.
Co je správně?
Rozhodnutí, jak je to správně, se skrývá právě ve slově „mimořádné“, jak připomíná P. Tichý. „Normativně se vlastně nepočítá s tím, že se slouží mše pod širým nebem. A pokud ano, měl by to správně schválit pokaždé biskup. Na druhou stranu biskupové, kněží a pořadatelé táborů i letních akcí počítají se sdíleným předpokladem, že to lze. Když přijede pan farář za dětmi na tábor a má pro ně mši na nepožehnaném místě, třeba na louce, není to nějaký přestupek,“ vysvětluje liturgik.
A tak se mše svaté zvláště o prázdninách s dětmi a mladými lidmi slouží i pod širým nebem: v lese na pařezu, uprostřed táborového náměstí či jinde. „Může to být velká pomoc a nová zkušenost pro mladé i dospělé v tom, jak prožít slavení eucharistie ještě intenzivněji nebo jinak než v prostředí kostela. Takže i to, že někdy vybočíme při mimořádné příležitosti, je dobře. Dáme tím zakusit našeho Boha jinak. On nás přeci pořád překvapuje, přichází k nám stále nově a nově,“ říká P. Tichý. A doplňuje, že inspirativní bývá už samotné místo, kde nestojí oltář, jak jej známe z kostela, ale nějaká přírodnina (pařez, balvan aj.). Na táboře pak všichni kolem ní udělají kruh, zatímco v kostele jsou v lavicích.
S lesní výzdobou
Jiná může být i výzdoba, když třeba děti natrhají luční květy a přírodní oltář sami ozdobí něčím, co je obklopuje, nebo vyrobí kříž ze dvou větví svázaných lýkem. „Je to něco úplně jiného, když stojíte venku, vítr povívá vašimi vlasy, vidíte kněze, oltář třeba na pařezu a k tomu celý les za ním. Když pak jdete ke svatému přijímání, neklečíte v lavici, ale sednete si na mech, obejmete kolena. To všechno otevírá srdce. Naše tělo souvisí s duchovním prožitkem, který k nám přichází skrze hmatatelný a viditelný svět přírody, jež nás v tu chvíli obklopuje,“ uzavírá svou zkušenost P. Radek Tichý.
JIŘÍ MACHÁNĚ
