Mlčení kolem Laudato si’
Vydání: 2018/3 Břevnov má nového opata, 16.1.2018, Autor: Jiří Zajíc
Příloha: Perspektivy 4
Zanedlouho má vyjít odborně i jazykově opravené nové české vydání encykliky Laudato si’ s podtitulem O péči o společný domov, což bude příležitost se aspoň v katolickém prostředí k tomuto dokumentu vrátit. Neuběhly totiž ani tři roky od jejího vydání v originále, a už se zdá, jako by svět na tento přelomový počin papeže už docela zapomněl.
Péče o náš společný domov je tématem encykliky papeže Františka Laudato si’, v níž se s naléhavými podněty obrátil nejen na věřící, ale vůbec na všechny lidi dobré vůle. Koláž Pixabay
Myslím, že je důležité se pokusit podívat se na důvody tohoto „zapomnění“. Začnu důvodem pozitivním, byť prozrazujícím o naší době, jak přemíra informací znehodnocuje využití i těch nejdůležitějších. František totiž svou exhortací o lásce v rodině Amoris laetitia vytvořil encyklice Laudato si’ mimořádně silnou konkurenci, takže diskuse se nyní soustřeďují hlavně tímto směrem. Doplatila na to ale pozornost věnovaná neméně akutním záležitostem v Laudato si’.
František marxista?
Po prvotním překvapení, co to vlastně papež svou encyklikou udělal (neboť takto komplexně pojatý dokument se v sociálním učení katolické církve dosud neobjevil), se nejdřív ozvali ti, kterým „šlápl na kuří oko“ konstatováním, že mezi vědci je vysoká shoda ohledně přesvědčení o jasném vlivu lidí na změnu klimatu. Ale papež opakovaně zdůrazňoval, že jeho encykliku není možné chápat úzce jako „ekologickou“, nýbrž jako sociální v nejširším slova smyslu – tedy o správném uspořádání společnosti, včetně všech živých tvorů (ve svém článku pro KT ze srpna 2015 jsem ji nazval Encyklikou o Božím otcovství). A reakce se časem dostavila: papež František je prý ve skutečnosti marxista, dědic zavržených učení teologie osvobození. Neustále mluví o penězích a strefuje se do současné podoby kapitalismu.
Když František mluví o penězích, pak skoro vždycky jako o „božstvu současné konzumní společnosti“, kterému je třeba se přestat klanět. Marxistického v tom není nic. A co se týče kritiky kapitalismu? Jan Pavel II. ve své encyklice Centesimus annus z roku 1991 se nejprve zeptal: Lze například říci, že po ztroskotání komunismu je kapitalismus vítězným společenským systémem a že je cílem úsilí zemí, které se snaží nově vybudovat své hospodářství a svou společnost? Na to odpověděl, že pokud se tím myslí systém tržního hospodářství, pak pro oblast hospodářství je to v pořádku. A pokračoval:
Chápe-li se však pod pojmem „kapitalismus“ systém, v němž není hospodářská svoboda vázána pevným právním řádem, který ji dává do služeb plné lidské svobody a který ji považuje za zvláštní dimenzi této svobody s jejím etickým a náboženským těžištěm, pak je odpověď rozhodně záporná. A hned dodal proč: V rozvojových zemích dochází stále ke krutému vykořisťování a v zemích rozvinutých ke spoustě nespravedlností a odcizení. Takže Jan Pavel II. uzavírá: Hrozí nebezpečí, že se rozšíří radikální kapitalistická ideologie, která odmítá se o těchto problémech byť i jen zmiňovat, protože se domnívá, že každý pokus vypořádat se s nimi je předem odsouzen k nezdaru, a ve slepé víře přenechá jejich řešení volnému rozvoji tržních sil. (čl. 42) Popisuje tu tedy přesně onu neoliberalistickou verzi kapitalismu, která od konce 80. let vítězně táhne světem.
Ve 3. kapitole Laudato si’ se jí František věnuje podrobně a ukazuje, že její kořen je v materialistickém přesvědčení – označuje ho jako technokratické paradigma. A myslí tím nebezpečný způsob myšlení i prožívání postavený na víře, že technika a ekonomie nám poskytují jediné opravdu přiměřené přístupy ke skutečnosti.
Více v článku, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.
JIŘÍ ZAJÍC. Autor je pedagog a publicista
Sdílet článek na:
Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy
