Vydání: 2021/33 75 let na cestě smíření, 10.8.2021

Příloha: Perspektivy 33

 
Život Josepha Vialatouxe (1880–1970) je spjat s Lyonem a jeho bezprostředním okolím. Byl plodným autorem, angažovaným občanem a po osvobození země od nacismu působil také jako profesor na katolických fakultách v Lyonu (1945–1960). Velký vliv na něj mělo široké a mnohovrstevnaté hnutí francouzského sociálního katolicismu. Tento proud se začal rozvíjet jako reakce na průmyslovou revoluci ve druhé polovině 19. století.
Významným regionem byl právě Vialatouxův Lyon, kde rychle rostly počty dělníků v továrnách na hedvábí. Protože práva pracujících byla často pošlapávána, aktivisté sociálního katolicismu se snažili o obhajobu důstojnosti lidské osoby, vzájemnou solidaritu mezi lidmi a o obranu společného dobra. Reagovali tak v první řadě na nemilosrdný kapitalismus, který redukoval člověka jen na zdroj levné pracovní síly. V druhé řadě pak vytvářeli opozici vůči všem formám kolektivismu, které opět degradovaly lidskou osobu na pouhé individuum utopené v mase lidí. V obou případech se tak jednalo o materialismus hubící lidského ducha.
Ve stopách Sokrata a sv. Ireneje
V myšlení a tvorbě Josepha Vialatouxe lze vystopovat několik charakteristik, které reprezentují dvě velké myšlenkové tradice – filozofa Sokrata a sv. Ireneje. Sokrates probouzel k činnosti jednotlivé obyvatele Athén – zvláště mládež, podobně i Vialatoux se zaměřoval na iniciativu a odpovědnost občana. Tak jako Sokrates provokoval své soukmenovce k činnosti, pomáhal jim zbavovat se pout vnitřní nesvobody a falešných představ – a vyváděl je ze slepoty totality k uvědomělému zápasu o mravní a duchovní hodnoty, i Vialatoux bojoval o lidskou osobu proti totalitě a naturalismu (odmítajícímu vše duchovní a nadpřirozené – pozn. red.) v politice i ve vědě.
Tak jako byl Sokrates nařčen z neúcty k místním bohům-idolům, kteří sloužili k upevňování časné vlády zkorumpovaných politiků, i Vialatoux se ve své tvorbě zabýval vztahem politiky a náboženství. Na tuto souvislost poukázal jak v kritice Francouzské akce a Charlese Maurrase (nacionalistického hnutí a jejího vůdce – pozn. red.), v kritice maršála Pétaina a nacismu, tak i v kritice liberalismu a komunismu, které nevnímal jen jako politická hnutí, ale jako pohanská náboženství. Podobně i sv. Irenej jako lyonský biskup obhajoval na konci 2. století křesťanskou víru proti pohanství, kladl důraz na inkarnaci Slova a zastával názor, že slávou Boží je živý člověk, tj. člověk ve svém historickém a kulturním kontextu.
Konflikt s Charlesem Maurrasem
Vialatoux tedy obhajoval křesťanství proti různým formám novopohanství, které se šířilo na začátku 20. století. Jedním z významných představitelů tohoto pohanství byl zmíněný Charles Maurras, francouzský literát, myslitel a ideolog, který zastával krajní pravicové postoje. Byl velice komplikovanou osobností a od roku 1899 aktivně působil ve spolku tzv. Francouzské akce sdružené kolem stejnojmenných novin, kde zastával funkci šéfredaktora. Názorově šlo o směsici nacionalismu, rasismu, pozitivismu a nostalgie po staré monarchii. Svými knihami a novinovými články, kterých bylo na tisíce, ovlivnil francouzskou společnost především mezi první a druhou světovou válkou. Maurrasovi podlehla také řada katolíků, včetně kněží a řeholníků, kteří se domnívali, že tento myslitel je obhájcem církve.
Samotný Maurras se považoval za nevěřícího, ke katolictví konvertoval až na konci života. Nicméně mu vždy imponovala forma katolictví z dob feudalismu, která zdůrazňovala moc, hierarchii a elitu. Tuto karikaturu katolicismu, prostoupenou rasismem a pohanstvím, hájil pod zdáním návratu k tradičním národním hodnotám. Přestože se Maurras ve svých spisech vyhýbal duchovním tématům, v celospolečenském dění se stavěl formálně na stranu církve. Hájil ji např. ve chvíli, kdy bylo učitelům na školách nařizováno, aby ve výuce podporovali myšlenky republikánství a agnosticismu, nebo když byli po roce 1904 perzekuováni důstojníci v armádě a zaměstnanci v administrativě kvůli své příslušnosti k církvi. Z tohoto důvodu byl mnohými katolíky uctíván a obdivován. Dokonce i takový Jacques Maritain, katolický filozof a tomista, se ještě v roce 1926, těsně před odsouzením Maurrase papežem Piem XI., pokoušel v myšlení tohoto sporného autora hledat pozitivní prvky užitečné pro katolíky. Mělo jít především o politickou nauku založenou na řádu a hierarchii.
Joseph Vialatoux se postavil od samého začátku v roce 1908 proti Maurrasovu myšlení. Ukázal, že ve skutečnosti jde o rasistickou a pohanskou ideologii blízkou nacismu a nacionálnímu extremismu. Vialatoux dokazoval neslučitelnost Maurrasových myšlenek s křesťanstvím spočívajícím na lásce k Bohu a k druhému člověku. Celé Maurrasovo myšlení bylo totiž založeno na pozitivismu a jeho pojetí církve bylo bez duchovního výměru, chápané jen jako mocenská struktura.
V dizkusi s Maritainem, který hájil kompromisní stanovisko, Vialatoux zdůrazňoval, že nelze odmítat teorii a přijímat praxi – tzn. nelze odmítat Maurrasův pozitivismus a materialismus, a zároveň používat jeho politický koncept k budování církve. Maritain po roce 1926 uznal svůj omyl a přijal Vialatouxovu argumentaci. Doplňme, že Vialatoux obdržel v únoru 1927 od Pia XI. prostřednictvím státního sekretáře kardinála Gasparriho poděkování za své dílo.
Otroctví, nebo země zaslíbená
Zde je důležitá otázka po občanské společnosti. Při četbě Vialatouxových textů si můžeme uvědomit, že společnost není statickou skutečností, ale naopak živým a dynamickým organismem. Ten se pohybuje mezi dvěma krajnostmi: mezi totalitarismem a svobodou. Každá generace si musí klást otázku, zda chce podnikat cestu za svobodou do země zaslíbené, anebo zda raději zůstane ve starozákonním Egyptě, v zemi otroctví a hříchu. To, co člověka a celou společnost brzdí a vrhá do tenat nesvobody, je totiž lhostejnost, pohodlí, konformismus, nostalgie a mamon. Naopak to, co je motorem na cestě ke svobodě, je společenská angažovanost, zájem o druhého, schopnost a ochota být odpovědný za svůj život, a nakonec také vůle za svobodu bojovat.
Vialatoux, který se snažil vyjádřit, co je to totalitní systém 20. století, použil jako model totalitního státu vizi společnosti Thomase Hobbese, anglického filozofa z přelomu 16. a 17. století. Ten totiž, jak říká Vialatoux, popsal člověka a lidskou společnost jako dokonalé stroje, u nichž, máme-li je poznat, stačí nastudovat jejich mechaniku. Hobbesovo schéma tak používají všichni ti, kteří se domnívají, že život člověka a celé společnosti lze vyjádřit v několika matematických formulích a popsat je jen jako materiální skutečnosti.
Náš autor kritizoval především komunismus a nacismus. My si však můžeme uvědomit, že totalitarismus se netýká jen velkých státních útvarů, ale je k němu náchylná každá instituce. Všude tam, kde je člověk redukován na pouhý stroj a společnost na pouhou masu řízenou „osvícenými“ vůdci, máme co do činění s totalitarismem. Školy, domovy důchodců, ale i diecéze nebo farnosti se mohou za daných okolností stát místem totality.
Svoboda a boj o ni
Neméně důležitým momentem je zde téma svobody. Co je vlastně lidská svoboda? Jaký má charakter? Vialatoux vnímá svobodu ve dvou dimenzích. Mluví o svobodách vnějších a o svobodě vnitřní. V první řadě tak můžeme uvažovat o vnějších podmínkách, které umožňují člověku a celé společnosti pozitivně se rozvíjet. Ty však samy o sobě nestačí. Člověk je povolán podle Vialatouxe k tvůrčí činnosti. Tím nemyslí ani tak na spontánní aktivitu člověka, jako spíše na duchovní růst lidské osoby. Tato vnitřní svoboda je cílem úsilí každého jednotlivce i celé společnosti. A nezaniká ani tehdy, jsou-li vnější svobody omezeny. Avšak ani ty nelze opomíjet! Vnitřní svobodu lze totiž nejlépe rozvíjet ve zdravém politickém prostoru.
Posledním významným momentem Vialatouxova myšlení je otázka po legitimitě veřejné moci a po možnosti rezistence či vzdoru vůči ní. Konkrétně se náš autor ptá, zda v roce 1940 měli Francouzi přijmout vichistickou vládu v čele s maršálem Philippem Pétainem a pozdějším premiérem Pierrem Lavalem, anebo zda se měli postavit na stranu generála Charlese de Gaulla. Zatímco Pétainova vláda tíhla ke spolupráci s nacisty, de Gaulle se postavil do otevřené a nesmlouvané rezistence vůči všem nacistům a jejich loajálním přívržencům.
Z celého pojednání je zřejmé, že „legální“ ještě neznamená „legitimní“. Legálním je totiž to, co obléklo podobu psaného zákona a je na veřejnosti bráno jako něco oficiálního. To však může být zvrhlé, jak o tom svědčí právě nacistické zákony. Proto je důležitá „legitimita“, která se odkazuje na přirozené právo, tzn. například na dobré mravy nebo společné dobro. Pro Josepha Vialatouxe byla rezistence proti nacistům ve vichistické Francii zcela legitimní, a proto stojí na straně generála de Gaulla. Ten byl příkladem vynikající občanské angažovanosti. Důležitá zde byla vůle po svobodě a po solidaritě s druhými, zvláště s těmi nejslabšími.
Otvírat se jinakosti
Pojednání o Josephu Vialatouxovi a o sociálním katolicismu patří do historie 20. století. Vialatoux nevěděl nic o internetu a sociálních sítích. Přesto jsou jeho myšlenky nadčasové a uchovávají si poselství i pro nás. Tak jako si musely generace našich prarodičů vydobýt život ve svobodě a vyrovnat se s totalitami nacismu a komunismu (anebo si je v důsledku své pasivity protrpět), i dnes musíme bdít a být připraveni k boji obhájit svoji svobodu. Zatímco v době Vialatouxově byl tento boj ještě vymezen fyzickým časoprostorem, dnes je hra o naši svobodu definována ve velké míře virtuálními dimenzemi. Otázka zní, zda si chceme uchovat kritické myšlení, vycházet ze svých komfortních zón a otvírat se jinakostem druhých lidí, i když nám to bude nepříjemné, anebo zda se budeme se svými „přáteli“ raději uzavírat do mentálních bublin – ať ve fyzickém, nebo virtuálním prostoru. Stejně jako v minulém století i dnes jsou svoboda a totalita stále hmatatelnými skutečnostmi!