Hned v první větě připomíná Tertulián ženám, že kdyby zde na zemi měly víru, která odpovídá velikosti slíbené odměny v nebi, tak by si tyto nejmilejší sestry ihned poté, co poznaly živého Boha a uvědomily se své postavení (tj. postavení žen), nežádaly nějakého nápadného, nebo dokonce nádherného oděvu, nýbrž raději by žily ve smutku, ba dokonce by zanedbávaly svůj zevnějšek, neboť každá žena v sobě nese truchlící a kající Evu. Hleděly by kajícím oděvem pomáhat usmířit, co Eva zavinila, tedy hanebný pád do hříchu a bezútěšný úpadek lidstva.

V bolestech bude muset žena rodit a bude pod mocí muže, jenž je jejím pánem, a přesto některé ženy nechtějí vědět, že jsou Evou. Boží rozsudek nad jejím pokolením stále přetrvává a tak i vina ženy nadále trvá. Tertulián se ve své řeči obrací k ženě a říká jí, že je bránou ďábla (Tu es diaboli ianua), že odpečetila onen strom, porušila Boží zákon a že toho obloudila, ke kterému ďábel nebyl schopen se přiblížit, že zničila muže, jenž je obrazem Božím. Kvůli její vině a smrti jako jejího důsledku musel i Syn Boží zemřít. A přesto jí přichází na mysl, aby se zdobila. Hedvábí tkané, obarvené, vyšívané, zlatem protkané oděvy s perlami a rubíny – to vše je na překážku odsouzené a duchovně mrtvé ženě a slouží ji jako nádhera pro pohřeb.
http://www.duseahvezdy.cz/2014/09/18/tertullianus-o-zdobeni-zen/