26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Kříž jako nástroj politického boje

29. 9. 2010

|
Tisk
|

Vydání: 2010/40 Facebook, 29.9.2010, Autor: Andrzej Dragula

Příloha: Perspektivy

Před sídlem polského prezidenta už nestojí kontroverzní kříž – oznamovaly nedávno agentury. Do kaple prezidentského paláce ho spolu s několika spolupracovníky přenesl šéf prezidentské kanceláře. Kříž před palácem krátce po dubnové letecké katastrofě vztyčili místní skauti. Když měl být koncem letošního července přenesen do nedalekého kostela svaté Anny, shromáždily se stovky lidí s úmyslem jej bránit. Došlo i na ostré slovní potyčky a fyzické napadání. Vedle toho se v Polsku (především na levé straně politického spektra) rozvířila debata o místě kříže ve veřejném prostoru a o laické povaze státu. Spor kolem kříže je však jen vrcholkem ledovce. Odráží totiž mnohem hlubší problém dotýkající se sebeidentifikace nejen jednotlivých Poláků, nýbrž dnešního Polska vůbec. Na další souvislosti sporu upozorňuje ve svém článku známý polský teolog a publicista.

V dohodě mezi kanceláří polského prezidenta, skauty a varšavským arcibiskupstvím z 21. července se píše, že „kříž před sídlem hlavy státu, coby tradiční křesťanský symbol připomínky zemřelých, spontánně vztyčili na znamení smutku zástupci skautských organizací. Učinili tak během své solidární služby bezprostředně po letecké katastrofě nad Smolenskem. Kříž měl sloužit především k společné modlitbě lidí, kteří se na tomto místě shromažďovali ve dnech státního smutku“. Jako by na to pak ale všichni zapomněli. Volba místa měla svou logiku: při katastrofě zahynuli mimo jiné i prezident a jeho manželka. Smutek, který padl na celou zemi, daný už třeba jen počtem pohřbů, mší a shromáždění k uctění památky zemřelých, se dožadoval místa – jednoho symbolického hrobu, u něhož by se lidé mohli shromaždovat, aby dali průchod tomu, co cítili. Období smutku skončilo, přinejmenším toho oficiálního, státního. Pro mnohé však neskončí nikdy.

Rekviem za „čtvrtou republiku“

Nejde ale jen o žal nad zmařenými životy. Jde o víc. Někteří vnímají události z 10. dubna 2010 – jakkoliv těžké a tragické – nakonec jen jako smutnou epizodu polských novodobých dějin. Nyní je třeba obrátit list. Podle zásady: na minulost nezapomínat, ale žít přítomností a budoucností Polska. Jiní tyto události chápali jako skutečné rekviem za Polsko, jeden jeho konkrétní projekt, rekviem za „čtvrtou republiku“. Avšak ti, již takto uvažují, jako by zapomínali, že mezi těmi, kteří nedaleko Smolenska zahynuli, nebyli jenom stoupenci této vize Polska, nýbrž i její odpůrci. Smolenská tragédie se tedy stala jakýmsi novým zakladatelským mýtem. Pro jeho vyznavače neleží u jeho základu jen nějaká obyčejná, banální smrt, ale smrt, která zastihla své oběti v určitém čase, na určitém místě a mající určitou podobu. Tito lidé položili životy při plnění veledůležitého poslání, nebo dokonce – jak by si to mnozí přáli – na bitevním poli, odtud pak obraty, jako „druhá Katyň“ či „Katyň 2010“. Nelze se tedy divit, že podobná hesla se setkávají s protestem u pozůstalých po skutečných obětech katyňského masakru. „Není možné, aby si někdo kvůli svým politickým a osobním cílům nebo ambicím přivlastňoval nárok na roky války a katyňského traumatu,“ uvedla v polském tisku dcera předsedy organizace katyňských rodin, který rovněž při dubnové katastrofě zahynul. Ale proti těmto střízlivým hlasům se ozývají teorie, že to „přece Rusové nastražili dubnovou tragédii, aby tak odvedli pozornost od Stalinových zločinů“. To už ovšem nemá nic společného s historickými fakty, nýbrž s ideologicky podbarveným výkladem dějin.

Němý svědek slov plných nenávisti a zloby

A jaké místo v tom všem má kříž? „Kříž, znamení nekonečné Boží lásky k člověku a trvalá výzva k jednotě a lásce mezi lidmi, se stal před našima očima instrumentem politického handrkování a němým svědkem slov plných nenávisti a zloby,“ uvedli ve svém prohlášení polští biskupové. Kříž se stal „nástrojem politického boje“ a „rukojmím“ stranických zájmů. Zdá se, že nikoho – kromě církve – jeho osud příliš nevzrušuje. Skauti vyklidili pole, pochopili, že logika jejich argumentů nemůže soupeřit s emocemi hromaděnými před sídlem hlavy státu. Smolenský kříž nevytvořil ani jakousi demarkační linii mezi věřícími a nevěřícími. Vždyť přenesení kříže do nedalekého kostela svaté Anny si přáli i polští biskupové. A mezi těmi, kteří se domnívali, že důstojnějším místem pro kříž by se stal spíš kostel než ulice, nebyli praktikující katolíci rozhodně v menšině. Bohužel, osud kříže sdílejí také ti, kdo se u něj shromažďují. „Věřícím, kteří se scházejí k modlitbám u prezidentského paláce, připomínáme, že v současné situaci se i při nejlepší vůli stávají předmětem politických licitací obou stran konfliktu,“ apelovali biskupové. Političtí představitelé, kteří se zasazují o to, aby byl kříž přenesen do kostela, už nejsou obviňováni jenom z nepřátelství vůči víře, nýbrž i z vědomé snahy snižovat význam tragédie, či dokonce z úsilí vymazat z paměti obyvatel vzpomínku na bývalého prezidenta spolu s podobou Polska, kterou během výkonu své funkce ztělesňoval.

Valčík na rozloučenou

Kříž se tak stal zbraní v polsko-polské válce pod červeno-bílým křížem, jak to kdosi nedávno trefně vyjádřil. Kříž přestal být místem, na němž sklonil hlavu ten, jenž nás přišel osvobodit z okovů a tíže nás samých. Místo zachránce celého lidstva na něm teď visí politický program. A stal se valčíkem na rozloučenou toho jediného „pravdivého Polska“. – Vždyť – jak napsal ve své známé básni Jarosław M. Rymkiewicz – „A opět existuje dvojí Polsko – jeho dvojí tvář (…) / Dvojí Polsko – to o němž věděli už proroci / I to jež objímá severu car / Dvojí Polsko – jedno jež líbit se chce světu / A to druhé – to které na lafetě vezou. A opravdu – jak napsal básník – „To co nás rozdělilo – nikdy se už nespojí“? Z mnoha stran se začaly ozývat hlasy požadující, aby se konečně začalo jednat, jak co nejdůstojněji připomenout onu tragickou událost, například formou pomníku, který by stál na příslušném místě. „Vyzýváme k vážnému jednání a následným opatřením, aby tak mohl být co nejrychleji ukončen politický a společenský konflikt kolem kříže před sídlem prezidenta. Další etapou dialogu by mělo být nalezení shody o vybudování pomníku k uctění památky bývalého polského prezidenta a dalších obětí katastrofy,“ napsali polští biskupové. Tento i další podobné apely mají však smysl, bude-li splněna jedna základní podmínka: že totiž nikdo nebude nikomu upírat právo, aby se mohl cítit Polákem – věřícím i nevěřícím, stoupencům přenesení kříže i těm, kteří jsou pro jeho zachování na původním místě. Občanům jednoho i druhého Polska.

Kříž ve veřejném prostoru

I když nevíme, kdo a jak si ho interpretuje a jak s ním zachází, kříž i tak zůstává posvátným znamením. Ještě jeden citát z prohlášení polských biskupů: „Apelujeme na rozum všech, kdo mají úctu ke kříži jako náboženskému symbolu, aby neposkytovali osobám vůči náboženství nepřátelsky naladěným záminky k projevům netolerance, snižování jeho významu, zesměšňování víry a pohrdání lidmi.“ Nikoli vinou církve a ani z její iniciativy se kříž u prezidentského paláce stal nečekaně podnětem k diskusi o laickém charakteru státu a místě kříže ve veřejném prostoru. V Evropě a Americe (zejména v Kanadě) podobná diskuse probíhá již pěknou řádku let. Samotný princip náboženské neutrality státu nebo vzájemné autonomie státu a církve, obsažený jak v nauce II. vatikánského koncilu, tak i v polské ústavě, dnes nikdo – až na malé výjimky – nezpochybňuje. Při svém působení s ním počítá i dnešní církev, když v souvislosti s otázkou autonomie pozemských skutečností tvrdí, že „taková autonomie je požadavek naprosto oprávněný; nejenže to vyžadují dnešní lidé, je to i shodné s vůlí Stvořitele“ – jak čteme v Pastorální konstituci o církvi v dnešním světě (GS 36). I když se to někomu může zdát možná paradoxní, pokračování (anebo zřetelně deklarované zahájení?) podobné diskuse by mělo být především v zájmu samotné církve. Diskuse na toto téma by neměla být iniciována stále jen ze strany laicistických kruhů, které si dost často pletou nábožensky neutrální stát se státem nepřátelsky se vymezujícím vůči náboženství, se snahou odstranit z veřejného prostoru jakékoliv stopy posvátna.

Happening místo debaty

Debata o laickém charakteru státu mezitím nečekaně získala nový nádech. Z prvních pater politických salonů, kde měla povahu dost ostré názorové konfrontace, sestoupila na ulici a proměnila se v happening. „Akce kříž“ iniciovaná jednou z webových společenských sítí shromáždila na noční manifestaci před prezidentským palácem několik tisíc lidí. Předem měla charakter parodie. Bezprostředním cílem nebyla profanace symbolu, ale především zesměšnění těch, kteří se pod ním shromažďovali. Jak uvedl jeden z organizátorů, v krátké době se připojili lidé, „kteří si chtěli užít trochu legrace z toho, co se kolem kříže děje“. A bavili se skvěle. Hrál se plážový fotbal, pouštěly mýdlové bubliny, objevily se transparenty s nápisy „Pryč s křižáky“ nebo „Zbořte prezidentský palác, překáží kříži“. Z nedalekého balkonu shromážděným kdosi „žehnal“ v převlečení za papeže. Připomínalo to dávné časy pomerančové alternativy, jejíž akce měly pomocí parodie obnažovat absurditu minulého režimu, a nutit tak lidi k přemýšlení. Noční manifestace u kříže použila stejný způsob argumentace dovedený ad absurdum. Kulturní vrátka se otevřela a dají se očekávat další demonstrace namířené proti náboženství. To se však může ukázat jako mnohem nebezpečnější než jen jakési oficiální protesty proti kříži či jiným formám přítomnosti náboženství ve veřejném prostoru. Ani různé umělecké akce urážející náboženské cítění obyvatel nejsou tak nebezpečné. Vůči anekdotě, nadsázce a travestii se totiž nelze na rozdíl od otevřeně urážejících projevů účinně bránit, a to ani soudně.

Způsob, jímž bylo s křížem zacházeno, probudil spící politické démony. Naděje, že bude zakopána válečná sekyra v polsko-polské válce, netrvala dlouho. Do boje vstoupili i různí pleticháři. Církev, která příliš dlouho čekala, kam se vývoj událostí pohne, teď vyzývá k dialogu, zdrženlivosti, rozvaze a vzájemnému respektu. Nedávný vývoj událostí nicméně ukázal, že v Polsku žije hodně lidí, u nichž se hlas církve příliš velké autoritě netěší. A netýká se to jen těch, kteří se k ní odmítají hlásit, nýbrž i těch, kteří se považují za jediné opravdové dědice ryzí polskosti, jejímž symbolem se stal červeno-bílý kříž.

Článek převzat s laskavým svolením autora z časopisu Tygodnik Powszechny 34/2010. Přeložil jš.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou