Nedávné teroristické útoky ve Francii znovu rozvířily diskusi o vzájemném vztahu křesťanství a islámu. Jsou si nesmiřitelnými konkurenty, nebo mohou nalézt cestu ke vzájemnému porozumění?

 

Během své nedávné návštěvy Středoafrické republiky papež František navštívil mešitu.Snímek ČTK

 

ÚHEL POHLEDU Mons. Tomáše Halíka

 

V dnešní situaci je dobré si uvědomit a stále připomínat: hlavním cílem sekty, která si říká Islámský stát, je něco ještě daleko nebezpečnějšího než jejich vražedné útoky a zabíjení nevinných, to jsou jen prostředky. Jde jim o vyvolání války mezi islámem a Západem. Chtějí na svou stranu získat 1,6 miliardy obyvatel islámského světa tím, že jim namluví, že Západ nenávidí islám, že nebojuje proti extremistům, nýbrž proti islámu jako takovému a proti všem muslimům.

 

Všichni ti na Západě, kdo nevidí zásadní rozdíl mezi extremisty a islámem, jsou vítanými spojenci islamistických extremistů a ti se z nich radují ještě více než z evropských pomatenců, kteří vstupují do jejich řad. Válku s islamistickými extremisty nemůžeme vést jen zbraněmi, je to také a především válka idejí, psychologická válka – a zde je třeba zásadně odporovat „islamobijcům“, kteří z hlouposti významně nahrávají islamistické propagandě.

 

Válka proti extremistům by byla beznadějná, kdyby se arabským extremistům – a jejich ideovým dvojčatům typu pana Konvičky, kteří podobně černobíle vnímají svět – podařilo skutečně vehnat islámský svět (a také uprchlíky v Evropě) do náručí extremismu, totiž přesvědčit je, že Západ muslimy a islámskou kulturu jako celek nenávidí. Pak by nás čekala válka nikoli mezi extremistickou sektou a civilizovaným světem, nýbrž mezi dvěma mocnými civilizacemi, světová válka, jakou dějiny ještě nepoznaly. Nejdůležitějším zdrojem naděje je fakt, že zatím většina muslimů a všechny významné náboženské autority islámu tzv. Islámský stát a jeho řádění odsuzují – ale to se může změnit.

 

Náš Bůh je Pánem všech

 

Máme-li s muslimy „stejného Boha“? Kdo na tuto otázku odpoví negativně, prokazuje nejen elementární neznalosti dějin kultury a náboženství, ale také naprostou neznalost křesťanského vyznání. Jako křesťané vyznáváme víru „v jednoho Boha, otce všemohoucího, stvořitele nebe i země“, Boha všech lidí – nikoli nějakého zvláštního kmenového bůžka pouze křesťanů či katolíků, jednoho exempláře bohů, vedle něhož by byl jiný, cizí bůh muslimů, Židů apod. Navíc patříme s muslimy a Židy do jedné rodiny monoteistických „abrahámovských“ náboženství.

 

Samozřejmě jsou mezi těmi náboženstvími, ale i uvnitř nich, rozdílné teologické koncepce, způsoby chápání a popisování Boha, že tam najdeme nejen stejné či podobné, ale i odlišné příběhy. To jen mystikové všech těchto tří náboženství vědí a říkají, že Bůh se stejně vymyká možnostem jakéhokoli popisu lidskými slovy a kategoriemi.

 

Korán mluví o Ježíšovi a jeho panenské matce s velkou úctou, nás ovšem dráždí, že o něm mluví v důležitých věcech jinak než naše tradice a naše posvátné texty. Muslimové nám dělají přesně to, co jsme my křesťané po tisíciletí dělali Židům: také jsme Židům říkali, že my jejich Bibli (kterou jsme nazvali „Starý zákon“) rozumíme jinak – a samozřejmě na rozdíl od nich správně, že jen my víme, koho přesně měli na mysli proroci a žalmisté, apod. Také my jsme považovali židovství za pouhý vývojový předstupeň našeho náboženství, za náboženství, které je tím naším nahrazeno – a někdy s pocitem (s tragickými důsledky), že nejen židovská víra, ale i Židé jsou už „nahraditelní“. Přesně to si myslí mnozí muslimové o nás a našem náboženství.

 

Mezináboženský dialog není jen intelektuální hra, ale směřuje k revolučnímu obratu ve vzájemném nahlížení bez těchto nebezpečně druhé degradujících schémat. Když nám někdo cituje z Koránu nikoliv to, co je tam krásného a moudrého, nýbrž jisté strašné věty, měli bychom pokorně vědět, že možná ještě horší věty jakožto Boží příkazy můžeme najít v Bibli: blahoslavení těch, kdo malým dětem nepřátel roztříští lebky o skálu, či příkaz ke genocidě nepřátelských kmenů včetně nemluvňat, co močí na skálu.

 

Proč nejsem muslimem

 

Mám mnoho důvodů, proč jsem katolíkem, a ne muslimem – a jeden z hlavních je rozdíl v přístupu obou náboženství k posvátným textům. Křesťané, alespoň ti, kteří mají určité náboženské vzdělání, vědí o různých (např. alegorických) způsobech výkladu Bible už od starověku, a zejména od osvícenství. Vědí, že Bibli je možné chápat buď vážně – anebo doslova. Primitivní doslovný výklad fundamentalistů, kteří ignorují, že mnohá místa v Písmu jsou odrazem kulturně-dějinného prostředí autorů, nikoli přímým diktátem „shůry“, vede k tomu, že si do biblického textu neuvědoměle promítají představy své doby. Naopak brát Bibli vážně znamená pracovat s ní důkladně, teologicky, vědět, že celé dějiny teologie, církev a učitelský úřad nejsou zbytečné věci, že stojí ve službě Písmu a biblický text interpretují v historických souvislostech.

 

Tímto kritickým způsobem ovšem muslimové ke Koránu běžně nepřistupují, chápou ho většinou nehistoricky a doslovně, což může mít velmi neblahé důsledky. Ale přiznejme si, že mnoho křesťanů dosud přistupuje k Bibli jako muslimové ke Koránu. A vězme také, že naopak i mezi muslimy se začíná šířit umění historicko-kritického výkladu Koránu. Nedávno zaznělo velmi významné slovo nejvyššího představitele univerzity Al-Azhar („Vatikánu“ sunnitského islámu), že je třeba takto nově přistupovat ke Koránu a učit tak imámy, zejména ty, kteří působí na Západě, a zároveň jasně odsoudit zneužívání islámu k šíření politického extremismu. To ještě před několika lety, kdy jsem Al-Azhar navštívil, nebylo myslitelné.

 

Černobílá schémata

 

Máme-li zabránit tomu, aby válka s teroristy přerostla ve „válku civilizací“ a sebevraždu lidstva, musíme proti předsudkům a černobílým „obrazům nepřítele“ postavit znalost a úsilí o porozumění, které je nezbytným předpokladem soužití. A to, že Evropa – také v důsledku demografické krize a krize rodiny v „křesťanském“ světě (na rozdíl od muslimského) – bude všekulturní, ať se nám to líbí, či ne, je zkrátka fakt, který je třeba vzít na vědomí.

 

Předsudkům se daří z mnoha důvodů zvláště v naší zemi – také proto, že s muslimy prakticky žádné přímé zkušenosti nemáme a náboženské vzdělání Čechů je zcela tristní, bohužel i mnoha křesťanů. Ozývají-li se nejen na shromážděních neofašistů, ale i v křesťanských chrámech výroky, že křesťanství má Boha lásky a milosrdenství a islám jiného Boha, nelítostného Boha nenávisti, že křesťanství je náboženství života a islám náboženství smrti, je třeba jasně říci, že tyto výroky jsou nejen z odborného teologického a religionistického hlediska naprosto neudržitelné, že jsou dokonce na hranici trestného činu podněcování k nenávisti, nýbrž že jsou především nesmírně společensky nebezpečné. Takové populisticky líbivé emotivní generalizace a démonizování druhých, kteří tu s námi budou žít, by žádný morálně a odborně odpovědný člověk neměl vypustit z úst.

 

Je příznačné, že se to děje v době, kdy církev vzpomíná padesáté výročí dokumentu II. vatikánského koncilu Nostra aetate, který ve vztahu k muslimům cituje výrok papeže Řehoře VII. ze 7. století, že „věříme a vyznáváme jediného Boha, třebaže různými způsoby“.

 

Tedy: Nevěřme těm, kdo nám chtějí namluvit, že „náš“ Bůh je bohem mezi jinými bohy, kdo tvrdí, že Allah (jméno pro Boha v arabštině, blízké aramejštině, jazyku Ježíšovu) je jakýsi konkurenční „jiný Bůh“. Nevěřme těm, kdo nevidí rozdíl mezi islamismem a islámem, kdo tvrdí, že jsme ve „válce s islámem“ – toto nahrávání propagandě islamistů se totiž může stát „sebenaplňujícím proroctvím“. A pak Bůh, jediný Bůh nebe i země a všech lidí (ať už mu říkáme God, Gott, Dieu, Bog, Eli, či Allah) nechť je s námi!

 

Autor je teolog.