Vydání: 2004/22 Pouť do Mariazell, 31.10.2004, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Krize církve a její sociologická expertiza
Lidí v Evropě ubývá. Ještě rychleji zde ale ubývá kněží, kněžských i řeholních povolání, ba i věřících, a nejen u nás. Podobné starosti mají i v Německu, jakkoli je tam situace příznivější než u nás. Nedávno tam způsobil rozruch sociolog a teolog Michael Ebertz, profesor na katolické Fachhochschule ve Freiburgu knihou Aufbruch in der Kirche (Nástup v církvi). Jeho kritika do vlastních řad je radikální: církev je v krizi, a to hned v několikeré; ve finanční, personální a v 'krizi relevance', což znamená 'krizi nabídky'. Příčin je celá řada. Ta hlavní spočívá dle autora v pluralizaci společnosti a ve specializaci oblastí života. V každodenním životě ztrácí náboženská víra společenskou podporu, a proto se privatizuje. Většina lidí proto žije mimo církev.
KDYŽ KRITIZUJE ODBORNÍK
I v živých farnostech sílí tendence k soběstačnosti a k opouzdření (někdy se tomu říká 'výklenková existence'). Scházejí se tam stále titíž lidé a vytvářejí svět, který je člověku zvenčí nepřístupný. 'Co jedny spojuje, druhé vylučuje a odcizuje,' píše Ebertz. Vázne komunikace mezi těmi uvnitř s těmi venku.
Překážku oživení vidí tento autor v dosavadní územní farní struktuře. Když někdo někde bydlí, zdaleka to neznamená, že je tam i jeho sociální pole (že tam např. chodí do kostela). Praktikující věřící proto 'podlézají mantinely' farní struktury a vytvářejí uvnitř církve jakýsi 'černý trh'. Chtějí totiž sytit svůj náboženský hlad tehdy, kdy ho pociťují, a tam, kde právě jsou.
Ebertzovi kritikové mu vytýkají odbornickou jednostrannost. Ač je sociologem i teologem, hovoří pouze jako sociolog, a i z této pozice popisuje situaci jen ve velkých městech. Nenabízí způsob, jak z krize ven, a nebere v úvahu podstatu církve v její plnosti: že je tu také Někdo Jiný, kdo zasévá a sklízí, ale prý není divu, jak má nějaký sociolog měřit působení Ducha Svatého? Přesto i tamější kritika z teologických pozic uznává, že Ebertzovy vývody pomáhají krizi církve alespoň lépe rozumět.
Mnohé formulace freiburského sociologa činí dojem, jako by je vyslovil krizový manažer na adresu neprosperující firmy. I u nás by asi došly sluchu. Je to ale kritika spíše divácká (vy tam nahoře, dělejte něco!). Takový je ostatně postoj většiny příslušníků masové společnosti. Tím však není řečeno, že by kibic nemohl mít v lecčems pravdu.
NAHOŘE-DOLE A UVNITŘ-VENKU
Jsme církví hierarchickou, jedni jsou nahoře, druzí dole (z pozice laika jsou nahoře všechny osoby duchovní, z pozice kněze jen biskupové). Církev učící versus slyšící - toto tradiční dělení už nebývá zmiňováno, přesto platí. Církví jednající jsme ale všichni. Jde-li o jednání, je na místě se ptát nejen jak, ale především s kým. - A zde je na místě dát Ebertzovi za pravdu. Není jen nahoře-dole, ale i uvnitř a venku. V obou souřadnicích jde pokaždé o dva směry: shora dolů, zdola nahoru a zevnitř ven a zvenčí dovnitř. Těžkosti jsou ve všech případech. V těch druhých dvou - zevnitř ven a zvenku dovnitř - je to asi mnohem těžší.
Oproti Ebertzovi máme zkušenost s jinými politickými poměry, a proto víme, že ona výklenková existence, naše ghetto, nemusí vyplynout jen z našich slabostí a nepravostí, ale může být i jedinou zbývající možností, protože jsme tam byli zahnáni. Oba výklady - vnitřní zemdlenost i vnější útlak - mohou platit, přičemž lze (účelově?) zdůraznit jednou ten, jindy onen. Možná že právě toto dvojí sebepojetí naší místní církve je tou - na vlastní kůži prožitou, tudíž důvěrněji známou - domácí podobou polarizace, která poznamenává církev světovou, totiž napětí mezi 'progresismem' a 'konzervatismem'. Jinými slovy: církev zlenivělá, která zaspala dobu (jak soudí progresisté), a církev coby ostrůvek věrných, ohrožovaný přívaly potopy (jak to cítí konzervativci).
ONI NÁM NEROZUMĚJÍ-MY VÁM NEROZUMÍME
Zpět k situaci my uvnitř-oni venku. Oba prostory se sobě rychle vzdalují. Odstup se s každou novou generací zvětšuje skokem. Církev si s tím neví rady. Odtud snaha věnovat se těm 'uvnitř', a pokud jde o ty 'venku', nechat to na nich. - Jako strategii v krajní nouzi to lze pochopit. Nejsem si jist, zda u nás panuje všude ona krajní nouze (někde asi ano). Je to rezignace na misijní poslání církve.
Kolega z redakční rady mi popsal průběh akce, pořádané církví v odlehlém klášteře. Přišla tam spousta mladých s ruksaky, spacáky a s upřímným zájmem. Promluvil k nim i kněz. Po jeho vystoupení obklopili kolegu mladí se spacáky a s vyvalenýma očima se ho ptali, cože jim chtěl ten kněz říci. Upřímně nerozuměli.
Toho kněze náhodou znám, sloužil kdysi tam, co bydlím, rád a s užitkem jsem slýchal jeho promluvy. K těm mladým mluvil stejným způsobem jako k nám farníkům. Vida, bezděčný důsledek 'výklenkové existence'. Ano, přežívali jsme tímto způsobem půlstoletí, kdy byl možný pouze trojí modus operandi církve: pod dohledem, v katakombách a v kriminále. Bylo to přinejmenším obtížné, ale aspoň jsme byli stále 'mezi svými'. Teď je to ale jiné, není-liž pravda?
Proslulý rozpor mezi konzervatismem a progresismem bývá označován synonymně jako rozpor mezi tradicionalismem a liberalismem. Ta druhá verze působí jaksi zlověstněji. Jsou v církvi liberálové, ochotní relativizovat depozitum víry k nepoznání. A jsou i ti, jejichž důraz na tradici nabývá podoby inkvizitorského slídičství. To je, myslím, u nás méně častý případ. Výstižnějším označením zmíněného napětí v jeho zdejší podobě je odlišnost důrazu na defenzivní versus ofenzivní strategii církve neboli na její poslání sebezáchovné versus misijní.
DOMÁCÍ PROBLÉM: NAHOŘE-DOLE
Církev coby Úřad (lépe: Magisterium; říkáváme též 'oficiální církev', německy 'Amtskirche') inklinuje svou přirozeností k prvnímu pólu: ke konzervatismu, tradicionalismu, k defenzivní strategii, neboť uchovává konstanty. Důsledky tohoto tíhnutí příliš nepřejí těm 'venku'. Ti ale nemusejí být hozeni přes palubu, vždyť uvnitř církve jsou ti, kdo by o ně měli mít zájem - laici. Převaha úlohy kvasu a soli spočívá na nich. Mají mnohem lepší přístup tam, kde je třeba jednat. Reálný dialog církve se sekularizovanou společností se neděje prostřednictvím médií ani při štědrovečerní mši, ale tváří v tvář čili 'dole'.
Nepřipravenost laiků na tento úkol bývá zarážející. O to štiplavější bývá jejich kritika 'oficiální církve'. Některé laické iniciativy (nikoli u nás, ale na Západě) chtějí zasahovat do jejích kompetencí: ženy chtějí být kněžkami, laici chtějí kázat při mši apod. Není věcí laiků uspořádat Den Páně, nýbrž naplnit všední dny církve.
Hierarchie ('ti nahoře') není celou církví, je její servisní organizací, jak bychom dnes řekli (pohoršení tu není na místě, 'servis' je totéž co 'služba'). Nejsem si jist, zda my laici máme vždy jasno, v čem ta služba spočívá a jaký je její dosah. Naproti tomu v rámci oné dělby práce nemohu jako laik očekávat od kněze, tím méně od biskupa, návod, jak jednat s dospívajícím synem, který prožívá krizi víry, jak mluvit s přítelem příliš liknavým v hledání Boha, jak postupovat, když se v mé obci, firmě, partaji či profesi chystá nepravost apod. Jistě, mohu dostat radu, nezřídka i dobrou, ale v podstatě musím jednat sám. - Proto se domnívám, že v tom nejpodstatnějším, co určuje poslání laika ve světě, ho ani případná neosvícenost či nekompetence jeho církevní 'vrchnosti' nemůže omezit.
Ti nahoře ani ti dole nemají předem zaručenu osobní svatost ani bezchybnost výkonu svých kompetencí. To máme vědět předem a nezoufat, když tato samozřejmost vyjde v konkrétní situaci víc najevo. - Také by nás nemělo překvapovat, že se jedni 'montují' do kompetencí těch druhých a naopak. Ale když se tak stane, měli bychom o tom spolu otevřeně mluvit. S tím máme dosud u nás v Česku potíže. Nezbývá než se učit je překonávat.
POZOR NA UTOPIE A IMPROVIZACE
Freiburský sociolog má pravdu, je tu krize personální, finanční i nabídková, daná 'duchem doby', což znamená, že příčiny vězí hluboko. Je stávající farní struktura překážkou oživení? Vyžaduje přestavbu, vynucuje si ji život sám, ale máme se jí zříkat, je-li to - a asi nejen u nás - jediná reálně fungující struktura?
Ebertz vkládá naděje do kategoriální pastorace, která se nezaměřuje na místní obec, ale na 'kategorie', tj. společenství lidí mentálně, zájmově, komunikačně či profesně si blízkých. Přitom i ta jeho zámožná německá církev se ocitá ve finanční tísni, mnohé diecéze tam propouštějí - a mezi prvními právě pastorační asistenty zaměřené na kategoriální pastoraci. Je to chyba? Asi ne, představme si, kdyby přežily jen ty 'kategorie', kdo všechno by z nich (tedy i z péče církve) 'vypadl'.
Ve společnosti blahobytu (jíž byla donedávna společnost západního typu) má i církev sklon k prohlubování své instituční struktury, k profesionalizaci, specializaci, k vytváření pracovních míst. Finanční tíseň s tím asi skoncuje. Některé projekty, byť cenné (např. kategoriální pastorace), se stanou nedostižným luxusem. Budeme-li o ně přesto stát, budeme muset obětovat něco z toho, čeho si moderní člověk cení nejvíce; v daném případě je tím jeho peněženka a volný čas.
Bez otevřené komunikace mezi těmi 'nahoře' a 'dole' to nepůjde. O čem komunikovat? Klerici mají co říci laikům o životě z víry, o její formaci, o nezbytné teologické vzdělanosti. Laici mají co říci klerikům (včetně biskupů) o tom, co je to komunikace, management a jak funguje sekularizovaná společnost.