Vydání: 2004/26 Moje první farnost, 31.10.2004, Autor: Jaroslav Med

Příloha: Perspektivy

K životnímu jubileu významného českého teologa
V jednom ze svých esejů si Romano Guardini položil otázku, jestli může ještě dnes opravdový člověk věřit jako křesťan při vědomí své plné odpovědnosti za tento svět i za sebe. Toto tázání ještě prohlubuje současná podoba světa, odcizujícího člověka sobě samému a omezující jeho svobodu ve jménu systému.
Zároveň ovšem vidíme, jak je na všech stranách pociťována touha po něčem absolutním a jako na palimpsestu prosvítá z mnoha tvůrčích gest (zejména je to vidět v poezii) křesťanský model skutečnosti, který filozof Josef Pieper přirovnal k Odysseovu luku; podle Homéra pouze Odysseus byl tak silný, že dokázal přiblížit k sobě oba konce luku, až vznikl kruh. Obraz Odysseova luku má ukázat, oč běží křesťanskému modelu skutečnosti, v němž jde o spojení a propojení dvou protichůdných pólů, ať už je pojmenujeme duch a hmota, věčnost a čas, absolutní a relativní či Bůh a svět, bez jejichž plodného potýkání by nebylo evropské kultury.
POKUŠENÍ SEKULARIZOVAT POSVÁTNÉ
Takto přistupuje ke křesťanskému modelu skutečnosti také jeden z našich nejvýznamnějších současných filozofů a teologů, Karel Skalický, jehož obecný přínos pro českou teologii a filozofii nebyl ještě zdaleka po zásluze oceněn, zejména bereme-li v úvahu jeho všestranné aktivity v římském exilu. Ve svých četných pracích si Karel Skalický všímal zejména některých zásadních vývojových momentů, hluboce ovlivňujících evropský civilizační a kulturní okruh.
Podobně jako Rio Preisner uvažuje K. Skalický často o gnózi, která je nesporným tmelem všech utopií, vedoucích k totalitarismu. V souvislosti s tím analyzoval konstantinovský zlom v evropských dějinách, znamenající křesťanské vítězství, o němž Ernest Renan poznamenal, že se v něm křesťanství utopilo. Skalický se pokusil Renana opravit v tom smyslu, že křesťanství do svého vítězství spíše zabředlo, a to především pokušením sekularizovat posvátné, což vedlo k tendenci 'zposvátnění národa a znárodnění posvátna'. S tím posléze souvisel stálý problém povahy a výkonu duchovní moci; tam, kde bylo nahrazeno duchovno klerikálnem a 'posvátným manažerismem', upozorňuje K. Skalický, tam se vyprázdnil prostor, do něhož posléze nutně musel vstoupit nihilismus jako tradiční hodnotové popření člověka. A pojem člověka, konstatuje Skalický ve shodě s Denisem de Rougemont, je hlavním 'posláním a pokladem Evropy'. Je to ovšem poklad dosti nebezpečný, protože existuje stálé riziko úchylky k 'individualismu bez povinností a k militantnosti bez práv, což jsou pravé příčiny mnoha našich společenských neštěstí'.
Vyplnit tento prázdný prostor a zároveň plodně prohloubit pojem člověka, zejména tváří v tvář soudobému integračnímu procesu, může pouze nově prožívané křesťanství, nová křesťanstvím inspirovaná kultura. A K. Skalický tuto nově vznikající a křesťanstvím inspirovanou kulturu chápe jako nutný ideál, zvláště když si uvědomujeme, že 'Boží království není prostě racionálním projektem nejlepší společnosti, ale je to skutečnost Krista přítomného mezi námi'.
MNOHOST NAŠICH TRADIC
V sedmdesátých letech minulého století proběhla v exilu i v disentu diskuse o smyslu českých dějin, do níž K. Skalický přispěl statí Prolegomena k budoucí filozofii českých dějin. Zde se pokusil o jakousi fenomenologii českého dějinného vědomí a české kultury, přičemž je vnímal jako 'rozšířené a prohloubené sebepoznání'. Toto sebepoznání je nutné, protože musíme vycházet z plurality našich národních tradic.
Karel Skalický je vymezil do pěti okruhů: tradice cyrilometodějská, svatováclavská, husitsko-bratrská, katolicko-reformační a osvícensko-masarykovská. Tyto tradice potom analyzuje s přihlédnutím k jejich funkčnosti v českém dějinném vývoji. Zde Skalický souhlasí s Janem Patočkou, že 'kontinuita neexistuje, je třeba vyjít z diskontinuity', zároveň jej však musí odmítnout, když Patočka nachází jakousi kontinuitu v českém elementárním demokratismu. Je-li zde vůbec jaká kontinuita, uvažuje Skalický, pak je to Ježíš a jeho člověčenství, to zneklidňovalo nejen Husa a Palackého, ale i T. G. Masaryka, E. Rádla, V. Černého a řadu dalších. Ježíš je podle Skalického současně dějinné kontinuum i ta největší diskontinuita, protože byl a je 'revolučním kvasem veškerých lidských dějin'.
V závěru své studie K. Skalický shrnuje: 'Nevybírejme si z našich dějin jen katolictví nebo protestantství či marxistickou linii nebo prostě tu, která se nám hodí, ale dejme se prostoupit celou jejich rozporností. Není dnes většího dobrodružství ducha než být v tomto smyslu, to znamená plně a neokleštěně, bez toho, že bychom něco odepisovali nebo vypouštěli, Čechem. Chce to ovšem odvahu k syntéze.'
POSVÁTNÉ VERSUS VŠEDNODENNÍ
Tuto syntézu nejzřejměji vyjevuje kultura, v níž vidí K. Skalický legitimní locus theologicus a zcela jednoznačně se hlásí k integrálnímu pojetí kultury, jak ho definoval Druhý vatikánský koncil. Vztah mezi vědou, vírou a kulturou má dialogický charakter a jedním z hlavních cílů evangelizace v současném světě je právě kultura, protože víra, jež se nevtělí do kultury, není vírou živou.
Skalický nejednou zdůrazňuje, že vše, co je kolem nás, má epifanickou hodnotu, což podtrhuje dialektickou nutnost posvátna jako protikladu všednodennosti. V těchto souvislostech Skalický často uvažuje o požadavku smyslu jako o základní existenciální otázce, která je zároveň kruciální otázkou po smyslu a poslání kultury, protože např. literatura, jak ji vnímá Skalický, je prohloubeným poznáním a uskutečňováním smyslu; není jen výdobytkem člověka, ale též darem a milostí. Při své analýze českých národních tradic Skalický dospívá posléze k důležitému závěru o naší převaze sociálně-historického zájmu nad zájmem existenciálním.
ZMĚNA DUCHOVNÍHO HORIZONTU
Tento Skalického obecný závěr bych chtěl doplnit jistou literárně historickou odbočkou, která jej literárně konkretizuje. - V roce 1940 dosáhla ohroženost české národní existence svého vrcholu: literatura na to reagovala návratem k spirituálně-metafyzickým hodnotám.
Právě v tomto roce vydává vůdčí zjev nastupující básnické generace Kamil Bednář svůj programový spisek Slovo k mladým, v němž se odvrací od všech ideologií a chápe člověka jako tvora především náboženského. V tomtéž roce vychází básnická sbírka Vladimíra Holana První testament s důrazně apelativním závěrečným trojverším 'Jenomže sama země praví: bez ryzí transcendentály / se žádná stavba nedostaví / nikdy, ach, nikdy nedostaví'; Jan Zahradníček vydává básnickou sbírku Korouhve, jednu jedinou básnickou prosbu k zemským patronům o ochranu české země, a František Hrubín ve sbírce Včelí plást napíše jedny z nejkrásnějších mariánských veršů české poezie.
Proměna válečné situace v letech 1941-42, zejména vstup SSSR do války, už dávaly českému národu záruku na jeho přežití. Tento fakt velmi rychle změnil duchovní horizont české literatury: paradigmaticky to ztělesnil např. básnický vývoj Františka Hrubína, u něhož je již v roce 1942 v básnické skladbě Stalingrad překryta náboženská naděje vizí 'nové země', nalézající se už v prostoru socialistické utopie. V roce 1940 Jindřich Chalupecký jednoznačně konstatoval: 'Estetika bez metafyziky je nesmysl,' o dva roky později, podle slov J. Grossmana, jsme však už byli všichni 'samouky socialismu'.
NEEXISTENCE PRAVDY?
Tento letmý pohled na některé z vývojových proměn české poezie svým způsobem potvrzuje Skalického tezi o převaze sociálně-historických elementů v českém vnímání skutečnosti nad elementy nadosobními i o jisté povrchnosti našeho vztahu k náboženským hodnotám. Skalického práce působí mnoha svými závěry a východisky velmi provokativně v českém sekularizovaném prostředí, kde se pravda stále ještě ve značné míře činí závislou na společenských podmínkách a kde lidé spojují pojem pravdy - pokud ji vůbec hledají - jen a jen s vědou.
Další fázi, přeskočiv mantinely rozumu a konzumu, už rýsuje známý americký postmoderní filozof R. Rorty, když vzývá Nietzscheho jako proroka neexistence pravdy. A protože pravda neexistuje, mějme se aspoň rádi a čiňme dobro, načrtává Rorty jediné možné a spásné východisko. Ale proč? - zní neodbytná otázka a Velký inkvizitor, stále vyhrožující, že jakmile bude svoboda, nebude chleba, se spokojeně usmívá a rád zvětší náš žvanec, a ještě nám přidá na cestu do pekla pár nových slastí.
Tahle cesta ale vedla světem od nepaměti a lze se jí vyhnout. A k tomu nám právě napomáhají osobnosti typu Karla Skalického, za což mu patří náš upřímný dík, a hlavně přání Božího požehnání do dalších let tvůrčí práce.
Jaroslav Med
(Mezititulky redakční)