26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Memento soudobé psychoterapii

8. 6. 2005

|
Tisk
|

Osvětimská zkušenost naděje

Vydání: 2005/24 Výuka náboženství, 8.6.2005, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

V Perspektivách si všímáme „kulatých“ výročí. Jubilea konkrétních žijících lidí, do jejichž životů surově zasáhly dějiny, jsou příležitostí připomenout jejich příběhy, protože jinak upadají v zapomnění. A spolu s nimi i charakter doby, v níž žili a která ovlivňuje i dobu naši. Proto zaznamenáváme svědectví např. muklů, exulantů nebo lidí, kteří strádali kvůli víře, a přesto obstáli.

Jinou příležitostí jsou jubilea těch, kdo se významně zapsali do našich či evropských duchovních dějin a kdo také upadají v zapomnění. Právě proto připomínáme sto let, uplynulých od narození významného vídeňského lékaře Viktora E. Frankla (narozen 26. 3. 1905, zemřel 2. 9. 1997), zakladatele psychoterapeutického směru zvaného logoterapie.

Nepleťme si ji s logopedií (to je obor zabývající se léčbou poruch řeči, např. výslovnosti). Logoterapie je psychoterapií  a nabízí pomoc těm, kdo trpí nejrůznějšími potížemi (zpravidla pokládanými za neurotické), jejichž zdrojem je nenalezení nebo ztráta životního smyslu.

Psychoterapie (léčba psychologickými prostředky, zejména rozhovorem) vyšla z poznání, že zdrojem jistých chorobných projevů a útrap nejsou poruchy těla, nýbrž duše. V rámci materialistické medicíny 19. století se proto prosazovala obtížně. Zásadní průlom způsobil Freud se svou psychoanalýzou. Všiml si, že mnohé poruchy jsou způsobeny psychickým konfliktem, který byl vytěsněn do nevědomí.

Konfliktní původ řady duševních poruch zastávali i mnozí po něm. Lišili se pojetím sil, které se konfliktu účastní. Sám Freud v něm spatřoval konflikt mezi sexuálními silami směřujícími k slasti (jeho pojetí sexuality je ale širší, než jak se mu běžně rozumí). Adler zdůrazňoval potřebu sebeuplatnění, která se nemůže prosadit. Jung viděl zdroj konfliktu v širším spektru tvořivých sil nevědomí. To má sice v každém z nás individuální povahu, ale je napájeno z  kolektivního nevědomí s jeho archetypy (symboly, mýty), které je koneckonců fenoménem všelidským.

Společným jmenovatelem zmíněných teorií je představa pudových sil vycházejících z hlubin duše – a lidského Já (ego), které se cítí jimi ohroženo, brání se jim, místo toho, aby je přijalo a kultivovalo. Léčba pak spočívá v uvědomování si tohoto konfliktu.

Franklův pohled je jiný, stejně jako jeho výchozí zkušenost. Jako osvětimský vězeň si všímal, že dlouhodobému extrémnímu ohrožení lépe odolávali (a zároveň měli zřetelně větší naději na přežití) ti, kdo vyznávali nějakou nadosobní ideu (podle jeho koncentráčnické zkušenosti to byli zejména křesťané a komunisté). Toto poznání si pak ověřoval a rozvíjel jako psychoterapeut i po válce a dospěl k odlišnému pojetí osobnosti a jejího života než jeho předchůdci. Člověk mu není bytostí determinovanou pudy a bažící po slasti, nýbrž bytostí orientovanou na životní smysl a hledající cíl.

Zkušenost mu dala - zdá se - za pravdu. V liberálním ovzduší druhé poloviny 20. století došlo k uvolnění mnoha pudových represí; tzv. sexuální revoluce odstranila tabu omezující sexuální spontaneitu, ale strádání neubylo a pacientů také ne, spíše naopak. Za příznaky poruch neurotických, psychosomatických, hraničních, vytušil Frankl jiný původ: zraňující pocit životní prázdnoty. Nikoli pudové potřeby, ale vůle k smyslu tu nenachází svůj cíl. Razil pojem existenciální frustrace. A zároveň cestu k jejímu překonání. Jeho logoterapie (řec. logos znamená mj. i smysl) nespočívá v pracných rekonstrukcích minulých traumat ani v procedurách učení, odvykání či přivykání. Pacientovi je třeba pomoci, aby si uvědomil svou touhu po smyslu života a sám ho začal svobodně hledat (to neznamená, že by mu byl zvenčí „nadekretován“). Jistý prvek učení je v tom též: pacient se učí pečovat o svou duši.

Frankl nepopíral teorie svých předchůdců; ty mohou být ostatně v některých případech postačující. Jeho přínos je v tom, že znovuobjevil pravdu o člověku, kdysi samozřejmou: člověk je bytostí nejen tělesnou, duševní, společenskou, ale také duchovní, součástí jejíž přirozenosti je i potřeba sebepřesahu čili transcendence. Ve svých spisech a přednáškách se Frankl zpravidla o Bohu výslovně nezmiňuje. Není to popírání ani zamlčování, nýbrž výmluvné mlčení o Bohu, přičemž vše ostatní, o čem je řeč, k němu směřuje. Je nápovědou o něm.

Snad je to jedna z cest, jak mluvit o Bohu s dnešními lidmi, jimž rozmanité ideologie 20. století (i ty „vědecké“) vštípily pocit, že náboženství je „opiem lidstva“ a sama víra v Boha chorobným projevem, únikovou strategií. Ještě Freud ji pokládal za „iluzi“, za kolektivní neurózu. Neosvícení představitelé psychoterapeutických škol to často opakují dodnes. Ti vnímavější to už neříkají. Franklovo slovo nebylo možné přeslechnout.

Bylo by ale předčasné mluvit o nějaké regeneraci současné psychoterapie či o jejím obohacení o integrální pohled na lidskou osobnost. Pravdou je spíše opak. Společenská objednávka psychoterapie v dnešní hektické době klesá. Pokud o ni lidé vůbec stojí, pak o takovou, která je „rychlá“, „účinná“, ale spíše dají přednost „práškům“. Raději si nechat temperovat duši chemicky než o ni pečovat. Upozorňující slovo však zaznělo. Vyslovil je člověk, kterého k tomu přiměla jeho osobní zkušenost; nikoli banální, ale ta v pravém slova smyslu mezní.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou